A referendum bude!

Referendum – slovo, které pochází z latinského referendus a má znamenat „věc, o níž mají a měli by rozhodovat občané, kterých se věc tyká“. V češtině se referendu jinak říká trefně „všelidové hlasování“, tj., že o svých životních záležitostech rozhoduje lid sám, nikoliv nějaká instituce či vládce. Referendum je ten nejcennější instrument demokracie, kdy lid rozhoduje o své „věci“ sám.

Vlajka Kurdistánu


A Kurdové, jako málokterý národ v regionu, kde jsou doma na jednom z mála demokratických ostrovů v regionu obklíčeni oceánem barbarských řádů, chtějí sáhnout k tomuto demokratickému instrumentu, to jest chtějí referendem rozhodovat o své budoucnosti a tím o své samostatnosti v Iráku.

Kurdové a jejich vůdce v Iráku by také mohl ignorovat kdejaké „nepotřebné“ referendum a vyhlásit samostatnost Kurdu na Iráku. Mají na to dost prostředků a i vojenské síly, a nebyl by to nějak nezvyklý jev v regionu, kde všude vládne totalita.

Kurdové přitom od srpna roku 2014 bojovali a stále bojují jako jediná efektivní síla proti tzv. ISIS zrůdám a často téměř s holýma rukama. Kurdové bojující nejen za sebe, ale za celou naši civilizaci, se stali středem pozornosti světa a tím i světových politiků. Není snad jediný evropský či severoamerický významný politik, který, aby se mohl zviditelnit, nenavštívil irácký či syrský Kurdistán.

Od činitelů OSN až po UNHCR po ministryni obrany SRN, která tam jezdila jako domů a všichni byli pohoštěni ze strany Kurdů tak, jako to jen Kurdové umí a to se srdečností, kterou už evropští politici ani neznají.

Všichni, ale všichni – včetně českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, který též navštívil irácký Kurdistán – chválili statečnost Kurdů v boji proti ISIS a vyjádřili nahlas, jak jen to bylo možné, svoji solidaritu s Kurdy…. a Kurdové po celou dobu této zrůdné války jak v Evropě, ale také v Severní Americe, měli otevřené dveře u všech prezidentů, předsedů vlád či vládců, prezidentů – včetně prezidenta Miloše Zemana…

Kurdové ISIS zrůdy nakonec porazili i bez významné podpory civilizovaného světa, a teď chtějí rozhodovat o své budoucnosti čistě demokraticky, to jest referendem.

A od této chvíle je ticho po pěšině!
Není ani naznak po těch až do nebe volajících výkřiků solidarity evropských či amerických politiků, volajících po soudružnosti či solidaritě s Kurdy! Od té chvíle už Kurdistán není zajímavou destinací evropských či světových politiků! Proč? No to proto, že Kurdové chtějí jít do referenda! Přitom jak Evropa, ale také Severní Amerika, jsou přece demokratickými kontinenty a základním znakem demokracie je přece REFEREDNDUM – nebo….? A má to snad znamenat, že referendum, základní demokratický instrument, není Kurdům dopřáno?

Kurdové apelují na OSN, aby tam poslala svoje pozorovatele a dozor, ale odpověď žádná. Prezident Kurdistánu jede až do Bruselu, do Evropského parlamentu a prosí, aby poslali svoje poslance do Kurdistánu, aby dozorovali, zda referendum probíhá korektně a odpověď: žádná.

Kolik pseudodemokratických vládců v podobných záležitostech, jako je referendum, či volby, se brání světu, brání se dohledu nad demokratickým průběhem voleb či referenda! Kurdové sami žádají dozor a jejich až do nebe volající apel zůstává bez odezvy!

Část 40 milionového národa nemá dle Evropy a Severní Ameriky ani právo demokraticky – a to referendem – rozhodovat o své budoucnosti? Je snad ta demokracie jen pro vyvolené národy? Pak ale ať se nediví, že ti nevyvolení, brzy dobijí celý kontinent vyvolených.

A přesto – i když s hořkou pachutí z posledních zkušeností s demokratickou Evropou – Kurdové 25. září 2017 půjdou do referenda a zapíšou si touto zkušenost s těmi, kteří ještě před pár týdny hladili jejich záda a zpívali písně o jejich statečnosti, někam za uchem jako další zkušenost. Nic víc – nic míň – jen další zkušenost.

Kurdové kvůli zradě politiků „demokratických zemí“ svůj demokratický instrument referendum a demokracii jakou takovou neopustí!

My Kurdové demokracii neopustíme a rozhodneme důstojně a demokraticky o své budoucnosti 25. září tohoto roku v iráckém Kurdistánu!