Zrůdo, jaké je tvé jméno?

O významu každého slova, co slyšíme, máme vytvořenou nějakou představu. Jako Matka, Otec, Válka, Nespravedlnost… a stejně tak i o tom, co to znamená, když slyšíme slovo Zrůda a Zrůdnost!

Yekta Uzunoglu s náčelnicemi kurdských ženských jednotek v legendárním městě Kobani

Naše představivost je zbarvena a zformována naší kulturou, výchovou, vzdělaním a v neposlední řadě vírou, kterou si v sobě neseme, souhrn všeho, co souvisí s naši lidskou etikou.

Tak je tomu, i když slyšíme slovo Zrůda či Zrůdnost.

Co nastane, když se dozvíme o nějakém jevu či akci, která přesahuje naši představivost, přesahuj naše vnímání toho, co se událo. Pak je potřeba, abychom buď vymysleli nějaké nové jméno pro ten jev, slovo, které překroutí význam jiného slova. Nebo abychom doplnili a rozšířili vnímání významu určitého slova.

Jakou má civilizovaný člověk představu o pojmu zrůda a zrůdnost ve světle naší společné etiky? Je otázkou, zda lze ještě pod tímto slovem vnímat následující jev!

Kurd jménem Said Çürükkaya pochází se z nejchudší části tureckého Kurdistánu, to jest z oblasti, kde vládnou vysoké neprostupné hory. Přesto se mu někdy podaří na saních po sněhu se dostat do daleké školy. Naučí se tam turecky, přestože jeho mateřštinou je kurdština, to jest jazyk, ve kterém se v Turecku se nesmí vyučovat, je to zakázaný jazyk. Následně se mu dokonce podaří chodit na gymnázium v dalekém městě, kde celá léta přespává u vzdálených příbuzných a co pak dál? Dokáže udělat přijímací zkoušky, u kterých uspějí jen ti z nejlepší z elitních studentů na tureckých gymnáziích… Jde studovat medicínu. V 5. ročníku už má pocit, že by mohl ošetřovat zraněné kurdské bojovníky, zanechá studia a odejde do hor … Pár let v nepředstavitelně mizerných a nebezpečných podmínkách se snaží pomáhat každému zraněnému nebo ve sněhu podchlazenému partyzánovi. V těch ukrutných podmínkách se zamiluje do ženy, narodí se jim dcera. Nemohou se o ni v těch tvrdých podmínkách postarat, tak ji svěřují Jalalu Talabanimu, který se po vstupu USA do Iráku stal iráckým prezidentem…

Pak se rozhoduje zabezpečit budoucnost své zamilované dcery. S neuvěřitelným příběhem, který by vydal na akční román či na scénář pro natočení filmu, se dostává do Německa a svou dcerou bez identity, bez občanky či občanství se též dostává do Hamburku. Tady žije jeho bratr bývalý partyzán se svou manželkou bývalou partyzánkou a nemají dítě… Všichni tři se snaží pečovat o toho malého andělíčka. Její matce se nedaří dostat do Evropy.

Sait se bleskově naučí němčinu a se stejnou rychlostí se integruje v novém domově a začíná podnikat. Zakládá tři společnosti a snaží se své dceři zajistit vzdělání a tím budoucnost. Dcera trpěla podvýživou, když ještě byla zárodkem a i po porodu, to vše na ní zanechalo následky v růstu, má slabou kostru.

Probíjejí se společně životem a dcera se dostává do elitního gymnázia v Hamburku. Je úspěšná a veselá…

Pak přichází útok ISIS na Kurdy a už opět v Saitově krvi něco vře. Nemůže se ani soustředit na práci a vlastně se nesoustředí vůbec na nic. Rozloučí se s dcerou, bratrovi nechá vše, co už vybudoval a odjíždí do Iráku, do boje proti ISIS při záchraně Kurdistánu, bojuje za záchranu svého národa a bojuje v první linii…

Jeho schopnostmi a odvahou jsou zaskočeni i zahraniční vojenští instruktoři v Kurdistánu, včetně instruktorů z USA a Německa.

Den a noc jde z jedné smrtelné fronty do druhé, přestože už není nejmladší… Stává se vzorem pro tisíce a tisíce mladých pešmergů bojujících proti ISIS zrůdám… Jednoho dne jeho neopatrný pešmerga šlápne na minu a s ním se těžce zraní i Sait. Německým armádním letadlem je převezen do Německa, na všechno už ale je pozdě… V Německu umírá. Na prosbu kurdského prezidenta Masúda Barzaniho a Němců dovolili Turci, aby byl pochován v jeho rodné vesnici vysoko v kurdských horách v tureckém Kurdistánu….

V létě, když jsem jako účastník jednoho semináře jel do Hamburku, navštívil jsem jeho bratra, švagrovu a dceru Somu. Hladil jsem její krásné vlasy, objal jsem ji a přitiskl na svoji hruď. Řekl jsem: „táta už není, ale máš tolik strýců a všichni jsme tu pro tebe“. Pak jsme si vyměnili telefonní číslo. Ta malá, křehká a mimořádně inteligentní a citlivá bytost, měla jen jedno přání. Přála si, aby byl postaven nad hrobem jejího otce malý pomníček, aby její otec nebyl zapomenut. Sait byl po smrti prezidentem Barzanim povýšen na generála a na hrdinu kurdského národa. Tu křehkou, na svůj věk tak malou Somu dostal do Kurdistánů, aby ji mohl osobně obejmout….
S omezenými možnostmi byl ten skromný pomníček před několika týdny dokončen… Touha na svůj věk malé holčičky bez otce někde ve třídě hamburského gymnázia byla splněna. Soma neviděla pomníček svého otce. Ani ona, ani její strýc, ale ani švagrová, nesmějí hrob navštívit, mají zákaz vstupu do Turecka. Alespoň měla fotografii pomníčku na hrobě svého otce zavěšenou ve svém malém pokojíčku v Hamburku….

Před dvěma dny turecké vojsko, které je členem koalice proti ISIS, zdemolovaly buldozery ten skromný pomníček ve vysokých horách, kde mají svá hnízda už jen orli, kde žijí vlci …. Tím absurdním skutkem toho tolik Turci rozbili v duši té malé křehké holčiny, ale i v našich duších…..

Jeho bratra, který s příspěvky Kurdů nechal tento skromný pomníček postavit, Turci zatkli!

Je to zrůdnost? Jsou to zrůdy? Nevím, jak lze toto pojmenovat! Je možné toto ještě vnímat pod významem slova zrůdnost? Mám vymyslet nový, dosud ještě neexistující výraz k popisu tragédie způsobené lidmi… k popisu toho, co se událo v kurdských horách u hrobu člověka, který obětoval vše, včetně svého života, v boji s ISIS za naše společné lidské hodnoty, k popisu toho, co Turci způsobili u hrobu hrdiny nejen Kurdů…..