Oslava krvavých vražd

Den české státnosti je bezesporu nejabsurdnějším a nejkrvavějším svátkem, který národ český ve 21. století oficiálně slaví. Až v roce 2000 ho v parlamentu po bouřlivých debatách prosadila zejména katolická loby.

Ondřej Mrázek

Státní svátek Den české státnosti. Takto podivně zní celý jeho název. Je zvláštní a nevšední už tím, že v sobě spojuje oslavy dvou na sobě nezávislých událostí. Obě se staly v raném středověku, obě jsou patřičně krvavé a obě jsou to vraždy. Jedna z nich dokonce masová, s pachutí genocidy celého panovnického rodu.

První slavená událost se stala 28. září roku 935 a šlo o bratrovraždu. Obětí se stal přemyslovský kníže Václav, což z něj historicky udělalo nejoslavovanějšího českého světce a dokonce patrona českého státu. Václav byl vedle věrozvěstů Cyrila a Metoděje a svatého Prokopa nejznámějším, ale také nejkrutějším šiřitelem křesťanství v zemích Koruny české. Zároveň byl ovšem panovníkem značně vychytralým a pro mnohé nedostatečně statečným, protože dobrovolně navrhl císaři Svaté říše římské Jindřichu Ptáčníkovi platit daň za mír: pět set hřiven stříbra a 120 volů ročně. A právě tato Václavova ústupnost se mu vymstila. Jeho bratr Boleslav ho pozval na křtiny svého syna do Staré Boleslavi, kde jej se čtyřmi kumpány přepadl a ubodal.

Také druhý oslavenec, na kterého budeme ve čtvrtek vzpomínat, se jmenuje Boleslav, přesněji Boleslav II. Pobožný. Tento synovec knížete Václava se vypravil v čele přemyslovského vojska do Libice nad Cidlinou, kde 28. září 995 vydal rozkaz k vyvraždění celého rodu Slavníkovců, včetně žen a dětí. Šlo o masakr bratrovražedný, protože Přemyslovci i Slavníkovci byly příbuznými rody.

Po letmém seznámení se s příběhy, které tvoří páteř Dne české státnosti, se nelze ubránit dojmu, že to se svěcením václavského kultu tak trochu přeháníme. Bratrovražda a vyvraždění příbuzných včetně malých dětí a žen není nic, na co bychom měli být jako národ český dvakrát hrdí. Násilí a vraždy, odůvodněné mocenským bojem, ani náboženský fanatismus nejsou ty pravé historické fenomény, k jejichž odkazu bychom se měli hlásit. Natož je organizovaně, nadšeně a pod hlavičkou státu oslavovat jako Den české státnosti.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském