Sankce proti Rusku? Jsou kontraproduktivní a pomáhají Rusku v růstu a soběstačnosti

Sankce pochází z latinského „sanctio“ od „sancire“ a znamená „zasvětit, ustanovit, potrestat“. Ekonomické sankce, to jest ekonomický trest, po II. světové válce byly na denním pořádku a to buď otevřené, nebo skryté.

Ilustrační snímek

Způsob skrytých sankcí byl dokonce v západních zemích ošetřen zákony, proto jsme se my běžní spotřebitelé nemohli – nesměli – dostat k „citlivým“ technickým vymoženostem. Skryté sankce se vypařili po pádu komunismu a najednou k nám občanům začala přicházet neuvěřitelně výkonná elektronika a stala se pro každého běžně dostupným spotřebním zbožím.

Pak jsme uslyšeli o ekonomických sankcích vůči zlobivým členům OSN, jako například o Iráku, po té, co Saddámův Irák napadl Kuvajt nebo vůči Iránu. Sankce vůči Iráku fungovaly jako trest po invazi USA do Iráku a byly v chodu až do definitivního pádu Saddáma po další americké invazi v roce 2003. Ve skutečnosti ale sloužily k vyždímaní těchto států, viz kauza syna tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofi Annana, nebo 30ti letého neoficiálního adoptivního syna Erdogana iránského původu (šíita) multimiliardáře Reza Zarraby, pašeráka zlata do Iránu, který jako trest Erdogana (sunnita) byl v USA „z ničeho“ zatčen a držen jako tajná zbraň vůči Erdoganovi. Takže vlastně byly tyto sankce zneužity k jiným účelům, než znělo oficiální tvrzení pro nás občany.

Podobné sankce po pádu socialismu, to jest po roce 1990, byly aplikovány výlučně vůči tzv. „zlobivým“ členům OSN a to ze strany OSN, nebo „bilaterální nebo multilaterální“ sankce ze strany USA a jejich partnerů a sloužily k jiným účelům, než jako trest, nebo posloužily více účelům.

Vůči větším a významnějším státům od pádu komunismu nebyly sankce uplatňovány, až do ukrajinské krize a následně po začlenění Krymu a Sevastopolu do Ruské federace 21. března 2014. Následně přicházely sankce už, jako na běžím páse, vůči jedné zemi za druhou, především společně s USA vůči Ruské federaci.

Vskutku nevím, co chtěly a chtějí USA a spol. se sankcemi vůči Rusku dosáhnout. Dle mého názoru po doložení posledních hmatatelných údajů a statistik by každý ruský vlastenec měl poděkovat USA a spol., že se sankcemi vůbec začali a ještě v nich pokračují. U sankcí platí jedno obecně známé pravidlo. K okamžiku zahájení sankcí mají zúčastněné strany vybudované jisté vzájemné ekonomické vazby. S vyhlášením sankcí jedné ze zúčastněných stran či budovatelů těch vztahů (obvykle ta, která si myslí, že tu druhu stranu tím zraní a že má navrch) se rozbijí vztahy v daných komoditách, často se jedná o dlouho a namáhavě vybudovaný vztah. No a co dál? A nic! Sice zraní tu „slabší“ stranu vztahu, ale též ji donutí k vyhledávání kompenzací. Bezhlavé vyhlášení sankcí vůči Rusku s patřičným mediálním doprovodem mělo u neznalců ekonomiky té době takový ohlas, že i země, jako je Turecko, po té, co sestřelilo ruské letadlo, sáhlo v barvě tureckého vzteku na tento nefunkčnímu instrumentu a tím donutilo i Rusko, aby na tou “ zbraň“ také sáhlo.

Jak jsem se již zmínil, bylo to nejlepší, co mohli a můžou vůči Rusku udělat.

Rusko se po pádu komunismu tak, jako všechny komunistické země, vrhlo po hezkém, dobrém, lákavě zabaleném ale nekvalitním „západním zboží“ a tím došlo k devastaci několika odvětví produkce v těchto zemích. Země, které se následně se integrovaly do EU, už nikdy nebudou mít sebemenší šanci tato odvětví vybudovat a vlastně to ani asi nesmějí udělat. Ale Rusko není členem EU a tak má možnost pod tlakem těchto sankcí se vracet k vlastní výrobě či produkci těch komodit, co mu schází a má na to. Je zcela jasné, že vše nemůže za krátkou dobu stihnout vyrábět, ale ani to není problém, jelikož Rusko má tisíce kilometrů dlouhou hranici s Čínou a vedle je Indie , se zeměmi, které jsou novodobými továrnami nejen téměř všeho spotřebního zboží světa.

Takže ti, co sahali po „zbrani“, jako jsou sankce, nemohli pro budoucnost Ruska udělat nic lepšího. Jen jeden příklad. Rusko bylo závislé v jistých zemědělských produktech na Turecku. Turecko sestřelilo ruské letadlo a následně na sebe vzájemně uvalovali sankce. Turečtí činitelé se posmívali, že i Rusko, které na turecké zboží zavedlo sankce, se ani bez tureckých rajčat neobejde. Rusko začalo bleskově dotovat a podporovat své vlastní zemědělce a přimělo je k zahájení produkce těchto zemědělských komodit, které byly původně dovážené z Turecka – a úspěšně! Již víc než rok Turecko žebrá u Ruska, aby pustilo turecké zemědělské produkty do země jako před sestřelením ruského letadla. Rusko sice turecká rajčata do své země oficiálně pustí, ale mezitím má svou vlastní produkci a tu oprávněně chrání zákonem.

Rusko a jeho spřátelené země v Schengenské Střední Asii mají k využití zemědělství mnohem výhodnější podmínky a několikanásobné vetší, než celé Turecko. A nejen v zemědělství. Například v turismu. Před sestřelení ruského letadla Tureckem, bylo Turecko hlavní destinací ruských turistů. Rusko hned začalo investovat na svém pobřeží u Černého moře a na Krymu. Dnes turecký turistický sektor může tak leda lovit MOUCHY místo ruských turistů a to na pořádně dlouho.

Sankce vedly k překonání předsudků vůči Číně, se kterou je Rusko beztak v Schengenské skupině. Tím nahradí mnoho komodit dovážených z USA a z EU dovozem z Číny a Indie a z ostatních asijských zemí. Je ale mnohem důležitější, že Rusko v sobě našlo sebereflexi k obnově devastovaných odvětví, od zemědělství po další odvětví. V ekonomice se už Rusko nebude obracet na USA a EU, a to ani po eventuálním zrušení těchto sankcí, protože rozbité vazby jsou nahrazeny jinými, k jejichž dalšímu rozbití nebude mít Rusko žádný důvod.

Díky, že sankce byly a jsou.