Vypravil jsem se na venkov přemlouvat „burany“ do hospody… (nadsázka, pozn. pro blbce)

Nedávno v médiích proběhly info. o tom, že by studenti jako měli vyrazit agitovat na venkov a otevřít těm nevzdělaným voličům Zemana oči. Sice už dávno nejsem student, ale tuto sobotu jsem s tím tedy začal. Zanechal jsem manželku i děcka na chatě a vyrazil na běžky. Sluníčko pěkně svítilo a nikde nikdo. Asi po hodině jsem dorazil do jedné takové malé zapadlé vesničky. Teď koukám, že tam žije snad jenom 70 lidí.

Josef Provazník

Chtěl jsem jet původně dál, ale pak jsem uviděl nápis hospoda a vzpomněl jsem si na ty studentské agitace. Proč bych nemohl být průkopníkem? Jedno pívo unesu a aspoň buranům venkovským zanesu trochu té pražské kulturnosti, že jo.

Přivítala mě oblaka hustého kouře (byl to klub), zarostlý hospodský jako Krakonoš a pár štamgastů. Na to, že byly teprve tři hodiny odpoledne, tak za volant bych je tedy nepustil. Nicméně…slovo dalo slovo a za chvíli jsme řešili politiku.

Co vám budu vyprávět. Samí voliči Zemana. Koukala jim sláma z bot a myslím, že nikdy nepili sojové latíčko. Ani Sedmou pečeť nikdy neviděli. Pche. Vůbec se nechytali. Ale kritizovat EU, zákaz kouření v hospodách a EET, to by jim šlo.

Snažil jsem se je samozřekmě obrátit na pravou víru. Mluvil jsem o evropských hodnotách, občanské společnosti, varoval je před ruskou propagandou. Ale bylo to marné.

Mezitím jsem dopil první pívo a odložil si bundu. Tak ještě jedno mě přece nezabije. No ne? Trochu jsem se ale bál, že budou chtít panákovat. Zrovna, když jsem na to pomyslel, tak se na mě jeden ten „buran“ zahleděl a prý, že bych mohl něco hodit do placu. Takže z toho bylo první kolečko.

Potom jsem si odložil další vrstvu a začínal jsem tušit, že dneska už těch 20 km asi nedám. Co naplat. Primitivních voličů Zemana z vesnice se člověk jen tak rychle zbavit nemůže.

Jeden ze štamgastů normálně vypadal jako Luboš Zálom. Tak jsem se ho ptal, jestli zná Ayn Randovou. Čuměl na mě jako vrána. Odložil jsem si další vrstvu a vyslechl si, jak prý k nim jezdí Vladimíra Dvořáková a jaká je to fajn ženská.

Pak se to u stolu začalo nějak točit. Dorazil tam můj vzdálený příbuzný, páč v té vesnici se narodila moje prababička, a pak už to mám trochu v mlze. Snažil jsem se osvětu šířit do posledního dechu. Vážně jsem držel prapor kulturnosti hodně dlouho. Asi skoro do osmi hodin.

Poučoval jsem je, strašil, vyhrožoval….ale nic to nebylo platné. No a pak se ukázaly hlavní rozdíly mezi Prahou a venkovem. Já panáky nepiju, ale ti burani měli očividně natrénováno.

Zkrátka a dobře, v jednu chvíli se mi udělalo nějak nevolno. A to jsem byl už hodně blízko, abych z nich udělal spořádané vobčany. Scházel tááákhle malý ždibec. Ale bohužel zasáhla vyšší moc.

Ráno jsem se probudil v mrákotách a doteď nevím, jestli moje agitace skončila úspěšně či nikoli. Byl to každopádně první pokus. Doufám, že se v mých stopách vydají další misionáři a venkov bude jednou náš!

Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském