Satanáš Halík není vědec. Nálepkuje, pohrdavě hovoří o lidech, které ani nezná, sebestředně se vystvavuje a zdůrazňuje své zásluhy

Tomáš Halík mne označil v souhrnné reakci na několik jemu ne příliš přátelských článků za “ultrakatolíka” a “dědice druhorepublilového fašismu”. Mohu podotknout, že obě nálepky považuji za urážlivé a zcela falešné. Jsem katolíkem, to přiznávám, ale skutečně nechápu, proč by mě někdo měl označovat za “ultrakatolíka”. Co to vlastně je “ultrakatolík”? Já se považuji za katolíka zcela bez přívlastků. Ještě absurdnější je tvrzení o tom, že jsem dědicem druhorepublikového fašismu. S žádnou formou fašismu jsem neměl, nemám a nebudu mít nikdy nic společného. Tomáš Halík by měl lépe vážit svá slova. Já ho také nenazývám ultramodernistou a dědicem prvorepublikového modernismu, i když v jeho případě by šlo o nálepky celkem oprávněné.

Tomáš Halík označil můj názor na jeho publikace za trapně diletantský. Mohu jej upozornit, že v dané oblasti rozhodně diletantem nejsem, neboť jsem absolventem oboru vědecké informace a knihovnictví, do kterého otázky, jak má vypadat vědecká publikace, spadají. Rovněž se tento obor zabývá problematikou databází vědeckých prací, jako jsou Web of Science, SCOPUS nebo u nás RIV. Mě osobně RIV zajímá nejen z hlediska mé profese, ale také jako člověka, jehož publikace jsou prostřednictvím RIV registrovány. Halíkovy práce prostě atributy odborných knih nemají (ostatně z důvěryhodných zdrojů vím, že jsou pravidelně z databáze RIV vyřazovány – bohužel se tam nakonec vždy z rozhodnutí RVVI vracejí). Odbornou knihu totiž nedělají vnější kritéria jako to, že za ni autor obdrží cenu, že autora pozvou na přednášku či že o knize někdo napíše disertaci (ostatně disertace je možno psát i o Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války a odbornou knihu to z tohoto románu neudělá).

Halík píše: “Ty, kterým hloupost či nenávist zatemňuje mozek a snad věří těm článkům Kojzarů, Bartošů a Stodolů, stejně ničím nepřesvědčím a upřímně řečeno, na jejich názoru mi pramálo záleží. U myslících a vzdělaných lidí tyto útoky na mou osobu nemají pramalou šanci.” Mohu ubezpečit Tomáše Halíka, že žádná nenávist vůči němu nezatemňuje můj mozek. Věřím, že mu na mém názoru pramálo záleží. Jsem však přesvědčen, že mé tvrzení o publikacích Tomáše Halíka má šanci být přijato právě u myslících a vzdělaných lidí, kterým pan profesor stěží namluví, že rozhovor s Tomášem Halíkem je odborná kniha.

Osobně se domnívám, že tím, že Tomáš Halík vykazuje své meditační knihy jako odborné, se dostává do konfliktu s vědeckou etikou. Místo nálepkování těch, co na to upozorňují, bych mu doporučil zpytovat svědomí.

Tomáš Halík se domnívá, že je štván jako Karel Čapek. Ačkoliv se nedomnívám, že Karel Čapek zemřel na následky štvanice, spíše si myslím, že zemřel na zápal plic, jak se všeobecně uvádí, přece jen bych poznamenal, že Tomáš Halík přece nemůže neočekávat odpor vůči své osobě prostě proto, že se nechová jako slušný člověk. Svým názorovým oponentům bez mrknutí oka dává nálepku “antisemita”, “fašista” či “diletant”, ačkoliv o nich ví opravdu málo. Otce šesti dětí nazývá typem lidí, kteří naštěstí vymírají. O bývalém prezidentu republiky tvrdí, že je škůdcem země. Svým kolegům z jiných vysokých škol se snaží zabránit v jejich pedagogické práci. Tvrdí, že je odpůrcem komunistického režimu, přestože v roce 1972 obhajuje disertační práci s názvem “Křesťanství jako utopie. K dialektice dějin křesťanského sociálního myšlení”. Jako odborné práce uvádí díla, která kritériím pro odbornou knihu nevyhovují ani v nejmenším. Nálepkuje, vystavuje dálkové diagnózy, pohrdavě se vyjadřuje o lidech, které ani nezná, sebestředně vystavuje svoji osobu, neustále zdůrazňuje své zásluhy a světská ocenění. Atd. atd.

Tomáš Halík si v očích médií hraje na morálního arbitra, přestože neprojevuje ani špetku soudnosti a slušného vychování. Proč se pak diví, že se najdou lidé, kteří cítí potřebu se vůči němu vymezit?

Titulek redakčně upraven; Zdroj: EUportal.cz

Malá ukázka z Halíkova “odborného” textu vykázaného v RIV:

Po léta jsem cítil, jakoby ve mně žili dva lidé. Jeden je vždy vášnivě ponořen do toho, co právě konám, druhý to sleduje s nadhledem a odstupem. Jeden tíhne k životu kontemplativnímu, duchovnímu, filozofickému a náboženskému, druhý k životu aktivnímu, veřejnému a politickému. Jeden je duchem blízký mystikům, druhý kritický religionista, jeden je upřímný a rozhodný křesťan, druhý bratr všech skeptiků a blíženec hledačů ve všech náboženstvích světa. Pánbůh mi dal jeden dvojsečný dar: schopnost vidět každou věc hned od počátku jakoby z několika stran, několika úhlů pohledu zároveň. I na náboženství i politiku, na život veřejný i život víry, se stále dívám jaksi zároveň zevnitř i zvnějšku, z hloubky vlastního prožitku, ale i z kritického, reflexivního odstupu. V řadě diskusí jsem se přistihl, že nejen rozumím argumentům a postojům obou disputujících stran, ale jsem schopen se zároveň vcítit do obou a jsem v zásadě připraven dát oběma zapravdu. Činilo to můj život jistě zajímavějším a mé vnímání barevnějším a citlivějším, ale představovalo to také vždy hroznou zátěž, kdykoliv jsem se musel jednoznačně rozhodnout a zaujmout stanovisko.

Tomáš Halík, Co je bez chvění, není pevné