Koukalová: Strážkyně mravnosti nebo navedená aktivistka?

Čeští biatlonisté se staví do role obránců čistého sportu a bojovníků proti dopingu. Shodou okolností konkrétně proti ruskému dopingu. Jsou skutečně o tolik morálněji kovanější než ostatní závodníci, nebo je za tím něco jiného?

Ondřej Mrázek – překladatel, publicista, básník



V hokeji se českým reprezentantům poslední dobou nedaří. Ani ve fotbale už to není, co to bejvávalo. A tak se našim národním sportem číslo 1 – alespoň v zimním období – stalo rychlobruslení a biatlon. Co na tom? Sport jako sport. Za mého mládí v 70. A 80. letech minulého století hrála roli národního sportu v dobách neúspěchů populárnějších a tradičnějších sportů kolová a nekonečný seriál permanentních mistrů světa bratří Pospíšilů. Sportovní hrdiny s puncem mezinárodních šampionů potřebuje každý režim. Lidé pak alespoň mají co slavit a na chvíli odloží spravedlivý vztek a hněv na zkorumpované a patolízalské politiky u moci. Tak už to u nás, v českých luzích a hájích chodí.

To, co se děje na pozadí biatlonových závodů nyní, je už zase přes čáru. Dopingové aféry, hádky a šarvátky závodníků, pomluvy, urážky, veřejně prezentované pohrdání a nenávist jako by náhodou zachycené objektivy televizních kamer. Jako by se sportovní klání pozvolna změnilo v ideologickou válku, jejíž jednotlivé strany nápadně podezřele kopírují studenou válku, která zuří na globální politické scéně. Čechům v této sportovně-politické maškarádě připadla role Mirků Dušínů, plísnících před celým demokratickým a spravedlivým světem zlé, nadopované a proputinské ruské sportovce i málo aktivisticky nabuzené vedení biatlonové unie, které – kdyby bylo co k čemu a dostatečně prodemokraticky motivované – už mělo dávno všem Rusům a Ruskám zakázat závodit. Nebo jim alespoň vzít ty biatlonové pušky. Co kdyby jim, nevypočitatelným zaprodancům Kremlu, najednou ruplo v bedně, že ano?

A tak se kromě sportovního boje muže proti muži a ženy proti ženě na trati i na střelnicích rozhořívá i boj Dobra proti Zlu, Nás proti Nim, Slušných proti Neslušným, kdy my jsme vždy ti první, zatímco Rusové ti opační. Pomluvy, udání, strkání se, bodání hůlkou do soupeře – to vše připomíná spíše než vrcholový sport připitomělé šarvátky na školním lyžařském zájezdě mezi nesmiřitelnými áčáky a béčáky. Poslední aktivistické gesto Gabriely Koukalové, kdy si při přebírání prvního ze dvou malých globů cenu sice od šéfa Mezinárodní biatlonové unie vzala, ale ruku mu nepodala, aby ho pak ještě s gustem před kamerami několika televizních stanic zkritizovala jako malého chlapečka, co se pořád počůrává, mi vzalo chuť sledovat biatlon úplně. Sympatická česká sportovkyně je bezesporu bojovnice a moc hezká holka, jen by si měla dát pozor, aby se nevědomky nestala rukojmím těch, kdo o ní pějí oslavné ódy a navlékají jí chomout nového českého ideologického ideálu – dokonalost ve sportu, charakteru, morálce i ideologické korektnosti.

Ne nadarmo mě na biatlonu odjakživa tak trochu odpuzovalo, že se tam střílí. Připomínalo mi to brannou výchovu a soutěž Partyzánský samopal, při které jsme povinně běhali po Petříně, házeli granáty na cíl a stříleli ze vzduchovky. Ten pocit zhnusení zpřed 35 let, když si nás fotili překvapení turisti se vzduchovkami přes rameno na Petříně, si přesně pamatuju. A včera se mi zase vrátil.

Zdroj.