Důchodová reforma jako hra státu o vaše peníze. Jitrnice, jakou svět neviděl

Stát ještě nikdy v historii nebyl schopen garantovat důchody svým občanům. Jistě, do zákonů je možné napsat leccos. Ve skutečnosti však ve věci důchodů nejde o nic jiného, než o uklidnění mas, že se o ně stát za ty nekřesťanské daně a odvody postará, přičemž jedinými trumfy státu v této hře jsou špatná paměť lidí a jejich inklinace k naději.

1) Do roku 2065 bude postupně počet obyvatel České republiky klesat až na pravděpodobných 9,5 mil.

2) Bude také klesat počet dětí od 0 do 14 let, tedy budoucích „produktivních“.

3) Naprosto zásadně ubude lidí ve věku, který chybně označujeme za produktivní, tedy od 14 do 64. Proč jej podle mě označujeme chybně? Protože já za produktivního považuji toho, kdo tvoří hodnoty, o které má někdo jiný zájem a zaplatí za ně. Z tohoto pohledu znám obrovské množství neproduktivních lidí v této věkové kategorii, zatímco znám také dost těch nad 64 let, kteří by v produktivitě své práce hravě strčili třicátníka do kapsy. Ze současných cca 7,2 milionu produktivních (zůstaňme u toho termínu) lidí jich bude v České republice v roce 2065 jen cca 5,3 mil. A to jsou v tom i byrokrati, jimž jsem se věnoval v polemice o produktivitě…

4) Jedinou skupinou obyvatel, jejíž počet strmě poroste a to o cca 100%, jsou důchodci od 65 let výš. Bude jich kolem 3 milionů.

Z výše uvedeného vyplývá jediné: Na výplatu státních důchodů v takové výši, aby si člověk nemusel za svojí celoživotní práci, z jejíž výsledků mu stát polovinu bral, připadat jako žebrák před sociálkou, prostě nebude. A nebude na ně ani v případě realizace toho, čemu teď říkají důchodová reforma. Už dávno totiž zapomněli, co to opravdová reforma je, a nazývají tím sebemenší blbost, aby to vyvolalo hromadný pocit, že dojde k nějaké žádoucí změně. Skutečná reforma v oblasti důchodů, která by dala jistotu lidem a zároveň je učila tolik žádoucí odpovědnosti za sebe, by totiž znamenala naprostou odluku vlastních úspor na stáří od státu. Jenže její součástí by muselo být opravdu výrazné snížení daní a odvodů, resp. v řadě oblastí jejich úplné zrušení, aby si lidé měli z čeho spořit, přičemž základním předpokladem, kterého se současní politici tak bojí, je fakt, že o vlastních vydělaných penězích umí nejlépe rozhodnout ten, kdo si je vydělal.

Představme si však na chvilku, co by se stalo, kdyby si lidé mohli o svých vydělaných penězích rozhodovat sami. Výrazné omezení přerozdělování, v jehož důsledku by statisíce lidí přišli o umělé zaměstnání, neboť by se bez politického krytí jejich potřeby stali v očích těch, co je doposud platili, nepotřebnými. Výrazné omezení prostoru pro korupci, protože korupce je už z podstaty vlastní správě peněz cizích, nikoli vlastních. Nejpodstatnějším problémem pro politiky v dnešním období postdemokracie by se však stala neschopnost ovládat lidi a kupovat si je vidinou státní ochrany a všeobjímajících tzv. sociálních jistot – tedy naprostá ztráta kontroly nad voliči. Noční můra současných politiků.

Stát teď spustil další z řady osvětových kampaní, tentokrát na podporu oné důchodové ´reformy´ ve druhém pilíři. Najdete ji na webu s eufemistickým názvem „Klidná budoucnost“ a láká na osvědčené. Kdyby to nebylo tak vážné, bez problému by mohla vyhrát soutěž o recesi roku. Když si budete spořit ve druhém pilíři, stát vám opět z peněz jiných, které vám nepatřily, přidá. Pěkné, co říkáte. Když nebudete mít příjem, nebudete muset odvádět. A jeden by řekl, že to by mělo být samozřejmé kdykoli. Když mám, tak si spořím, když nemám, beru z naspořeného. Naprostým výsměchem spravedlnosti je pak skutečnost, že „peníze v rámci II. pilíře nemohou být v době spoření u penzijní společnosti nikdy předmětem exekuce, na rozdíl od jiných druhů úspor. Máte tak jistotu, že i když se dostanete do finančních problémů, o své peníze uložené u penzijní společnosti nepřijdete,“ říká tento stát. Legalizuje tím de facto skrytí majetků dlužníků před věřiteli. Bravo! Ať žije právo, politicky ohebné, když se to hodí!

Ne, děkuji. Dál budu spoléhat sám sebe a na svou rodinu a budu tomu každý den učit své děti. Dál budu dělat všechno proto, abych současné verzi sociálního státu poskytl co nejméně, zatímco si co nejvíce uschovám na období svého vlastní stáří. Svého a své rodiny, nikoli někoho cizího, koho jsem nikdy neviděl, o jehož životě nic nevím, a kterého mi bez mého souhlasu přidělil stát. Proč? Protože to, co jedni nazývají sociální spravedlností, sociální smírem a sociální solidaritou, považuji já za přímý a systémový útok na individuální svobodu, na morálku celého národa, na skutečnou spravedlnost a na opravdovou a jistě žádoucí mezilidskou solidaritu, do které však stát nemá co kecat.

O své stáří jsem se bez kurately státu začal starat už před mnoha lety a hodlám v tom, bez sebemenší podpory státu, pokračovat i nadále. A totéž radím každému, s kým o tom mluvím. Když totiž stát tvrdí, že ví, co bude za dvacet let, lže. Neví to nikdo, natož stát. Neexistuje nikdo na světě, kdo by vám mohl garantovat to, co bude v době, až budete staří. Garance z úst státu ve věci důchodů je jen obdobou jitrnice, kterou svět neviděl. A upřímně: je to dobře, protože jedině tak může člověk zůstat ostražitý a připravený.

Zdroj: frantisekmatejka.cz