Izrael je terčem agrese bruselských neomaxistických antisemitů, kteří chtějí zničit Židy jako Hitler

Neomarxisté viní z nekonečného násilí mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy stát Izrael. Obviňují ho z agrese, etnických čistek, válečných zločinů či dokonce ze „státního terorismu“.

Ilustrační snímek

Přirovnávají Izraelce k nacistům, bezpečnostní zeď nazývají „zdí apartheidu“, Palestince přirovnávají k Židům za druhé světové války. Je nutné zdůraznit, že se jedná o protiizraelskou zaujatost a obsesi hraničící s šílenstvím.

Jaká jsou však skutečná fakta? Co se doopravdy odehrálo a odehrává v blízkovýchodním regionu? V tomto článku se pokusím nastínit a vyvrátit některé z protiizraelských lží a pomluv.

Mýtus: Izraelci vždy blokovali veškeré mírové návrhy

Fakta: V roce 1937 britská vláda vydala „Peelovou zprávu“, která doporučila rozdělit Palestinu na stát židovský a arabský. Židé měli obdržet jen drobný pás pozemků kolem Haify a Tel Avivu. Jednalo se jen o 20% britského mandátního území Palestina, 20. sionistický kongres souhlasil s tímto řešením, ale palestinští Arabové i tento návrh odmítli.

Rezoluce OSN 181, která byla schválena 29.11.1947, požadovala rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát a Jeruzalém měl mít mezinárodní statut. Podle návrhu OSN měla většina židovských obyvatel žít v budoucím státu Izrael, zatímco většina Arabů by se stala součástí arabského státu Palestina. Židovská agentura tento plán přijala, ale Arabové návrh okamžitě zamítli a rozhodli se použít síly k zabránění vzniku budoucího židovského státu. Poté, co Židé vyhlásili stát Izrael, splnily arabské země svůj slib a vyhlásily židovskému státu válku.I když násilí propuklo ihned po přijetí rezoluce, skutečná válka začala až po vzniku státu Izrael, 15. května 1948.Tehdy během několika následujících dní okolní arabské země (Egypt, Jordánsko, Sýrie, Libanon, Irák) napadly Izrael s úmyslem vymazat jej z politické mapy světa. Arabsko-izraelská válka trvala od května 1948 do února 1949 a Izrael v ní zvítězil.

I po šestidenní válce z června 1967 se Izrael pokoušel s Araby uzavřít mír, ale arabská odpověď byla rezolutně zamítavá a začala „opotřebovávací válka“. Palestinci zahájili teroristickou kampaň proti Izraeli, nejtragičtějším mementem se stalo vyvraždění izraelských sportovců v Mnichově roku 1972.

V 90. letech během jednání v Camp Davidu nabídli Izraelci Palestincům celé území Gazy a 97 % území Západního břehu Jordánu, prakticky celé území, které Izrael zabral po vítězné šestidenní válce roku 1967. Palestinci tento izraelský návrh odmítli a začali druhou intifádu.

Mýtus: Židé první zahájili teror proti arabskému obyvatelstvu v Palestině

Fakta: Existuje dlouhá historie protižidovského terorismu páchaného palestinskými Araby. Do roku 1922 byly vztahy mezi Židy a Araby celkem pokojné, ve 20. letech 20. století dostal k moci muftí Husejní. V Jeruzalémě r. 1921 zaujal tento nesnášenlivý arabský předák násilný postoj proti Židům i proti svým umírněným krajanům. Došlo ke krvavému střetu, při něm bylo mnoho sionistů zabito. Velké byly také škody na majetcích. V této situaci nemohli Židé setrvávat v nečinnosti a na popud svého vůdčího činitele Žabotinského ustavili židovskou sebeobrannou armádu (Hagana). Během léta 1921 začal muftí prosazovat ideu panarabismu. Palestinu chápal jako jižní provincii Sýrie. Ačkoliv to někteří antisemité tvrdí, neprosazoval Husejní vznik samostatného Palestinského státu. Od 20. let však rozeštvával smíšené obyvatelstvo, rozdmychával vzájemnou nevraživost, popouzel arabské obyvatelstvo proti židovskému, na něž organizoval pogromy.

Nejvíce střetů proběhlo během léta 1929. Židovské modlitby u Zdi nářků se staly terčem útoků. Prvního června 1929 vyzval dopisem britský emisar muftího, aby hájil právo Židů modlit se u Zdi nářků. Výzva nebyla akceptována, naopak rostoucí napětí mezi oběma komunitami vedlo k útoku početných arabských davů na neozbrojené Židy ve Starém městě v Jeruzalémě. Za krátký čas se nepokoje přenesly do Hebronu, kde byla napadena židovská škola a jeden Žid byl zabit. Dne 25. srpna téhož roku podnikl arabský dav nejdivočejší a nejzběsilejší útok na židovskou čtvrť. Během pěti hodin zabili Arabové více než 60 Židů, včetně žen a dětí. Ve vesnici Moca těsně u Jeruzaléma byla povražděna šestičlenná židovská rodina. V předměstí Jeruzaléma byli Židé donuceni opustit svá obydlí. Když útoky za soumraku 29. srpna 1929 skončily, počet zabitých Židů dosáhl čísla 133. Zahynulo také 87 Arabů, většinou však zbraněmi britských jednotek, které se snažily zabránit násilí. Předěl v dějinách neklidné oblasti je poznamenán nástupem

Adolfa Hitlera k moci r. 1933. Nacisté zavádějí okamžitě represivní opatření, začíná veliké pronásledování Židů, které nemá v dějinách světa obdoby. Stejného roku se v Praze schází 18. sionistický kongres, který žádá, aby byla vybudována „co nejrychleji a co v největším měřítku“ židovská národní domovina. Ale s každou židovskou imigrační vlnou byla reakce Arabů násilnější. Do roku 1936 přibylo do Palestiny asi 130.000 židovských přesídlenců, kteří zde hledali nový, podle své víry dávno zaslíbený domov. Zakládali kibucy, věnovali se hospodářství a vedli normální život. Bohužel, arabské vedení vedené „husejníjovci“ snaze o pokojný život zabránilo a vyprovokovalo obrovské nepokoje. Roku 1936 začalo arabské povstání. Dne 15. 10. 1936 zahájili Arabové generální stávku. Toho dne byli napadeni a zabiti tři Židé, následují den odštěpenecká skupina z Hagany, zvaná Irgun, zabila v odvetě několik arabských dělníků. Násilí se řetězilo a násobilo. Poté arabské gangy a bojůvky zapalovaly a ničily židovské obchody a majetek.

Již dne 7. 5. 1936 se arabští vůdcové setkali v Jeruzalémě a požadovali zákaz veškeré další židovské imigrace. Po celé Palestině se židovské domy a farmy stávaly terčem útoků, domy byly zapalovány a zahrady ničeny. Arabské násilnosti si vyžádaly smrt 21 Židů. Židovská agentura naproti tomu vyzývala organizaci Irgun, aby se zdržela veškeré odvety. Arabové vraždili Židy po celé Palestině, zabito bylo 80 lidí.

banner-cex-660x220

Mýtus: Palestinci právem odmítli mírovou smlouvu v Camp Davidu

Fakta: V létě roku 2000 izraelský premiér Ehud Barack nabídl Palestincům celou Gazu a 97% Západního břehu Jordánu, včetně darování 30 miliard na fond pro palestinské uprchlíky. Jásir Arafat tento mírový návrh odmítl a odešel ze schůzky a později zahájil nebývalou teroristickou kampaň proti Izraeli nazývanou „Intifáda Al Aksa“, při které palestinští Arabové pomocí sebevražedných atentátů povraždili kolem tisícovky Izraelců a mnohé z dalších těžce poranili.

Mýtus: Stát Izrael praktikuje aparteid

Fakta: Neexistuje žádná analogie mezi izraelskými a jihoafrickými politiky. Izraelskou výstavbu bezpečnostní zdi a kontrolní stanoviště nelze analogizovat k apartheidu, izraelská bezpečnostní zeď byla postavena jako pasivní forma sebeobrany proti neutuchajícím bombovým atentátům. Je samozřejmě velmi smutné a tragické, že někteří Palestinci trpí pod bezpečnostní bariérou, avšak místo odsuzování Izraelců, kteří brání své životy, bychom měli zaměřit pozornost na barbarské sebevražedné atentáty. Je velmi špatné zaměňovat příčinu za následek. Izrael je jednou z nejotevřenějších společností, celou jednu čtvrtinu izraelského státu tvoří občané nežidovského původu. Arabové v Izraeli mají stejná práva, včetně hlasovacího. Stát Izrael je jednou z mála zemí, kde mohou volit i arabské ženy.

Ve 120členném Knessetu mají arabské strany četné zastoupení. Velvyslanec Izraele ve Finsku je arabského původu. Arabština je spolu s hebrejštinou uznaná jako státní jazyk židovského státu. Roku 2002 rozhodl izraelský soud, že vláda nemůže přidělovat pozemky na základě etnického či náboženského původu. Arabové mají stejné možnosti získat vedoucí pozice v zemědělských, průmyslových podnicích či ve službách. Arabští studenti mají volný přístup na střední a vysoké školy, tisíce Palestinců jsou zaměstnány v Izraeli. Arabové mají mnohem větší životní úroveň než Arabové v Jordánsku, Egyptě či Sýrii. Kdyby byly palestinští Arabové pod útlakem Izraelců, jak tvrdí antiizraelská propaganda, dávno by se odstěhovali do Jordánska, kde je 80% arabského obyvatelstva palestinského původu, avšak žádný z těchto palestinských Arabů tak neučinil.

Mýtus: kontrolní stanoviště na hranicích mezi Izraelem a „Palestinským územím“ jsou neoprávněná

Fakta: Izrael nevytvořil kontrolní stanoviště s cílem ponížit nebo poškodit Palestince. Počínaje dnem 29. září roky 2000 byl Izrael pod neustálou palbou sebevražedných útoků, které zabily či zranily stovky nevinných izraelských civilistů, někteří teroristé používali sanitky k pašování zbraní do Izraele, k teroristickým útokům proti Izraeli byly zneužívány i palestinské ženy a děti. V konfrontaci s těmito hrozbami Izrael neměl jinou volbu než vybudovat kontrolní stanoviště a bezpečnostní bariéru, Izrael mnohokrát zmínil, že odstraní kontrolní stanoviště, pomine-li hrozba teroristických útoků. Izraelci, stejně jako všichni ostatní lidé, mají právo bránit se sebevražedným atentátům a jiným formám terorismu, aniž by byli obviněni z rasismu.

Mýtus: Stát Izrael je viníkem napětí na Blízkém východě

Fakta: Během krátké doby po skončení šestidenní války se Izrael pokusil vyjednat mír, nabízel Egypťanům i Palestincům návrat všech území výměnou za skutečnou mírovou smlouvu, ale Arabové návrh okamžitě odmítli a oznámili svůj postoj, který zněl: žádný mír, žádné jednání a žádné uznání. Po smrti Násira se dostal k moci Anvar Sadat, který vypověděl sovětské poradce, ale v žádném případě to neznamenalo konec dodávek sovětských zbraní do Egypta. Sadat se cítil ponížen drtivou porážkou v šestidenní válce, a proto se chystal k dalšímu válečnému střetnutí.

Roku 1973 Egypťané Izrael přepadli, Izraelci sice nakonec zvítězili, ale za cenu velkých obětí. Sadat byl však realistický politik a pochopil, že uzavření míru s „nepřítelem“ přinese Blízkému východu stabilitu, proto dne 9. listopadu 1977 navrhl Beginovi jednání o mírových podmínkách, které vyústilo v podepsání mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem. Izrael odevzdal Sinaj Egyptu a dokonce nabízel mu správu Gazy, ale Egypt to odmítl. Když probíhala mírová jednání mezi Izraelem a Jordánskem, nabízel Izrael Jordánsku správu Západního břehu Jordánu, avšak i Jordánsko toto řešení odmítlo, takže Západní břeh zůstal pod nadvládou Izraele. Ostatní arabské země ale považovaly postoj Egypta za zradu a z toho důvodu vyloučily Egypt z Ligy arabských států. Anvar Sadat byl nakonec zavražděn. Izrael byl ochoten jednat o míru s dalšími arabskými zeměmi i s Palestinci, ale pokaždé se setkal se zamítavým postojem.

Během 80. let drtivá většina Židů v Izraeli podporovala dvoustátní řešení, ale roku 1987 palestinští Arabové zahájili první intifádu a začala série krvavého násilí proti izraelským civilistům. Roku 1994 podepsali Izraelci mírovou smlouvu s Jordánskem a chtěli jednat o uzavření míru i s Palestinci. Situace vyústila v dohody z Osla, které měly vést ke konečné mírové smlouvě v roce 2000. Palestinský vůdce Jásir Arafat však o skutečný mír a stabilitu na Blízkém východě nestál. Před celým světem pronášel slova plná míru a porozumění, ale na palestinských teritoriích vyzýval k násilí proti Židům.Navzdory tomu, že v té době už byl nositelem Nobelovy ceny míru, prohlásil: Krví a mečem dosáhneme cíle. Včera Gaza a Jericho, dnes Betlém a zítra Jeruzalém a celá Palestina. Izraelský premiér Ehud Barak měl zájem uzavřít mírovou smlouvu s palestinskými Araby, v červenci 2000 nabízel Palestincům 87% Západního břehu Jordánu, později na nátlak amerického prezidenta Clintona nabídl 91% a nakonec 97% zmiňovaného území, ale Jásir Arafat všechny Barakovy nabídky odmítl a začal druhou intifádu. Mírové jednání z Anapolisu roku 2007 opět selhalo na neochotě Palestinské autonomie uznat Stát Izrael coby židovský stát a na trvání na absurdním požadavku návratu palestinských uprchlíků i na území dnešního Izraele. A i v dnešní době můžeme vidět zarputilou neústupnost palestinských politiků, kteří si kladou neustálé nesplnitelné podmínky, na které Izrael nemůže přistoupit, chce-li přežít.

Mýtus: Izrael brání muslimům a křesťanům k přístupu ke svatým místům

Fakta: V ostrém kontrastu se svými muslimskými sousedy Izrael vždy svědomitě umožňoval a dodnes umožňuje křesťanům a muslimům přístup ke svatým místům. Mezi léty 1948-1967, kdy Jordánsko obsadilo celý Západní břeh Jordánu a Jeruzalém, bylo zničeno a znesvěceno mnoho židovských památek a Židé měli zakázán vstup k Západní zdi (Zdi nářků). Během několika dní po šestidenní válce, kdy Izrael získal kontrolu nad Jeruzalémem, umožnil Moše Dajan návštěvu Jeruzaléma lidem všech vyznání (židům, křesťanům muslimům). Moše Dajan dal Chrámovou horu do správy Waqfu (muslimská instituce) navzdory tomu, že Chrámová hora je místo, kde stál první a druhý židovský chrám, jedná se tedy o nejsvětější památku judaismu i křesťanství.

Ke křesťanské kauze, která je v dnešní době velmi aktuální a bolestná, je nutné zmínit, že v mnoha muslimských státech jsou křesťané nežádoucí enklávou, která musí čelit mnoha diskriminačním opatřením, křesťané v Izraeli jsou vítáni. Lze to doložit statisticky – v židovském státě vzrostl počet křesťanského obyvatelstva ze 34 000 r. 1948 na dnešních 140 000. Křesťané na území Izraele žijí svým běžným životem pod izraelskou správou, kde jsou integrováni do politických, sociálních, zdravotních a vzdělávacích struktur. Stát Izrael svěřil opatrování křesťanských památek různým křesťanským denominacím. Na území Západního břehu a Gazy je však situace opačná. Výmluvný je údaj o počtu křesťanů v městě Betlémě (pod palestinskou správou), kde se počet křesťanů snížil z 80% na současných pouhých 17%. V Gaze se křesťanská komunita téměř zanikla.

Navzdory lživým nařčením neomarxistů se Izrael snaží zabezpečit důstojný život všech Palestinců, umožňuje jim přístup k práci, moderní léčbě, k vymoženostem demokracie, leč bohužel někteří palestinští Arabové zneužívají vstřícná gesta židovského státu k páchání teroristických útoků na civilní obyvatelstvo v Izraeli. Izrael tak zůstává osamoceným ostrovem demokracie a civilizačních hodnot, které má právo bránit. Dnes se ukazuje, že to už nedělá výhradně pro sebe, ale čelí i rozpínavosti militantního islámu, který představuje hrozbu i pro Evropu a celou západní civilizaci.

polados-prepravujeme-vas-byznys


Zdroj.