Bratři Poláci, bravo!

Polsko je opět „na tapetě“ světových mainstreamových médií. Proč? Poněvadž si dovolilo neslýchanou drzost, která se v multikulti světě neodpouští. Sejm totiž odhlasoval zákon – a podepsal ho už i prezident Duda (ještě má o něm rozhodnout Ústavní soud) – že výroky o „polských koncentračních táborech“ a o spoluodpovědnosti polského národa za nacistický holocaust mají být trestně stíhány. Nic víc a nic méně.

Ilustrační snímek

Text zákona jasně vymezuje, že trestní stíhání se netýká vědeckého bádání na toto téma a uměleckého ztvárnění, z logiky věci také vyplývá, že se nijak neproviňuje ten, kdo píše o spolupráci konkrétních polských kolaborantů s hitlerovci při pronásledování Židů. Přesto je to pro západní média děs a hrůza.

Fakta proti nepravdám

Poláci ve skutečnosti nedělají nic jiného, než že brání čest a dobré jméno svého národa proti lžím a pomluvám. Lze samozřejmě diskutovat o tom, jestli paragraf trestního zákoníku je tou nejvhodnější formou obrany, nicméně buď jak buď, jedná se o dobrou věc, o ochranu národa a národní cti. Již dlouhá léta se totiž objevují v západních médiích formulace, že Osvětim, Majdanek atd. byly „polskými koncentračními tábory“. Podceňovali bychom inteligenci novinářů, kteří to publikují, kdybychom řekli, že to dělají z nevědomosti. Nikoli, je to jasný záměr. Katolické Polsko, které přece jen klade určitý odpor genderismu a aborcionismu a brání své národní zájmy proti nátlaku Bruselu, musí být zlikvidováno. Ne vojensky, ne ekonomicky, ale propagandisticky.

Už Voltaire prohlásil – a Goebbels to po něm opakoval – že „stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou“. Jde o podobný postup jako v případě papeže Pia XII., jemuž po válce stovky židovských organizací a jednotlivců děkovaly za obětavou pomoc, s jakou se snažil zachránit co nejvíce Židů. Později ale stačil jeden pochybný divadelní škvár podprůměrného publicisty Hochhuta – slátaný na objednávku sovětské KGB – aby se u evropského a amerického obyvatelstva zakódovala podprahově dezinformační představa papeže-spolupracovníka nacistů, který prý úmyslně mlčel k vyhlazování Židů.

Totéž se má nyní dít s celým polským národem. Ten byl hitlerovskými (a také sovětskými) okupanty postižen jako žádný jiný evropský národ, v zemi platil trest smrti za jakoukoliv pomoc udělenou Židům – a přesto v památníku Yad Vashem v Jeruzalémě, kde jsou zapsána jména více než 16 tisíc „spravedlivých“ Nežidů, kteří pomáhali příslušníkům izraelského etnika, je nejvíce Poláků (7 tisíc). Jak vypočítal na základě archivního výzkumu a konkrétních svědectví polský historik Jerzy Robert Nowak (kniha „100 klamstw o Jedwabnem“), 7-8 procent Poláků, tj. řádově možná až 1,5 milionu osob, za války nějakou formou pomáhalo Židům, hlavní roli kromě ilegální organizace Žegota tady hrály kláštery (pokud ještě existovaly, nacisté značnou část jich zrušili a řeholníky odvezli do koncentráků), především ženské. Nowak zjistil, že nebylo tenkrát jediného kláštera, který by nějakou formou nepomáhal Židům, zejména židovským dětem, jež pod falešnými doklady, vystavenými katolickými faráři, umísťoval v některém sirotčinci. Odpůrci Poláků, opírající se o pamflety amerického polsko-židovského publicisty Jana Tomasze Grosse, mluví ale o tisících, možná i desetitisících polských udavačů a spolupracovníků s okupanty při vraždění Židů.

loading...

Samozřejmě, že takoví v Polsku (jakož i v každé zemi ve stínu hákového kříže) byli a zasluhují si opovržení každého slušného člověka, jenže ve srovnání s více než milionem těch Poláků, kteří naopak Židy pomáhali zachraňovat, je to značný nepoměr, svědčící jednoznačně ve prospěch tohoto národa. Mnoho polských občanů přineslo při pomoci Židům i oběť života, nejznámější je případ zbožné katolické rodiny Ulmových ze vsi Markowa, která ukrývala na svém statku 8 Židů. Všichni byli postříleni i se svými 6 dětmi (paní čekala sedmé). Gross také vylíčil ve své knize případ městečka Jedwabne, kde prý Poláci a nikoli němečtí esesáci upálili místních cca tisíc Židů ve stodole. Ze lži ho ale usvědčují nábojnice nalezené na místě, které jasně náležely samopalům příslušníků SS (Poláci střelné zbraně mít nesměli). Ti stříleli po obětech, které se snažily z místa hrůzy uprchnout. Také svědectví několika přeživších obětí mluví o německých esesmanech jako pachatelích, i když část místního obyvatelstva se tohoto masakru účastnila buď z donucení, nebo ze msty, protože Jedwabne v letech 1939-41 spadalo pod sovětský zábor a četní místní Židé se aktivně zapojili do spolupráce s bolševiky a udávali skutečné i domnělé „odpůrce socialismu“, kteří skončili v gulagu nebo pod popravčí kulkou. Jiná část obyvatel Jedwabného – a to nemalá – zase pomohla uprchlým Židům ukrýt se.

Polská ilegální Zemská armáda, jakož i polský  Podzemní stát, legalizovaly a také uplatňovaly trest smrti vůči každému, kdo by udal nebo zabil nějakého Žida. Četník Leś, který oznámil na gestapu, že rodina Ulmových ukrývá Židy, byl právě za to vojáky Zemské armády sebrán a zastřelen. Mluvit tedy v celém tomto kontextu o „polské spoluvině“ na holocaustu je proto nejen absurditou, nýbrž přímo a jednoznačně lží, pomluvou. Jestliže Stát Izrael se brání – a právem – proti popírání holocaustu a tím implicite urážce obětí židovského etnika stanovením příslušného paragrafu v trestním zákoníku, jenž je aplikován i ve značné části nežidovských zemí světa, má totéž právo i polský národ. Nebo snad jenom Židé nesmějí být pomlouváni a jejich utrpení zlehčováno? Ostatní národy a etnika mohou? Tím spíše je potom nepochopitelná reakce Státu Izrael, který ostře protestoval proti novému polskému zákonu.

Vnímáme, že někteří Židé, co přežili holocaust, měli s polskými kolaboranty hitlerovců špatné zkušenosti. Jenže jakým právem z toho vyvozují žalobu o spoluvině celého polského národa? Bylo by dobré, aby se podívali na „vlastní dvoreček“. V čele židovských ghett velkých měst v okupovaném Polsku stály Němci dosazené Judenraty (forma židovské samosprávy). Právě ty pořizovaly seznamy svých soukmenovců pro transport do plynových komor, nikoli Němci. V ghettech existoval uměle vyvolaný hladomor, jeho obyvatelé nedostali nic k jídlu, úklidová služba každé ráno desítky mrtvých nakládala z chodníků (tam museli obyvatelé své zemřelé umístit) na vozíky a odvážela, zatímco členové Judenratů a židovské policie žili v luxusu a pořádali opulentní hostiny s esesáky. Samotná Česká televize před pár lety uvedla dokument o lidské zrůdě jménem Chaim Rumkowski. Byl prezesem Judenratu v Lodži a jakýkoliv odpor trestal tím, že poručil, aby rebela židovská policie uškrtila nebo umlátila holemi k smrti (střelné zbraně nesměla mít). Jak by asi reagoval Stát Izrael, kdyby někdo jen proto, že mezi Židy také existovali tito zrádci, mluvil o spoluvině židovského národa na vyvraždění vlastních soukmenovců? Samozřejmě by to bylo absurdní. Proč ale potom měří Izraelci vůči Polákům zcela jiným metrem?

Na obranu vlastenectví!

Úmysl je tentýž, jako v jiných případech – a nejde prioritně o Stát Izrael, nýbrž o skryté temné síly zednářstva usilující o světovládu a řídící nadnárodní organizace á la OSN, EU apod. Polákům má být podprahově implantován neustále opakovanou pomluvou o jejich spoluvině na holocaustu pocit hanby ve vztahu k vlastní minulosti a tím oslabeno jejich vlastenectví. Jde o tentýž scénář, jaký byl aplikován už od osvícenských dob v 18. století vůči katolíkům. Nepřetržitými kaskádami lží o křížových výpravách, inkvizici, čarodějnických procesech, protireformačním násilí atd. mělo být katolíkům vštípeno, aby se styděli za minulost své Církve a díky tomu ve víře zvlažněli. Nelze říci, že se to nepovedlo, spíš naopak, bohužel se na tom podílejí i někteří vrcholní představitelé Církve svými „omluvami“. Ani slovo přitom o opravdových a hrůzostrašných zločinech odpůrců Církve: o genocidě katolického obyvatelstva ve Vendée za Francouzské revoluce, o vyvraždění křesťanských Arménů muslimskými Turky, čím dál méně se mluví o genocidě sovětských bolševiků vůči tzv. „třídním nepřátelům“ a o téže genocidě čínských komunistů, s nimiž demokratický Západ dnes čile obchoduje a Vatikán dosazuje do biskupských úřadů zrádce a zaprodance jen proto, že si to režim přeje.

A nejedná se pouze o Poláky, kteří mají být přivedeni k hrbaté pokoře ve vztahu k vlastní minulosti – a potažmo ke katolicismu, jenž ji utvářel. Likvidace vlastenectví, které je v podprahově dezinformačních kampaních nadvlády multikulti implantováno do myslí lidí jako něco „fuj“, se stala obecným jevem. Týká se i nás, Čechů, i když se neprojevuje takovou měrou jako v případě Poláků.

V poslední době jsme svědky pokusu očernit i český národ za údajnou „spolupráci“ s nacisty – při likvidaci nikoli přímo Židů, ale Romů. Sběrné tábory Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu údajně nebyly německé, ale české, protektorátní, a čeští četníci se prý dopouštěli na tamních cikánech zvěrského násilí. Nezabýval jsem se touto problematikou, přenechávám kvalifikovaným a hlavně objektivním odborníkům, aby řekli, jestli tomu tak skutečně bylo, nebo zda je to vylhaná propaganda. Ale i kdyby byl pravdou první případ, tak to nedává absolutně žádné právo mluvit o „české spolupráci s nacisty“ při likvidaci Romů, Židů aj. Český národ, i když jeho postavení v Protektorátu Čechy a Morava bylo přece jen poněkud lepší než postavení Poláků v Generální gubernii, trpěl pod hitlerovskou okupací a značná část Čechů a Moravanů prokázala velkou míru osobní statečnosti účastí v odboji a pomoci pronásledovaným, jak dokazují počty popravených a vězněných v koncentračních táborech a vyvražděné obce a osady (Lidice, Ležáky, Ploština atd.). Mimochodem – procentuelně nejvíce postiženým profesním stavem bylo české duchovenstvo, jeho vlastenecký postoj jakožto celku ocenili po válce i odpůrci Církve – prezident Beneš a komunista Nejedlý jako ministr školství.

loading...

Možná by i naší zemi prospělo, kdyby se čeští politikové nechali inspirovat polským příkladem a provedli zákonné opatření na ochranu národní cti, aby si nikdo nemohl dovolit veřejně šířit lži o kolaboraci českého národa s Němci a stavět ho do role spoluviníka a nikoli oběti. Zároveň by bylo vhodné apelovat na výchovu dětí i dospělých k autentickému vlastenectví.

Podle katolické nauky pravé vlastenectví musí být v pozitivním vztahu k hodnotám přirozeného mravního zákona a k Božímu zjevení. Husitská tradice proto nemůže být nosným ideálem českého vlastenectví, neboť bestiální masové vraždy husitských zločineckých band jsou v diametrálním rozporu s přirozeným mravním zákonem, tím spíše potom ne kult středověkého lapky a masového vraha Žižky. Nositeli skutečného českého patriotismu jsou tady naopak desetisíce českých a moravských katolíků, kněží, řeholníků i laiků povražděných husity, protože zůstaly věrny katolické víře, víře cyrilometodějské, svatováclavské a svatovojtěšské.

Je to přirozené a logické. Pravý francouzský vlastenec také nebude hrdý na svoji Francouzskou revoluci, na genocidu prováděnou ve jménu svobody, rovnosti, bratrství a lidských práv zvrhlými osvícenskými bestiemi na katolickém obyvatelstvu ve Vendée. Inspirací pravého vlastenectví se pro něj stanou právě vendéští hrdinní obránci víry, kteří položili své životy za věrnost Kristu a jeho Církvi. Samozřejmě i autentický německý vlastenec nikdy nebude čerpat z temného odkazu novopohanského nacismu, ale naopak z odkazu jeho odpůrců, deportovaných do koncentráků – jejich prvními vězni byli přece Němci, mj. i němečtí katolíci (kněz Rupieper, žurnalista Gerlich aj.).

Pravý český patriotismus nachází svůj myšlenkový základ ve středověkém křesťanství symbolizovaném postavami světců a patronů, v době vlády Karla IV., později v obrozenecké epoše obrany českého jazyka a kultury, iniciované ortodoxně katolickými kněžími Balbínem, Šteyerem, Vydrou, na Moravě Sušilem aj. K českému vlastenectví nepatří masarykovská prvorepublikánská idea spjatá s barbarskou devastací katolických svatyň a soch, tolik drahých právě českému obyvatelstvu, nýbrž idea Českého království, jejímž posledním symbolem byl bl. Karel Habsburský. Skutečnými vlastenci tady byli katoličtí obránci likvidovaných sakrálních pamětihodností. Za své chování během nacistické okupace, i když zde tak jako všude jinde existovalo nemálo kolaborantů a konfidentů, se český národ nemá proč stydět, obstál jako celek v této zkoušce skvěle. Ani jeho postoj vůči komunistické totalitě nelze hodnotit jednostranně negativně. Je sice smutnou pravdou, že ve volbách r. 1946 přes 40 procent Čechů dalo svůj hlas komunistům, ale pořád ještě zůstává většina, která bolševiky nevolila. Tisíce Čechů byly vězněny a mučeny v komunistických lágrech, v hojném počtu především katoličtí kněží a řeholníci – a na ně může být národ právem hrdý.

Toto jsou historicko-kulturní důvody, proč máme být českými vlastenci a bránit dobré jméno svého národa před pomluvami a snahami vnutit nám pocit hanby za svoji minulost. Ne, nemáme se za co stydět – ani jako Čechové, ani jako katolíci, protože to, co nám předhazují protikatolická média na adresu Církve, je z 90 procent vylhané. Naší charakteristikou nechť je tedy hrdost nad tím, že jsme Češi a katolíci. Vezměme si příklad z Poláků a nenechme se o ni připravit žádnou záměrnou podvodnou propagandou nepřátel!


Zdroj.

loading...

Čtěte dále:

loading...

Komentáře:

Vaše osobní údaje budou použity k vyřízení publikování Vašeho komentáře, ke zvýšení spokojenosti po celou dobu procházení tohoto webu,
a k dalším účelům popsaných na stránce ochraně osobních údajů.