Blbej jak komouš v plavkách

Tohle jsem si vypůjčil z knížky česko-francouzského spisovatele Patrika Ouředníka, o němž točím GEN pro ČT. V osmdesátých musel emigrovat. Moc vyčníval z řady a zlobil. To se ostatně nerado vidí dodnes.

Vít Olmer | reprofoto: wikipedia.org

Patří mezi světově uznávané básníky, překladatele /například Vladimíra Holana/, spisovatele neuvěřitelné tematické šíře, od prózy „Europeana: stručné dějiny dvacátého věku“, po básnické sbírky, knížky pro děti, ale je i autorem slovníku nekonvenční češtiny „Šmírbuch jazyka českého“, či sběratelem slangových, klozetových nápisů „Klíč je ve výčepu“. Mimochodem jsme se shodli, že jadrné lidové poezie na stěnách českých toalet poněkud ubývá.

„My jsme malé pionýrky, máme ještě malé dírky, až budeme ženy míru, budeme mít velkou díru“. Vzpomínali jsme na nápisy na zdech, když jsme s kamerou bloudili po jeho rodných Holešovicích a Letné, ulicí Milady Horákové, která několikrát v dějinách změnila název: Belcrediho, Sommerbergstrasse, Krále Jiřího VI., Obránců míru; ovšem nyní bude po Miladě Horákové přejmenována na třídu stalinistky Marty Semelové.

Minuli jsme Veletržní palác, který „náhodně“ shořel v roce 1974 i se spisy fízlů z pézetek, dále několik škol, odkud budoucího spisovatele vypuzovali, protože vězel v „buržoazních botách“ a účastnil se „odboje“ proti těm, kterým se říkalo „blbej jako Lenin“ nebo jako „1. máj“. Mimo jiné například nenáviděnému kantorovi s kamarády odnesli a schovali trabanta. Před pasťákem ho zachránila hodná paní učitelka Sováková, manželka slavného herce.

Patrik později spolupracoval s Jazzovou sekcí, s VONSem a publikoval v samizdatu, živil se jako skladník a sanitář. Ale ani ve Francii, kam emigroval paradoxně ve stejném roce, jakým je v češtině uveden titul protitotalitního románu George Orwella „1984“, neměl zpočátku na růžičkách ustláno.

V Paříži, než dálkově vystudoval francouzskou literaturu, se živil vyučováním šachů. Vzpomíná si, že v Rudém právu kdysi vyšla úvaha o emigrantech, kteří „prchají sami před sebou“. Ale, říká, to právě není možné: „Exil je opakovaná zkušenost dětství: člověk se – mimo jiné – musí učit nanovo společenské kódy“…

Pak jsme se vypravili na Pražské výstaviště, neboli do „fučíkárny“, „juldyfuldy“, či „fučbáru“, kde se konal knižní veletrh, a kde měl Patrik autorské čtení. V ohromných prostorách uvnitř i venku kolem stánků jednotlivých nakladatelství se pohybovaly mraky lidí skoro jak na Matějské pouti, a to všech věkových kategorií. Ředitel veletrhu si liboval, že měli největší tržbu za pět let.

Nevěřili jsme vlastním očím. Že by Češi začali konečně číst? Že by konečně přestali tupě zírat na dementní, onanistické pořady komerčních televizí, na nekonečně nudné žvásty prolhaných, psychopatických politiků, které jim vymývají mozky?

Kéž by. Po natáčení jsme se pak šli za deset korun vyčůrat na záchodek na Výstavišti, a na zdi jsme objevili fixkou napsáno: „Trpíte zácpou? Čumte na tývý Barrandov na Zemana se Soukupem!“

Ulevili jsme si. Nejen tělesně.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském

Čtěte dále:

loading...

Komentáře: