Jiný pohled na 17. listopad: Na rohu ulice vrah o morálce káže

Jak si „střihnout“ slavné výročí: Bude na Havlově náměstí vztyčena socha studenta Šmída? Bez modrých hadrů. Kalouskův „blob“

Karel Kryl

Je 17. listopad. Slušelo by se proto spustit nějakou tu ódu na onen slavný den, kdy jsme zase jednou (domněle) získali svobodu. To ale přenechme mainstreamu, jenž se v tom bude rochnit celé hodiny, celý víkend – a vlastně až do Vánoc. Ze slušnosti se alespoň dnes připomene, že to nebyl jen rok 1989, ale „také“ 1939, kdy jsme naopak dostali jasně najevo, kdo je v naší zemi pánem – a platí to stále.

Mého tátu v onen dávnější „slavný listopad“ Němci právě deportovali do koncentračního tábora Sachsenhausen. Když jsem dnes šel na Národní třídu v Praze zapálit svíčku k „pomníku sametové revoluce“, myslel jsem tedy „kontrarevolučně“ především na něj. A na stovky jeho druhů – studentů, kteří skončili v koncentráku spolu s ním. A mnozí se již domů nikdy nevrátili. Jejich oběti jsou pro hypotetickou možnost naší budoucí svobody mnohem podstatnější než listopadový převrat od sovětského k bruselskému socialismu.

V trikolóře

Byl jsem na Národní v roce 1989 také mezi stovkami studentů. Teprve po mnoha letech jsem pochopil, že jsme vlezli do pasti. Nebyla to ale past ulice uzavřené ze všech stran kordony Veřejné bezpečnosti. Byla to past zneužití onoho výročí úplně jinými silami. Vlastně do jisté míry stejnými jako ty z roku 1939.

A pak místo zavražděného Jana Opletala zpráva o smrti studenta Šmída, kterou pustil do oběhu Havlův muž Petr Uhl. A už to jelo. Tak se zrodila doba „posfaktická“, doba lží, mystifikací či chcete-li „fake news“, jak v posledním roce říká bruselská moc informacím, které se politickému mainstreamu nehodí do krámu. S nadsázkou (ale nikterak velkou) lze konstatovat, že jsme byli poté do koncentráku (i když materiálně luxusního) deportováni tentokrát s celým státem. Pokrok nezastavíš.

Jeden z těch, s nimiž jsme jako každoročně doprovázeli exprezidenta Václava Klause (letos i s jeho synem Václavem mladším, čerstvě zvoleným poslancem) na „pietní místo“ poznamenal: „Tady na podestě Národního divadla (dnes nazvané Náměstí Václava Havla) by se měla postavit studentu Šmídovi socha.“

Hořce jsme se zasmáli. Opravdu – letos, po osmadvaceti „zastaveních“ (nikdy jsem od té doby na Národní v tento den nechyběl), jsem měl trochu jiný pocit: Lidé to „listopadové blbno“ už neberou tak vážně. Vášně, které jsem zažíval v okolí „piety“ v minulých letech, byly ty tam. A hlavně – a to bylo opravdu pozoruhodné – nikde jediný modrý hadr se zlatými zednářskými hvězdami. Tato (oficiálně podle Lisabonské smlouvy neexistující) „vlajka Evropské unie“, kamsi zmizela. Ještě vloni s ní Havlisté mávali. Letos už na domech visely jen vlajky červeno-modro-bílé.

Jen jiný kanál

Lze z toho usuzovat na něco obecnějšího? Vlastně lze. Havlisté (chcete-li „rudé karty či pražská kavárna“) se samozřejmě „nevsákli. Kousek od nás právě rozdával úsměvy (a rozhovory České televizi a spol.) „pětiprocentní“ Miroslav Kalousek. Aby ne, když na pokraji politického hrobu stvořil „demokratický blob“, jímž do své hřbitovní hry opět vtáhl „intelektuálně insolventní“ vedení ODS, lidovců a STANu. Kdepak, jsou tady pořád, i když povolebně z nich zdánlivě zůstaly jen trosky.

Ale to jim vůbec nebude vadit. Fialovo vedení ODS se zjevně tetelí radostí, že nemusí vládnout s odkazem na „obviněného Babiše“ a další čtyři roky bude podvádět své voliče v parlamentní restauraci v takzvané opozici, v níž vůbec být nemuselo. A bude se tvářit stejně šťastně jako „denní husa“ paní Němcová, když usedla v předvečer výročí v České televizi. Nesvatá prostoto!

Celý ten Kalouskem manipulovaný „blob“ bude udržovat při životě především právě ČT. A budou si spolu s ním (a s ní) dál hrát na havlistické „aktivisty“ – ačkoli byli zvoleni do parlamentu, aby prosazovali zájmy pravicových voličů. Tedy těch zbytků, které jim ještě jednou naletěly. Jen zpustí ohranou písničku na jiném flašinetu. Otevírají se totiž jiné „kanály“, které jsou však pro stav svobody v osmadvacátém roce po převratu víc než charakteristické. Ba jsou přímo jeho „výkladem“ (ve smyslu interpretace i výkladní skříně – jak je ta čeština pěkná!).

Na rohu ulice vrah o morálce káže

Zpíval kdysi ve svých nejlepších chvílích Karel Kryl. Právě to nyní sledujeme. Jedna vlna aktivistického „pravdoláskovského“ šílenství za druhou se dnes zažehuje především za mořem. A pochopitelně se vzápětí přelévá na evropský kontinent, kde jej soudruzi tvůrčím způsobem aplikují a rozvíjejí.

Ta která se aktuálně valí má na první pohled hluboce moralistní rozměr (co by tomu asi řekl zvěčnělý „sexuální loudil“ VH?): Nebohé ženské oběti „alfasamců“ vydávají svědectví o hrůze, kterou musely podstoupit – právě v uplynulých třech desetiletích. Aby to bylo dostatečně „s dobou“ už se také ozývají gayové (takové napůl ženy), kteří měli zažívat podobná příkoří.

S morálkou a mravními hodnotami to nemá samozřejmě nic společného. Primárně jde jen o jeden z dalších způsobů, jak připravit ještě lepší útok na nenáviděného Donalda Trumpa (a všechny jeho „kopie“ kdekoli na Západě), když „ruská stopa“ tak hanebně vychládá: Byl to přece on, kdo se nikdy netajil svým „chlapským“ vztahem k něžnému pohlaví. Jsou na to přece i „odposlechy“, které v kampani ovšem tak šeredně nezabraly.

Přijdou na řadu znovu brzy. „Velká zvířata“ teď jeden za druhým kolabují a odstupují, protože kdysi nějaké dámě sáhla na koleno, či na ni „vilně pohlédla“. Nemylme se. Jde o něco úplně jiného. Má to však – jako vždy při podobných „kavárenských kampaních“ – ještě jeden ničivý rozměr, který se nakonec bude týkat každého z nás. A jako „vedlejší produkt“ může dorazit značně narušené vztahy mezi muži a ženami“. Anebo to vlastně není vedlejší produkt? Velmi dobře jej přibližuje sociolog Petr Hampl – jakkoli s jeho některými „východisky“ nemusí mnozí souhlasit.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském