Volby ukázaly, že lidé chtějí změnu. V zoufalství volili předstíranou změnu v podání kouzelníka Andreje

Změna je to, po čem frustrovaný občan touží. Na touze po lepším je postavena evropská civilizace. Proto přinesla ohromný rozmach ve všech oblastech. Rozmach, který na druhé straně ohrožuje ji samotnou. Držitelé moci se snaží dokazovat, že s nimi bylo dosaženo vrcholu a změny bez nich nejsou žádoucí.

Ivan David

ODS a její pravicové odnože stále vládnou prostřednictvím lidí, které dosadily do funkcí, a kteří se obklopili sobě podobnými. ČSSD se úspěšně zbavila Zemana a jeho liberalismu s lidskou tváří a náznakem racionality a nastoupila cestu ODS. Lidovci se drží církve a „našich milých krajanů“, kteří byli odsunuti. ANO již podruhé úspěšně předstírá změnu, ačkoli je stranou dojiče zdejšího kapitalismu, který ze systému vyrostl a roste dál. Piráti jsou jen variantou bezohledných liberálů křížených se sluníčkáři a feťáky. Komunisté vrostli do systému jako trvalá deklarace mírného protestu v mezích zákona. Okamura se proměnil na advokáta pracujících. Vynechám strany, které jsou užitečné jako hospoda na mýtince. Co z toho vzejde?

Celkem nic, ale důležitý výsledek bude posílení všeobecné frustrace. Nutně budou z mlhy stále více vystupovat překážky nápravy vývoje a skutečnost, že „naše“ směřování společně s NATO a EU (či naopak EU a NATO) je spolehlivou brzdou, o níž je dosud politicky nekorektní veřejně hovořit.

Není důležité, jak dlouho vydrží vláda Andreje Babiše nebo nějaká jiná. Může vydržet celé čtyři roky, protože nikdo nebude mít současně sílu a motivaci ji odstranit, protože by v dalších volbách nezískal.

Jsme na rozcestí mezi slepou uličkou a cestou do pekel. Nikdo totiž nemá skutečný plán jiné cesty, jen „tudy ano!“ nebo „tudy ne!“. Současné politické strany totiž nemají program, míním dlouhodobý, komplexní, jen návrhy na úpravu zřetelných jednotlivostí.

Slýchám názory, že program není důležitý, že po něm není poptávka, atd. Prý stačí svrhnout tento „establišment“ a dobrá věc se podaří. Je to okouzlení strategií „hrr na ně!“. Ti, kteří si myslí, že jsou těmi, na které jsme čekali, hloubají, jak dostat 200 000 lidí na Václavák. Vědí, na co nadávat a komu spílat, nevědí, co by nabídli za měsíc. Všechna „děkujeme, odejděte“ jen posilují frustraci a to může být pozitivní. Anebo negativní, když „společenská objednávka“ pomůže zrodu nějakého miliardáři podporovaného „duce“, který dá společnosti směr a zbaví občany tíhy rozhodování.

Nepodaří se, pokud nebude odpracováno. Pamatuji pokusy o programy… Skutečné důvody proč není program, jsou následující. Je to pracné a dlouho to trvá, nikdo za to nechce platit a zadarmo se už přece dávno nedělá, chtělo by to tým, který by dlouhodobě kooperoval. Jak, když ti, kteří něco umějí, to dělají a jsou za to placeni? „Politici“ ve stranách nemají rádi (a nikdy a nikde neměli rádi) odborníky. Mluvili by do rozhodování a ještě by je mohli chtít nahradit. Politici v systému dobře zaintegrovaní si nedělají starosti, co budou dělat za rok. Přece to, co letos. Možná budou trochu jinak žvanit. Politika je řízena korupcí, ne touhou po nápravě. Národní buditelé nejsou. Obávám se, že to tak ještě dlouho zůstane. Muslimové si s tím ale starosti nedělají. Bůh je veliký a kráva na strom nevyleze. Můžeme ještě zkusit „národní obrození“, jak o tom mluvil Jaroslav Bašta na jedné naší schůzce. Národní obrození s programem. Myslím to vážně.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském | titulek redakční