Důvody nezdaru kvót na přerozdělení přivandrovalých

Proč vlastně uprchlické kvóty skončily fiaskem? / Třetí díl seriálu k druhému výročí a ke konci kvót.

Přetlak špíny v Itálii

V předchozím díle jsme hovořili o tom, že uprchlické kvóty naprosto selhaly. Namísto 160 tisíc migrantů se za dva roky podařilo přerozdělit jen cca 30 tisíc, tj. přibližně pětinu. Tentokrát se podíváme podrobněji na důvody, které k tomu vedly.

Důvody na straně přijímajících států

Až na několik premiantů (např. Finsko, Malta) členské státy spolupracovaly na přerozdělování migrantů podle dočasných mechanismů bez velkého nadšení. Většina států plnila svoje závazky jen v omezené míře, laxně, několik zemí celý proces fakticky či otevřeně bojkotovalo.

– Komise hned v první zprávě o pokroku v březnu 2016 otevřeně hovořila o „neochotě členských států plnit beze zbytku a včas své zákonné povinnosti ve věci relokace“. Uváděla, že přijímající členské státy neoznamují dostatečný počet žadatelů, kteří mohou být relokováni na jejich území (tzv. přísliby, angl. pledges), reagují pomalu na žádosti odesílajících států, hojně využívají možnosti odmítnout přiděleného migranta z bezpečnostních důvodů nebo ztěžují přerozdělování různými preferencemi ohledně profilů přidělovaných migrantů.

I když proces přerozdělování se v pozdější fázi zrychlil, všechny tyto jevy přetrvaly. Ke dni 4. září bylo podáno jen 44 374 příslibů, lhůty vyžadované v rozhodnutích Rady nebyly dodržovány, celý proces prodloužily důkladnější bezpečnostní prověrky vyžadované přijímajícími státy, odmítnutí z bezpečnostních důvodů byla velmi častá a řada států nepřestala uplatňovat přísné preferenční požadavky (např. hodlaly přijímat pouze rodiny či příslušníky vybraných národností, nechtěly svobodné mladé muže nebo nezletilé bez doprovodu, apod.).

– Členské státy nedostály svému závazku sjednat do konce roku 2015 rozdělení zbývajících 7 744 míst podle prvního dočasného schématu k dorovnání do cílových 40 000. K dohodě nedošlo ani nikdy poté.

– Dva státy získaly dočasné výjimky z povinnosti přijímat přerozdělené migranty z důvodů zesílených migračních tlaků, s nimiž se samy potýkaly. Rakousku byla v březnu 2016 udělena dočasná výjimka podle druhého dočasného mechanismu, podle níž bylo dočasně na jeden rok pozastaveno přerozdělování do tohoto státu v rozsahu 30 % jemu přidělených migrantů. Švédsko získalo 9. června 2016 výjimku, na základě které byly na jeden rok zcela pozastaveny jeho povinnosti přijímat přerozdělené migranty podle obou schémat ze září 2015. Zatímco Švédsko se po vypršení výjimky snažilo rychle naskočit do procesu a přijímalo migranty o sto šest (dokonce se dostalo na polovinu výslovně přidělených a třetinu z celkového přídělu), Rakousko během platnosti výjimky nepřijímalo přerozdělené migranty vůbec a poté převzalo jen 15 osob, aby se neřeklo.

– Čtyři členské státy se přerozdělování aktivně postavily na odpor. Slovensko a Maďarsko začátkem prosince 2015 podaly k Soudnímu dvoru EU žalobu na neplatnost rozhodnutí o druhém dočasném mechanismu zahrnujícím závazné kvóty. Maďarsko také v říjnu 2016 uspořádalo o kvótách referendum, v němž se přes 98 % voličů vyslovilo proti (pro účast méně než poloviny oprávněných voličů však výsledek nebyl právně závazný). Polsko začátkem dubna 2016 v návaznosti na březnové teroristické útoky v Bruselu jednostranně fakticky zastavilo svou účast na přerozdělování a dalo najevo, že nehodlá přijmout ani jednoho přiděleného migranta. Záměr nepřijímat další přerozdělené migranty oznámila i Česká republika v červnu 2017.

Důvody na straně odesílajících států

Na krachu uprchlických kvót se podepsaly také nedostatky v administraci celého procesu na straně odesílajících států, tj. Řecka a Itálie. Tyto dva státy nezvládaly proces identifikace a registrace žadatelů o azyl způsobilých k přerozdělení a do procesu byly schopny zařadit jen část ze zamýšleného množství migrantů. Např. Itálie pro relokaci připravila pouze přibližně 10 000 osob, když přitom (jen) z výslovně rozpočítaných míst ji mělo svědčit bezmála 35 000 míst. Oba státy nebyly také s to provádět potřebné bezpečnostní kontroly, vyhovovat preferencím ze strany přijímajících států ohledně profilu přerozdělovaných migrantů, poskytovat přijímajícím státům potřebné podklady o jednotlivých migrantech, zabránit skrývání migrantů před přerozdělením a celkově zvládnout logistiku (např. migranti určení k přerozdělení nebyli soustředěni ve vybraných centrech, ale byli roztroušeni po různých přijímacích zařízeních spolu s ostatními žadateli o azyl).

Důvody na straně migrantů

Zatřetí byla na vině nechuť a aktivní odpor některých přerozdělovaných migrantů k přesunu do zemí, které nebyly jejich vysněnými azylovými ráji. Souhrnné údaje, které by ukázaly rozsah tohoto problému, nejsou dostupné. Komise o tomto tématu příliš otevřeně nehovoří, z jejích vlastních slov ve zprávách o pokroku však nepřímo vyplývá, že šlo o významný fenomén.

Komise si např. stěžovala, že odesílající členské státy neposkytují přemísťovaným migrantům dostatek kvalitních informací o přijímajícím státu s tím, že „z tohoto důvodu je těžší získat důvěru žadatelů, kteří mají být relokováni do méně známých členských států, a zajistit, aby se nadále zúčastnili oficiálního procesu, aniž by se skrývali.“ Poskytnutí informací před odjezdem má přitom prý „zásadní význam pro zlepšení spolupráce žadatelů a rovněž pro to, aby se zabránilo skrývání a sekundárním přesunům.“ Orgány odesílajících států a úřad EASO by proto podle Komise měly poskytovat migrantům „vysoce kvalitní a atraktivní informace“ o přijímajících státech , mimo jiné v rámci informačních kampaní využívajících letáky, brožury, videa a sociální média.

Střípkem do mozaiky je také informace Ministerstva vnitra ČR z dubna 2016, podle níž při procesu přemístění prvních sedmi migrantů z Řecka do ČR tři z dotčených osob opustily řecká azylová zařízení, aby se přemístění do Česka vyhnuly.[1]

Není čemu se divit

Důvody na straně všech uvedených stran jsou naprosto logické a pochopitelné. Divit se jim mohou asi jenom „ředitelé zeměkoule“ v Bruselu.

1) Kdo může čekat nadšenou spolupráci na straně přijímajících států, když

– mnohé státy mají dost starostí s přílivem migrantů i bez dalšího přídělu přerozdělených, a jejich přijímací kapacity nedostačují,

– s přijímáním přerozdělených migrantů jsou spojeny administrativní a technické problémy a rozpočtové výdaje,

– vývoj událostí po přijetí dočasných schémat ukázal hrozivá bezpečnostní rizika spojená s migrací, mj. četné teroristické útoky a vlnu sexuálního násilí,

– čtyři státy (ČR, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko) byly důrazně proti kvótám, ale ostatní jejich postoj nerespektovaly a jednoduše je přehlasovaly?

Kdo se může divit, že i spolupracující státy mají ve světle vývoje posledních měsíců zájem na důkladných bezpečnostních kontrolách a svými preferencemi ohledně profilu přijímaných migrantů chtějí zajistit, že přicházejí jen ti, kteří potřebují pomoc (rodiny s dětmi, matky s dětmi apod., občané z kulturně bližších států) a jsou schopni začlenit se do společnosti, a nikoli teroristé, sexuální predátoři či aspiranti na život ze sociálních dávek a ti, kteří jsou společensky nepřizpůsobiví?

2) Kdo může čekat od Řeků a Italů při jejich národní nátuře, organizačních schopnostech a při množství práce, kterou mají i tak s přijímáním migrantů, že po administrativní a logistické stránce hladce zvládnou přesuny (nechce se říci transporty) desetitisíců migrantů do bez mála tří desítek zemí?

3) Kdo může čekat od ekonomických migrantů, kteří při cestě do Evropy měli před očima vidinu života v bohatých, štědrých a politicky korektních státech, kde už žijí jejich rozsáhlé komunity, že se radostně pohrnou za skromnějšími podmínkami např. do středoevropských či pobaltských zemí, které si navíc pořád stojí za svými pravidly a zvyky?


[1]Zpráva o situaci v oblasti migrace ke dni 15. dubna 2016, Ministerstvo vnitra ČR [2016], s. 3–4.

Zdroj: Blog autora | Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/206 Sb, o právu autorském