Staré zlaté časy úplatků

Významný český právník se nechal slyšet, že proti korupci se u nás dělá málo, „jen se o tom kecá“. Sám přitom hájí největší esa, některá sice zavřou, ale bledou vězeňskou pleť si zas brzy opálí na svých jachtách.

Vít Olmer


Pokud nejsou jako MUDr. Rath, jenž se opaloval i na střeše věznice při džogování tamtéž. Úplatky, jako jedna z forem korupce, mají u nás světově uznávanou tradici. Za totáče, pravda, se nedaly s levelem takových Pandurů srovnávat, většinou to bývala spíš taková „petty corruption“ – malá, každodenní záležitost. Hrábnu do koše několika z dnešního hlediska již zábavných příkladů z vlastní zkušenosti.

Když se měl narodit můj první synek, byl jsem upozorněn, že panu docentovi v porodnici je třeba dát všimné, v markách, socialistická měna nežádoucí. Opatřil jsem tyto u veksláků a v den slehnutí předal obálku vyhlášenému porodníkovi, zatímco žena úpěla na čekačce. Pan docent mi kladl nekonečné otázky stran kinematografie a hlavně hereček, zatímco já se potil, proč už proboha nejde na sál!

Po chvíli se otevřely dveře a sestra mi zářivě oznámila, že mám chlapečka. I pan docent, aniž by se zapýřil, s obálkou čouhající z kapsy pláště, mi srdečně pogratuloval.

Pro řezníka na Pohořelci, když dorazilo třeba vzácné telecí, nebyly utržené peníze prioritou. Měl jich dost, a co tenkrát s nimi? V poledne stáhnul roletu tak, že vyvolení museli potupně do řeznictví lézt skoro po čtyřech. Telecí bylo k mání jen třeba pro takového Jiřího Muchu, který bydlel nedaleko a přinášel secesní plakátky svého slavného otce Alfonse. Já platil vstupenkami na divadelní a filmové premiéry. Šéfík OPBH neplatil nic. Mlsní policisté z Hradu vždy museli stornovat pokuty všech řezníkových kámošů, sice přijeli šestsettřináctkou, ovšem dovnitř museli po čtyřech taky.

Jeden čas získat novou škodovku byl gigantický úkol, muselo se s obálkou přes vedoucího čínské restaurace v Mladé Boleslavi, padre padroneho pohostinsko-automobilové mafie, propojené s policií. Kung-pao v restauraci ovšem všechna čest.

Po poruchové škodovce mi poradili zakoupit sobě Dacii, rumunskou verzi Renaultu. Tentokrát se šlo přes slepého maséra, který masíroval paničky papalášů. V rámci reciprocity jsem mu musel slíbit, že jeho bratra, špatného dabingového herce, budu navždy obsazovat. Na Jarově byly ukryty dva kousky těchto nových vozů-snů, prodat mimo pořadník se daly jen proto, že byly tzv. „poškozené“. Jeden vůz totiž neměl žárovičku ve vnitřním osvětlení, u druhého chyběl gumový kobereček.

Na cestu mi, blaženému, načepovali plnou nádrž, ale sto metrů od mototechny všechen benzín vytekl, protože nádrž u této parodie rumunských pastevců koz na francouzskou značku, byla prasklá. Namítali, že je to už za branami mototechny, ale nakonec, když jsem opět sáhl do kapsy, to nějak svařili.



Můj známý zubař, slušný člověk, marně bojoval s úplatky ve formě bonboniér /měl cukrovku/ a lahví alkoholu /nehodlal se stát opilcem/, které mu nekompromisně vnucovali pacienti. Tyto pak tedy putovaly ve známém koloběhu k úředníkům, řemeslníkům a prodavačům různého nedostatkového zboží, třeba tenisových míčků. Některé lahve jsem na požádání zubaře se slevou prodával známým pinglům, kteří je pak rozlévali s velkým ziskem. Mně dentista zato tenkrát vylepšil chrup – kam se s tou zářivou bělostí hrabal Jiří Krampol.

Zlaté to byly časy, kdy stačila lahev, bonboniéra, nebo stovečka do kapsy. Zkuste to dnes! Ale nemusíme z toho být v depresi: úplatky se na světě praktikovaly vždy a praktikovat budou. Ovšem nejsme všichni jako anglická královna Anna Boleynová, která před svojí popravou podsunula katovi značný obnos ve zlatě, aby, jak se traduje: „Odvedl dobrou práci.“

Jako důchodce bych se chtěl tímto pokorně obrátit na kormidelníky naší země, aby nařídili, že úplatky budou regulovány v rozumné, doporučené výši, eventuelně budou řádně spadat do blahodárně fungující, všemi tak oblíbené EET.

S pozdravem – čest práci!


Zdroj.