Smog jako memento demokracie po česku

Každý rok zabije špatný vzduch podle informací Státního zdravotnického ústavu pět tisíc českých občanů. Politikům je to srdečně jedno. Jako ostatně skoro všechno, co se týká života běžných lidí, a ne jejich zisků a prebend.

Ilustrační snímek

Je zvláštní, jak disciplinovaně se čeští politici postavili k zavedení zákazu kouření. Kouřit se nesmí ani v té nejzaplivanější putyce, kam by předtím žádný jen trochu rozumný nekuřák nezašel ani na záchod. Politici se sjednotili, dupli si a všichni ti, kdo si v dobách, kdy to ještě bylo legální, zvykli na doutníky, dýmky nebo cigarety se museli stáhnout do ústraní nebo rovnou do podzemí. Hlavním argumentem byl tehdy v České republice poukaz na to, že jinde v Evropské unii už se přece dávno nekouří. Co na tom, že to není pravda? V Rakousku nová vláda zákaz kouření uložila úspěšně k ledu, na Slovensku si můžete zapálit v krčmě, kde se nepodává jídlo (pokud je s tím svolný majitel) a dokonce i v tradičně disciplinovaném Německu se najdou hospody, označené Rauchenkneipe, kde jsou na stole popelníky a kouří se, jako by se nechumelilo. Stačí projít po berlínských periferiích.

U politiků, kteří jsou tak zásadoví v zakazování toho, co lidé ve svém volném čase chtějí dělat, by se dalo očekávat, že se stejnou vůlí a chvályhodnou snahou podpořit a upevnit zdraví národa, se vrhnou i na další věci kromě cigaret, které nás pomalu, ale jistě zabíjejí. Třeba smog, prachové částice nebo rakovinotvorný benzopyren. Jenomže ouha! Takhle to v naší demokracii neplatí.

Nedávno vyšla zpráva o tragickém stavu znečištění vzduchu na mnoha místech po celé zemi. Zdaleka nejhůř je na tom Ostrava a Slezsko, ale ani lidé v dalších oblastech nedýchají právě svěží vzduch z hor. Nebude to trvat dlouho a od Evropské unie nás za znečišťování vzduchu a nečinnost politiků, kteří by se o ni měli zasazovat, co nevidět potrestá pokutou, kterou budou splácet všichni čeští občané. To bude udivených výrazů v Otázkách Václava Moravce!

Problém je, že nečinnost zodpovědných politiků v boji proti zamořování životního prostředí je veliký byznys. Mnozí ministři vlády v demisi mají velmi výhodné kontakty na největší znečišťovatele v zemi a ti se jim za jejich nicnedělání štědře odvděčují. A dokážete si vůbec představit například omezení výroby nebo provozu automobilů, které jsou mimochodem vůbec největšími znečišťovateli, v zemi, jejíž průmysl je na montování automobilů jednostranně založen? Máte pravdu, sotva. V polovině ledna dokonce ministr průmysl a obchodu a jeho vlivní kolegové z vlády oficiálně zvažovali, jestli se ČR nepřidá k žalobě Polska na EU, požadující zachování možnosti i nadále vypouštět škodliviny ve velkém. Na vládě to tak tak neprošlo.

A tak můžeme být ještě vlastně rádi, že to u nás není jako v Polsku. Tam se rozhodli znečištění vzduchu ignorovat pod geniální ideologickou záminkou: spalování uhlí je tam chápáno téměř jako vlastenecký čin, protože pomáhá překonat zemi závislost na plynu z nenáviděného Ruska.

Co naplat, přátelé, dýchejme zhluboka, dokud je to alespoň občas a někde ještě trochu možné.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském