Máte už protekci ve starobinci? Já ano…

Jestli ji využiji, to netuším. Rád bych ne. Nechtějí pouštět seniory do hospody a proto je zavírají na zámek. Měla by to slyšet ta Rollinsgstonová z UK, která zde zakazovala sítěné houpačky, jakoby ji do toho vůbec něco bylo.

Jiří Hermánek



Nejsme žádní měkkejši. Tatínek zemřel v nedožitých osmdesáti na zanedbané pití. Ale doslova, protože mu lékař, při jeho nadváze radil, aby alespoň jednou týdně „přitvrdil“, což nedělal a na flašky, co dostal darem, sedal prach.

Ne druhou stranu si ale myslím, že to vždy roztáčel se ženskými. To znáte, slovenský temperament. Tomu nikto (to je po slovensky) neodolá. Tatínek byl diskrétní a vždy přišel spát domů. Já se sice jako dítě divil, kde mají tak dlouhou pracovní dobu, ale což?

Když mu bylo 79 a něco, tak o nějakém pitomém starobinci nejenže nechtěl ani slyšet, ale prostě ho to ani nenapadlo. Žil si svůj život, až jsem se divil, že on při té silné nadváze neměl potíže s klouby. Ale byl jsem ubezpečen, že ten tuk ty klouby mazal.

Nikdy jsem žádnou tátovu přítelkyni neviděl. Ale, to už mu bylo přes 70, manželce hlásil, že pojede do Prahy zalít kytky. A já mu říkám: Tati, já Ti ty kytky zaleju a on na mě potichu: „Seš snad blbej?“. A tak mi to následně došlo.

Tatínek měl smrt parádní. Ale pro to okolí to asi zase taková zábava nebyla. Ve středu odjel z chalupy s tím, že v pátek má v Bratislavě 60 let od maturity. Bylo jich přeživších šest a po tatínkově rychlé smrti v autobusu jen pět.

Pohřeb v Bratislavě by ho určitě potěšil, ale to, že se jeho kamarád šel dívat na jeho pitvu a pak mi s nadšením své poznatky ještě před kremací sděloval, asi stěží. To se mi tedy moc nelíbilo, ale dnes už jsou asi všichni na pravdě boží. Byli ročník 1917.

Maminka tatínka přežila o více, než dvacet let a do svých 90 byla v perfektní formě. Vodila pravnučky do hudebky, vyřizovala banku a podobně. Nemusel jsem se o ní moc starat, jen ji synovsky navštěvovat.

Ale s devadesátkou jako když utne. Už pár týdnů po oslavě svých narozenin byla v Krči a následně ve „Starobinci na kopci“. Asi v březnu to s ní vypadalo na exitus a tak jela fofrem do Ikemu, kde ji to srdíčko skoro zázračně nakopli.

Takže, pak byla ještě přes dva roky dobrá, chvíli ve Starobinci na kopci, ale převážnou část času spokojená doma. Já ji zásoboval jídlem a dcera pravnukem, který se zrovna narodil a dokonce jsem kvůli ní znovu nahodil pevnou linku.

A protože bezdráťáky nemám moc v lásce, sehnal jsem ji pro paralelku v ložnici klasický telefon s otočnou klávesnicí a hned pár měsíců na to došlo u ní v noci ke zlomenině krčku stehenní kosti, matka si zavolala rychlou a ve čtyři v noci zorganizovala i klíče od sousedů.

Poležela si asi dva měsíce zase v Krči, ale bylo vidět, že síly odcházejí a pokud se z toho ještě jednou vykřeše, tak to bude naposledy. Nevykřesala, ale krátce před smrtí si ještě vyřídila na recept dva kartony inkontinenčních pomůcek.

A to bylo to první, co jsem chtěl zlikvidovat. Ale hodit je do kontejneru by bylo barbarství. Výše zmíněný starobinec, kde strávila několik měsíců byl nadšen a soudružka vedoucí se soudružkou hlavní sestrou mě ubezpečily, že u nich budu mít protekci.

Nevím, ale moc se mi tam za těch deset let nechce. Vždyť tam nemají ani lahvové a jízdy archivním bavorákem tam jsou dozajista zakázány. A tak se budu snažit doklepat to přirozeným způsobem.


Zdroj.