Může vládnout Okamura s Babišem a komunisty?

Otázka povolební spolupráce je jedním z nejcitlivějších bodů, o kterých se před volbami proto nejvíce mlží. Téměř každý politik použije kouzelnou mantru, „že koalice se sestavují až po volbách“ – a tím je to vyřízeno.

Ilustrační snímek

Strany, které mají ambici stát se lídrem národní scény jako Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamury (SPD) by ovšem měly být ke svým voličům upřímnější, neboť transparentnost a čitelnost hlásají jako základ svého programu.

Měly by se totiž opírat nikoliv o „elity za oponou“ jako většina tradičních politických stran, ale jejich síla by měla vycházet z přímé a otevřené komunikace s občany, jejichž významná část už má dost současné kolaborantské „eurovlády“ pod oficiálním vedením sociální demokracie.

Změna je třeba

Tito voliči stále ještě doufají v zásadní změnu. K té by ovšem nemohlo dojít, pokud by po volbách pokračovala současná vláda ČSSD, KDU-ČSL a ANO, pouze v obměněném personálním složení, jak s tím mnozí zastánci současného kurzu počítají. Je proto jasné, že SPD bude stát před volbou, zda se snažit pokračování této eurokoalice zabránit (a za jakou cenu), či zda zůstat v opozici.

Každý reálně uvažující člověk ví, že i pokud se Okamurově SPD podaří – a není to vyloučeno – dosáhnout ve volbách třeba i dvouciferného výsledku, padesát procent to určitě nebude. Z toho vyplývá, že SPD bude muset uvažovat o koaličních partnerech. Když vyloučíme eurohujerské strany, které jsou pouze převodovými pákami Bruselu (ČSSD, TOP 09, KDU-ČSL a STAN), příliš možností mu nezbyde.

Fialovo vedení ODS do značné míry rovněž kopíruje „eurohujerskou navigaci“ a snad jediné, na čem by se s ním SPD mohla dohodnout, je odmítnutí eura. I když je ve straně jistě pár zajímavých osobností, se kterými se dá v boji proti bruselské hydře a Pražské kavárně spolupracovat, jako je například Václav Klaus mladší či senátor Jaroslav Kubera, vedení je plně v rukou havlistů. Jakákoliv koaliční spolupráce s ODS tak proto zřejmě po těchto volbách nepřipadá v úvahu – ostatně i ODS to tak dává najevo.

Trpaslíci

Přirozenými partnery pro SPD by byly malé euroskeptické a protiimigrační strany. Do sněmovny jich kandiduje rovnou pět, ale jejich volební potenciál se pohybuje kolem jednoho procenta a v konečném důsledku propad jejich euroskeptických hlasů bohužel nahraje Pražské kavárně. Není předmětem této úvahy zamýšlet se nad tím, kdo z nich tak činí ve snaze získat alespoň jeden a půl procenta a peníze ze státního příspěvku, kdo tak činí z hlouposti a kdo je možná dokonce úkolován, aby oslabil jedinou současnou silnější národní alternativu, kterou bezpochyby představuje SPD.

Když odečteme tyto euroskeptické trpaslíky, zbydou nám strany pohybující se kolem tří procent, z nichž by se některá mohla do sněmovny za určitých okolností dostat. Na jedné straně je to neomarxistická banda vedená „rebelem“ Matějem Stropnickým. Zelení jsou ve svém proevropském a proimigračním vítačském kurzu snad ještě horlivější než TOP 09 a ČSSD – a to už je co říci.

Jejich v mnoha ohledech zdivočelým klonem, který se pere o podobné sluníčkářské voliče. je strana „huličů“ prosazujících legalizaci drog. Ani s těmito „rebely“ samozřejmě žádná spolupráce možná není. Spíš bychom se měli modlit, aby se Zelení ani Piráti do sněmovny nedostali.

Umění možného

Podobně malou šanci mají kromě nich i tři strany více či méně protibruselské – Realisté, Svobodní a Zemanovci. Pokud by se nějaká z nich do sněmovny přece jen dostala, byla by jistě možným koaličním partnerem pro Okamuru a docela zásadně by tak změnila povolební aritmetiku. Musíme však počítat spíše s reálnější možností, že SPD nakonec zbyde pouze možnost dohody s komunisty a ANO, které jsou v současnosti havlisty a jejich mediálními artilériemi ostřelováni snad ještě více než národovci z SPD.

Samozřejmě, každá taková spolupráce má svá rizika a limity. Odhlédneme-li od specifické role Andreje Babiše, je ANO rovněž plné sluníčkářů typu Telička, Krnáčová nebo Vokřál. Ostatně komunisté mají také své „liberální“ dolejšovské křídlo – a tyto skupiny by jistě udělaly vše pro to, aby takovou spolupráci znemožnily. Nedávná vyjádření místopředsedy ANO Richarda Brabce, že by si spolupráci s Okamurou dovedl docela dobře představit, však ukazují, že tato varianta není zdaleka tak nereálná jak na první pohled vypadá.

Politika je umění možného. Pokud by se SPD podařilo v rámci vlády „Národní obrody“ prosadit referendum o vystoupení z EU, byla by to zřejmě přijatelná cena za takovou koalici. Ale něco takového dnes vypadá spíše jako sci-fi.

Některé fantazie však mají šanci stát se realitou. Zázraky se dějí.


Zdroj.