Masúd Barzani statečný syn kurdského národa

Narodil se 14. srpna roku 1946 jako syn legendárního kurdského vůdce Mustafy Barzaniho jako další potomek legendárního kurdského rodu Barzani, narodil s první kurdskou republiku a s první Kurdskou demokratickou stranou, ve stejném roce na stejném místě zeměkoule.

Yekta Uzunoglu s náčelnicemi kurdských ženských jednotek v legendárním městě Kobani

Narodil se tak, jako mnoho členů rodu Barzani, nikoliv někde v porodnici či u nich doma, ale daleko od svého domova v Iránském Kurdistánu, kam jel jeho otec se svými víc než tisíci bojovníky v lednu roku 1946, aby podporoval vznik vůbec I. Kurdské republiky a vzal sebou svoje děti a těhotnou manželku. Vytoužená Kurdská republika s podporou jeho otce a na začátku s podporou Sovětského svazu, měla trvání do prosince stejného roku, kdy se Stalin domluvil s Angličany a obětoval Kurdy, hodil je do rukou hrdlořezů íránského šáha. Masúdovi Barzanimu bylo jen několik měsíců, když se celá oblast, kde žili, dostala pod palbou zabijáků podporovaných Anglií. Prezident Mahábádské Kurdské republiky vyzval Kurdy, aby neodporovali, aby nedošlo k masakru nevinných Kurdů. Otec Masúda Barzaniho, generál Mustafa Barzani se nikdy neuměl se vzdát do rukou nepřítele.

Kurdského prezidenta Muhammada Qaziho a jeho tři zástupce Peršané pověsili na náměstí v hlavním městě Iránského Kurdistánu v Mahabadu na náměstí kurdsky Chwarchira – Čtyř svíček – a zůstali tam viset víc než dva dny. Masúd Barzanina zádech své matky a s ještě sotva chodícím dvou a půl letým bratrem šli pěšky s příbuznými v urputné zimě po nepřekonatelných horách víc než sto km, šli zpátky do svého kraje, to jest do Barzanu v Iráku.

A jeho otec? Rozhodl se nevzdat do rukou Iránců a ani Arabů v Iráku. Vydal se se svými víc než 500 bojovníky pěšky po šipkách hor tvořících pevnou zeď mezi Tureckem a Iránem směrem k sovětským hranicím, přes 200 km v zimě, po těch nepřekonatelných horách, bez jídla, bez ničeho, šli téměř pochod smrti. Kolik těch bojovníků pochod nepřežilo, to nevíme, ale ti, kteří zůstali se svým vůdcem Mustafou Barzanim, se dostali do Arménského Sovětského svazu…. V Sovětském svazu vládl Stalin, tak byli posláni do Střední Asie a kolik jich tu další příšernou cestu nepřežilo, to opět nevíme…

A Masúd? Žil se svou rodinou v regionu Barzan, který byl systematicky perzekuován centrálním bagdádským králem a tak holt někdy, když to bylo možné, žili na vesnici hluboko v horách, někdy pod skalami….

Teprve když v roce 1958 irácké vojsko sesadilo krále a vyhlásilo republiku, mohl se konečně jeho otec Mustafa Barzani po 12 letech exilu v Sovětském svazu vrátit do svého domova a vracel se přes Prahu, kde žil jeho přítel Dr. Abdurrahmán Kásemlú docentem na Vysoké ekonomické škole v Praze.

A tak Masúd po 12 letech poprvé spatřil svého otce.

První 2-3 roky, to jest do roku 1961, měla rodina a celý rod Barzani poprvé od roku 1905 klid. Klid využili k posílení strany, kterou založil jeho otec v roce 1946, než musel odejít do Sovětského svazu a ta strana se nejmenovala nijak jinak, než Demokratická strana Kurdistánu! Ano, demokratická v době, kdy na Středním východě tento výraz mezi panovníky všude kolem byl vnímán jako čert, jako černá můra!

Snaha o demokratizaci nejen Kurdistánu, ale i celého Iráku vedená Kurdy pod heslem „Demokracie pro Irák, autonomie pro Kurdistán“, skončila vojenským zásahem Bagdádu a začalo další řadu let trvající krveprolití. Kurdové vedeni Mustafou Barzanim se opět museli vrátit do svých věrných kurdských hor a Masúd Barzani tak, jako jeho starší bratr Idris Barzani, s otcem Mustafou Barzanim odjeli se zbraní v ruce k obraně demokracie před iráckými vojáky opět do svých věrných hor, které nikdy Kurdy nezradily.

Jejich válka o demokracii v Iráku a o autonomii pro Irácký Kurdistán trvala až do 12.03.1970, kdy konečně vojensky přiměli bagdádskou vládu k respektování základních zásad demokracie pro autonomií Irácký Kurdistán podpisem dohody! Tak díky neústupnému boji Kurdů o demokracii v Iráku mohla jako v druhé zemi Středního Východu v Iráku dokonce legálně pracovat Irácká demokratická strana, jejímž předsedou byl též Kurd.

Celou tu dobu Masúd jako „mladík“, když bylo třeba, velel jako důstojník jemu svěřených Pešmergů, když bylo třeba, zúčastnil se jednání i s izraelským MOSADem , či CIA, se zástupci bagdádské vlády, nebo se zástupci jiných mocných v regionu.

Možná neměl možnost navštěvovat College a pak Oxford či Harvard, ale od chvíle, kdy přisel na svět, byl v centru dění a byl jeho nedílnou součástí na Středním východě a to již je celých 71 let.

Po dohodě Iránu s Irákem bagdádská vláda v roce 1974 již neprodloužila dohodu o demokracii pro Irák a autonomii pro Kurdistán, to už nad mocnými v Bagdádu rozhodoval Saddám. Opět začala válka mezi Kurdy a Bagdádem, tentokrát vedená Saddámem a opět přišla nutnost emigrace, kdy Masúd se svým otcem a celým svým rodem a celou Kurdskou demokratickou stranou museli emigrovat do sousedního Iránu, kde byli drženi v provizorních uprchlických táborech. Tehdy Masúd, jeho otec a celý jeho rod s kurdským národem poznali tu největší zradu ze stranu USA a jejích spojenců věrných iránskému šáhovi a Saddámovi. Řadu let bojovali s domněním, že hájí demokratické hodnoty v oceánu barbarských řádů, že mají a musí mít oprávněnou podporu demokratického světa. Ale demokratický svět je hodil do rukou tyranského šáha a Saddáma…. Jeho otec, legendární vůdce Kurdů, nemohl tu zradu přežit, zemřel v Americe, která mu byla ochotna alespoň omezeně poskytnout lékařskou péči, zemřel před očima svých synů, včetně Masúda.

Po smrti svého otce je to od roku 1979 on, kdo vede Kurdskou demokratickou stranu a to v době panovnictví Saddáma. Všemožně se snažil zachránit alespoň část příslušníků svého rodu a Kurdů v Iráku před genocidou a to bez jakýchkoliv prostředků…

Byl svědkem toho, jak je jeho národ masakrován Saddámem jedovatým plynem, nebo jak na něj Irán poštval jiné kurdské politické strany, či jak Turecko a jeho média o něm píšou jako o nevzdělaném šéfovi klanu a vyhecují ty nejprimitivnější síly v zemi proti nim, jak jsou pro něj v Evropě zavřeny všechny dveře všech států a to od východu po západ…

Masúd Barzani ani v těch nejtěžších chvílích – a ty trvaly desítky let – neztratil svou naději, důstojnost, svou hrdost, svou rozvážnost a hlavně svoji lásku ke Kurdům a k lidem v tom nejširším slova smyslu. Dokázal podat ruku i Saddámovi, který předtím zmasakroval tisíce jeho příbuzných, vždy doufal v probuzení lidskosti v člověku, věřil a věří tomu dodnes.

Před rokem 2003, to jest před americkou invazí, svěřil Američanům svých 5000 bojovníků, aby byli v USA vyškoleni. Pak měla nastat invaze a Masúd a jeho přátelé iniciovali ze svých posledních prostředků inzerát v americkém tisku s nadpisem „Tentokrát nás nezraďte, zrady už bylo dost“….

Je to jediný politik nejen v Iráku, ale v celém regionu, který se všemožně snažil od roku 2003 zavést demokratický řád v Iráku, ale marně. On a jeho národ jsou v Iráku v menšině, bezmocní k takovému úkolu a zůstali dlouhá léta i po roce 2003 bez podpory. Podpora západu šla opět těm mocným, to jest Bagdádu, který ovládá naftu a tím peníze.
Masúd Barzani je nejzkušenějším politikem Středního východu, dokázal řadu desítek let svůj malý kurdský člun přiblížit k břehu přes zaminovaný rozbouřený oceán a teď stojí pár krůčku před břehem, ale je opět sám, bez podpory, kterou by si zasloužil. Masúd Barzani se svým klidným a lidským pohledem a gestikulací poslal včera světu poselství: „O demokratický, nezávislý a právní Kurdistán, budu usilovat do poslední kapky krve“…

Uslyší alespoň jednou civilizovaný svět nezlomného kormidelníka demokracie v malém člunu z oceánu barbarských řádů?