Báseň na prastarý námět…

Miroslav Macek s chotí Petrou

To jednou k bráně Ráje muž došel se svým psem,
však vrátný přísně pravil: „Jen lidi smějí sem!“
Muž bez psa vstoupit nechtěl, tak kráčel rázně dál,
až došel k jiné bráně, v níž jiný vrátný stál.
Ten vpustil jej i se psem a za branou byl Ráj,
vše kvetlo, všude vůně, jak byl by stále máj.
Muž ke vrátnému praví: „Jak vyznat se v tom mám?
Vždyť jinou bránu k Ráji hned kousek vedle znám.“
„To do Pekla je brána, ač Rajskou zdá se být,
kdo do ní jednou vstoupí, už navždy ztratí klid.“
„Vám nevadí, že Peklo se tváří jako Ráj,
kdo nachytat se nechá, že ztratí věčný máj?“
„Ne, nevadí to pranic, ba právě naopak,
vždyť za tím vším se skrývá, též moudrý Boží zrak.
Kdo psa ponechá venku, v tom spočívá ta lest,
ten zaslouží si přece, ten nejhroznější trest.“