Narodil se Helmut, chlop z Prajzke

Helmut byl šťastny člověk. Enem si nejsem uplně jisty, že o tym věděl.Narodil se ve žhavem letě roku šedesat sedum v prajzkych Ludgeřovicach. Lidi okolo byli vlastně tež šťastni, když se na to podivame z dnešniho uhla pohledu.
Ale tenkrat o tym tež nevěděli.

Helmut | reprodukce z blogu autora

A tak se tvařili otraveně a nadavali na zkurvene horko leta šedesateho sedmeho. Netušili, že nasledujici leto bude vic jak horke. Ale to je v zemich Koruny česke už taky zvyk. Nadavame na to, co je okolo nas, přestože si nežijeme zle a vubec nejsme schopni odhadnut, jake hruzy se na nas ženu.

Kdosik by řekl – no a co? Však tež nezme žadni jasnovidci ani prognostyci, ni?

A tak valciři, Helmutovi susedi, valili každe rano z Ludgeřovic na Novu huť, kera tenkrat nesla jmeno Klementa Gottwalda, nemanželskeho parchanta jakesik posluhovačky z Vyškova. A každe odpoledne, po osmi hodinach stravenych u rozžhavenych kokil a ingotu nasedali do rozžhaveneho autobusa čislo 56.

Ani valciři tenkrat netušili, že leto nasledujiciho roka bude ještě žhavějši. Kdo by to tež tušil?

Na truně pražskeho hradu posedaval bolševicky prezident Antonin Novotny, zvany lidově Tony. Lidi na něho nadavali, ale Tony se tvařil, že mu to nevadi a všecko je v pořadku. Tony netušil, že ve svojem křesle už dluho sedět nebude. Lidi zas netušili, že neuplyne dluho a budu na Tonyho v dobrem vzpominat.

To už tak na světě chodi. Lidi vždycky nadavaju na to, co maju, nevaži si teho, a až se situace zhorši, pak vzpominaju na to, jak jim bylo fajně. To už tak na světě chodi. I na Prajzke. Prajzka neni vyjimka.

A pravě do take situace, do rozžhaveneho leta roku 1967 se bohatym prajzkym rodičum narodil maly Helmutek. Pro pořadek je třeba uvest, že okolni situace mu byla ukradena, horke leto mu nebylo nepřijemne, problemy taty s mamu neřešil a problemy valciřu nebo stareho Novotneho už vubec ne. Šťastny to člověk.

Ale narozene děcko nic neřeši, tuž se nedivte, že bylo šťastne. Čim miň totiž člověk vi, tym vic je obvykle šťastnějši.

Stare ruske přislovi řika – „Čim miň viš, tym vic dožiješ.“

Prajzka je zvlaštni oblast. Jako sučast Slezska patřila po staleti do svazku zemi Koruny česke. Na rozdil od zbytku Slezska, kere bylo obyvane lidma, keři spolu vždycky mluvili německy, na Prajzke žili lidi českeho puvodu. Neni divu, že se spolu bavili česky. To už tak u českych lidi chodi.

Jenže přišel rok 1742 a Slezsko se zalibilo pruskemu kralovi Fridrichovi druhemu. Zebral třicet tisic chlopu a Slezsko obsadil. Naše děvuchy na videňskem dvoře Marie s Terezii se sice snažily vzdorovat, ale moc platne jim to nebylo. Slezsko bylo prohrane.

Fridrich si ale nepřivlastnil enem německy mluvici oblasti, ale aji oblast mezi Opavu a Hlučinem, kaj žili naši synci mluvici česky.

Dalšich stosedumdesat roku se nic zvlaštniho nedělo, Prusko nevěnovalo tomuto regionu žadnu zvlaštni pozornost a mistni sedlaci prosperovali. Osm generaci našich synku se doma učilo česky, ale ve školach a na uřadach mluvili německy. Vznikla tak zvlaštni hatmatilka, směs němčiny a češtiny liznute lašsku dyjalektyku, zvana prajzačtina. A oblast obyvana lidma, keři použivali tento srandovni jazyk, byla nazyvana Prajzka. Lidem, keři tu byli pod prusku spravu, se dneska řika Prajzaci. To da rozum, ni, bo to pochaza z německeho slova Preussen.

Čemu se o tym bavime? Bo to je duležite pro pochopeni prostředi, v kerem Helmut vyrostl, jeho vztahu k penězum, okolnimu svatu, nazoru na onkela Adolfa a tak podobně. K temu se ještě dostaneme.

Klidnych sto sedumdesat roku prosperity pod spravu Pruska totiž končilo a uzemi Prajzke mělo čekat turbulentni obdobi dvacateho stoleti.

Po skončeni prvni světove valky si totiž uzemi Prajzka obratně přivlastnilo Československo. Neda se řict, že by z teho byli obyvatele Prajzke přiliš nadšeni.

Ale co narobite? Historia se nepta lidi postiženych rozhodnutim mirovych konferenci, jestli by si nahodu nepřali patřit jinam. Tak to na světě nechodi. Na světě plati pravo silnějšiho.

Československo ovšem přiliš dluho silnějši nebylo. V susedstvi vyrostla jina sila. A tak se asi nemožeme divit, že na podzim osumatřicateho roka si Hitler uzemi Prajzka vzal zase zpatky do Řiše. Ovšem na rozdil od sudetskych oblasti rozhodnul, že oblast Prajzke nebude patřit k Sudetam a přičlenil Prajzku k takzvanemu Altrajchu – stare řiši.

Vypada to jako nepodstatny detail. Pro synky na Prajzke to ovšem naraz byla otazka života a smrti. Čechy z Protektorata totiž onkel Adolf nechtěl ve Wehrmachtu ani vidět. Dobře si pamatoval, jaky rozkladny vliv měli češti vojaci v armadě Rakuska – Uherska. To ovšem neplatilo pro Čechy z Altrajchu. Ti byli po sto sedumdesati rokach považovani za Čechy přerobene na Němce a jako obyvatele Alt Reichu automaticky rukovali do Wehrmachta. A to byl pruser.

Aspoň tak to tenkrat synkum, keři museli navliknut německy mundur, připadalo. Ani se jim nedivim. Kosti mnoha z nich dodneška leži kajsik mezi Donem a Volhu, na Volyni nebo u Stalingrada. Vyhody služby u Wehrmachta se ovšem měly projevit později.

Jak znamo, nic na světě neni černobile a všecko zle byva aji k něčemu dobre. Když onkel Adolf spolu s fenku Blondi a blonďatu Evu spolkli kyanid, přemyšlali Beneš s Gottwaldem, co maju zrobit ze synkama z Prajzke. Odsunut je pryč tajak sudetske Němce nechtěli, bo přece jenom – byli to naši synci a mluvili česky. Na druhu stranu ovšem bojovali proti bolševikovi! Ale co tež mohl borak chlop robit, když mu přišel povolavak do Wehrmachta a musel bojovat za tu špatnu stranu?

Aji když, kdo vi? Každy vojak si mysli, že bojuje za tu spravnu stranu. Ale spravna strana se určuje až po valce. A co je spravna strana a co ne, co je pravda a co už se nehodi, o tym rozhoduje vitěz.

Ať už to bylo u Stalingrada jakkoliv, Beneš s Gottwaldem teho měli asi moc, a tak Prajzaky odsunut zapomněli. A pahorkatina mezi Opavu a Hlučinem, včetně Ludgeřovic, se zase stala sučasti Československa, včetně chlopu, keři měli a mnozi do dneška maju kajsik na pudě tajně zahrabanu šedivu unyformu Wehrmachta.

A tak chlopi, keři přežili vychodni taženi a vratili se dodom ze všema rukama aji nohama, zase po valce začali jezdit na šichtu do vitkovickych huti a do ostravskych šachet. Dluho byli ostatnim pro smich. Pro svuj dyjalekt, pro svoje německe jmena, pro to, že spolu s Adolfem prohrali valku. Ja, to sem vam ještě neřekl, že na Prajzke si lidi davaju německa jmena, co? Proto se tam každy druhy jmenuje Herbert Prohaska, Siegried Nowak nebo Gertruda Sedlakowa. Aspoň vidite, jak byzme v tom našem životnim prostoru dopadli, kdyby to onkel Adolf vyhral.

Ale onkel to prohral a tak byli Prajzaci ze svojima jmenama a svoju prajzku dyjalektyku Ostravakum enem tak pro smich.

Ale smich posměvačky brzo přešel. Němec se vždycky choval uctivě k vojakum, keři služili v jeho prospěch. A tak Prajzaci, keři bojovali v uniformach Wehrmachta, začali dostavat vysluhu za roky stravene v německe armadě. A za zraněni. A dostavali ju v tvrde měně, v zapadoevropske marce. A protože bolševicke Československo valuty potřebovalo, nebranilo se temu, enem si nechavalo tvrdu měnu pro sebe a vyplacalo Prajzakum jejich podily v tuzexovych bonach.

A chlopum, keři se Prajzakum smali, sklaplo. Za stosedumdesat roku pod Prusama a za tych par roku pod Německem se navic Prajzaci nejenom, že naučili německy jazyk, ale naučili se tež aji německemu pořadku a šetrnosti. Okolni Češi zpoza řeku Opavicu, keři žili pod Rakuskem, to sice hanlivě nazyvali německym ordnungem a lakomstvim, to ale Prajzakum nevadilo. Važili si sveho puvodu a sve hystorie. A bo byli lakomi, teda sorry, šetrni, tak se ani unyforem Wehrmachtu nezbavili, naopak je uskladnili na huře, bo co kdyby se raz mohly hodit? Aji vercajk, vidličky a nože, misky s hakovym křižem, všecko, co si přinesli z polniho taženi dodom, všecko se stalo sučasti domacnosti nebo garderoby. Přirozeně, že chlopi byli podezřivani aji z teho, že ani zbraně nevratili armadě a všecko si přinesli dodom na Prajzku.

Diky takym podezřenim samozřejmě dochazalo k nejruznějšim pitoresknim scenam, kdy lidi z Prajzke byli terčem posměchu. Že se pitomci žijici v okolnich dědinach smali Prajzakum, že zalevaju zahradky motorovym olejem, aby jim nezrezavěly zakopane zbraně, to bylo na dennim pořadku, temu se nikdo nedivil.

Ale dochazalo samozřejmě k neuvěřitelnym scenam přimo v prajzkem prostředi! Rozmanitost a rozdilne zkušenosti lidu byly take, že v jedne rodině museli spolu fungovat chlopi, keři zanechali ruku nebo nohu u Charkova, a druzi, keři měli to „štěsti“ a v te době nemuseli narukovat na vychodni frontu, bo třeba byli krypli nevhodni pro polni taženi a tak. Tuž z tych pak po bolševickem převratu robili rude šefy v ČSM, pak SSM a pak jim davali stranicke ukoly v KSČ. Bo takych, keři nebyli ve Wehrmachtu, nebylo moc, proto byli vyhledavani. Nehodilo se, aby šefem mistni organyzace KSČ byl chlop, kery střilal Rusy u Sevastopola a navic na vlastni oči viděl ten bolševicky raj.

Moja kamoška z Kosmütz (dnes Kozmice), měla jedneho stryka, kery byl uvědoměly narodni socialista a po angažma na Ukrajině dostaval bony, druhy stryk by uvědoměly komunysta, bo ho za valky do Wehrmachtu nechtěli, bo byl maly a neduživy, ale po valce pro nedostatek kadru ho tlačili do všeckych funkci, takže byl rudy snad aji na řiti.

A pak to dopadalo tak, že na rodinnych oslavach musela koncem osumdesatek kamoška recitovat uvědoměle basničky, kere ju učil onkel Dietrich. Však to ještě všeci znate ty žvasty… „pro koho Lenin žil?… pro mir a pro štěsti… fčil tichym spankem spi, na Rudem naměsti…“

A do teho druhy onkel Heinz strčil děvuše pět bonu do kapsičky u fěrtocha, mrknul na ňu spikleneckym usměvem a kamoška se uklonila a spustila: „…kdo to tu leze… kdo to tu zvraca… to sudruh Lenin se ze schuze vraca…“

No ostudy jak cyp, rodina byla schopna se kvuliva temu pobit, chudak děvucha ruda, dva onkeli se temu ale smali, věděli, že su oběti politickych boju v jejich regionu, kere si sice nikdy nepřali, ale kere tam stejně mocnosti přenesli, ať už to mistni chtěli anebo ni. Dneska to zni srandovně, ale pro mistni lidi to prdel opravdu nebyla.

A do takeho prostředi, plneho boži lasky a politycke tolerance, pruskeho ordnungu a prajzacke šetrnosti, se v městečku v Ludgeřovice, do bohate, prajzke rodiny, narodil dvaadvacet roku po druhe valce maly synek.

Jak už je to na Prajzke zvykem, dali mu německe jmeno.

A tak se zrodil Helmut.


První kapitola z knihy Helmut – nakupujte ZDE.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském

Čtěte dále:

loading...

Komentáře:

Vaše osobní údaje budou použity k vyřízení publikování Vašeho komentáře, ke zvýšení spokojenosti po celou dobu procházení tohoto webu,
a k dalším účelům popsaných na stránce ochraně osobních údajů.