Baarová, Bohéma, Masaryk a zbytečný kolem toho ryk

Film Lída Baarová jsem viděl loni v kině, seriál Bohéma (jak jinak) v televizi a fim Masaryk při poněkud opožděné premiéře dnes. Mají podobné téma – období druhé světové války a to, jak se s ním různé známé osobnosti vyrovnávaly.
Všem třem odborná kritika i mnozí diváci vyčítali do jisté míry svévolné zacházení s historickými fakty a také jiný hodnotící pohled na protagonisty, než na jaký jsme zvyklí. A tak se kritika na ně snesla jak zprava, tak zleva.

Jaroslav Čejka


kup-zde

Osobně nejsem žádný filmový odborník a už vůbec ne intelektuál v tradičním slova smyslu (když už, tak poloiuntelektuál), ale přesto mě zaráží, že diskuse se vedou převážně jen o věrnosti historickým skutečnostem, ale ne o uvěřitelnosti autorské fabulace a snaze pochopit jednání hlavních postav, drcených politickými tlaky a hrozbami, které si dnes dokážeme jen stěží představit.

A přitom právě o to jde především!

Tvůrci filmu Lída Baarová se pokusili pochopit a zobrazit osudy hloupé a slávychtivé herečky, kterou navíc tlačí do každé příležitosti k úspěchu její chorobně ctižádostivá matka, herečky, dávající přednost posteli před politikou, protože ta je přece vždycky špinavá! (A na kolik takových Baarových by se dalo při troše zlé vůle ukázat prstemi dnes? O předlistopadových dobách ani nemluvě.)

To autoři Bohémy podle vlastních slov nechtěli nikoho soudit, ale soudili už tím, že se dotkli svatozáří některých ikon českého filmu.

A scénáristé filmu Masaryk? Ti poskytli divákům téměř klinickou studii člověka, který chtěl být umělcem, ale kterého otec a po něm zděděné jméno předurčili ke snaze pomáhat své vlasti a svému národu z hromadných haváriií na křižovatkách dějin a kterého přitom drtily psychické problémy, jež měly zřejmě genetický původ v depresích jeho matky Charlotty (o čemž se ovšem film nezmiňuje). Jeho osudy v psychiatrickém zařízení v USA jsou sice vyfabulované, ale protože se jedná o nedostatečně zmapované období jeho života, akceptovatelné. A zobrazené „šílenství jedince v šílené době“ má téměř hamletovský rozměr.

Při porovnávání všech tří uměleckých počinů nejde tedy ani tak o jejich historickou pravdivost v každém detailu, ale mnohem víc o uvěřitelnost uměleckého obrazu, který je u Lídy Baarové sice místy až groteskní, ale nikoli falešný, a u Masaryka (alespoň pro mne) zcela uvěřitelný. Osobně mám problém spíš s některými scénami ze seriálu Bohéma. Tak např. scéna na barikádě, kde se z vůle tvůrců sešel Miloš Havel s několika filmovými herci a kde statečně popíjejí koňak, dokud jim režisér Otakar Vávra (v nezbytné rádiovce!) nevytrhne z rukou láhev a nerozbije ji o dažbu, by byla uvěřitelná snad jen po vypití oné láhve až do dna… Na druhou stranu nezvládnuté rozhovory vypravěče a jeho dcery v srpnu 1968 by se možná strávit daly, kdyby jejich inspirace osudy Jiřího Brdečky, otce scénáristky Terezy Brdečkové, byla čitelnější i pro nezasvěcené diváky.

Ale po bitvě je každý generál, po utkání zas každý trenér a po premiéře kdekdo režisér. Na to já si netroufám, a tak si dovolím jen jedno postesknutí – škoda, že se z filmu Masaryk totálně vytratil „hrdinův“ známý smysl pro humor, kterým vyvažoval své deprese tak dlouho, dokud mu navždy neztuhl jeho pověstný ironický úsměv na rtech.

polados-prepravujeme-vas-byznys


Zdroj.