Náš úhlavní nepřítel je Turecko. Země vrahů Kurdů!

Před pár měsíci jsem napsal v článku pro PL, že současné radikalizující se Turecko a jeho ozbrojené síly představují největší hrozbu pro Evropu počátku 21. století. Dokonce větší, než sborem nebezpečných klaunů řízená Ukrajina a její ozbrojené síly.

Jaroslav Štefec

Že je to opravdu vážné, ukazují i kroky armády USA. Ta zahájila poslední etapu odsunu z území Turecka původně až 50 ks vodíkových pum, umístěných donedávna na základně Incirlik. Do Rumunska. Nejspíš. Nevíme, o tomhle se veřejně nemluví.

K podobným opatřením zatím sáhly USA pouze dvakrát. Poprvé v době kubánské krize, kdy tehdejší americký ministr obrany Robert McNamara vyjádřil obavu, že se turečtí vojáci mohou pokusit vypálit jaderné rakety NATO na SSSR bez povolení. A nařídil americké ostraze, aby rakety zničila, kdyby je chtěl někdo odpálit. Druhý podobný případ proběhl v roce 1974, když se Turecko a Řecko ocitly na pokraji války. Tehdy odvezly USA tajně všechny jaderné zbraně z Řecka a přerušily iniciační systémy těch, které byly uloženy v Turecku.

V prosinci 2017 Kemal Kılıçdaroğlu, vůdce hlavní turecké opoziční strany CHP, uvedl, že kdyby vyhrál volby v roce 2019, tak „napadne a obsadí přes 18 ostrovů v Egejském moři stejně, jako bývalý turecký premiér Bulent Ecevit napadl Kypr v roce 1974.“ Prohlásil, že neexistuje „žádný dokument“, který by dokazoval, že tyto ostrovy patří Řecku.

Osmanská říše byla založena někdy kolem roku 1300. Během více než 600 let osmanského období osmanští Turci, kteří také reprezentovali islámský chalífát, pravidelně vedli džihádistické války a napadali a okupovali země na třech kontinentech. Současné turecké vedení se stále otevřeněji hlásí k historickému koncepu džihádu (svaté války islámu) proti káfirům (nevěřícím).

Vedoucí představitel státního Ředitelství pro náboženské záležitosti Diyanet otevřeně označil nedávnou vojenskou invazi Turecka do Afrinu za „džihád“. To dává smysl, pokud si připomeneme, že muslimští Turci mají v Malé Asii demografickou většinu díky staletí trvajícímu pronásledování a diskriminaci křesťanských, jezídských a židovských obyvatel. V 11. století pronikli turečtí džihádisté ze střední Asie a podmanili si řecky mluvící křesťanskou Byzantskou říši. Tím připravili cestu postupné islamizaci celého regionu, prováděné především pomocí vražd, únosů, znásilňování a nucených konverzí k islámu.

Nzapomínejme také, že největší útok muslimů proti křesťanům ve 20. století se odehrál během genocidy Řeků, Arménů a Asyřanů v osmanském Turecku v letech 1914-1923. Přestože Turecko v té době vyvraždilo téměř dva milióny lidí, nezabránilo to USA prosadit v roce 1952 přijetí Turecka za člena NATO. Ani toto členství ale neodradilo tehdejší turecké vedení od organizace divokého protiřeckého pogromu v Istanbulu v roce 1955, násilného vyhnání zbývajících Řeků z Turecka v roce 1964, nebo od invaze na ostrov Kypr v roce 1974, obsazení 40% jeho území a násilnému vysídlení absolutní většiny řeckého obyvatelstva z jimi ovládaného území.

Turci díky ochranné ruce USA nebyli nikdy hnáni k odpovědnosti ani za genocidu, ani za porušování lidských práv, a dokonce ani za otevřeně agresivní chování vůči jinému členu NATO, i když bylo v přímém rozporu se zněním Severoatlantické smlouvy. I díky tomu může dnes Turecko otevřeně ohrožovat bezpečnost a svrchovanost prakticky celé Evropy.

Je nejvyšší čas, aby se evropští lídři probudili a začali se Ankarou velmi vážně zabývat. Už jen proto, že největších krutostí na Arménech se při pogromech, hromadném vyvražďování a organizaci pochodů smrti při genocidě let 1914-1923 dopouštěli především „uprchlíci“ z Balkánu a Kavkazu. V roce 1912 utíkali před rusko-tureckou válkou a nalezli azyl na území dnešní Arménie. Bohatí a odlišným způsobem žijící Arméni jim ovšem byli od počátku trnem v oku.

Podobnost se současnou situací v Evropě by měla být pro evropské lídry víc než jen varováním.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském