Neomarxistický antisemitismus

Tak jsem normálně potkal svého prvního antisemitu v životě. Naprosto nečekaně. Zastavil jsem se na „jedno“ na kole. Taková malá útulná hospoda ve dvoře. U stolu seděli dva chlápci a s nimi jeden Ind. Ten jeden vypadal tak nějak moc alternativně, ale přisedl jsem si tedy k nim.

Josef Provazník | foto: archív autora

Ten alternativec měl odhadem tak 3-4 piva a začal být komunikativní (nikoli ale opilý). Společně jsme odsoudili multikulturalismus a jelikož pracoval v Německu, tak jsme v naprosté shodě zanalyzovali migrační politiku kancléřky Merkelové.

Původně jsem si chtěl dát jenom jedno, ale když byla taková družná debata, uvažoval jsem i o druhém. Jenže, pak se to najednou celé zvrhlo. Blýskl jsem se svoji obvyklou frází o tom, že jdou Němci z extrému do extrému.

„Za války chtěli všechny odlišné rasy zplynovat a teď by jim zase lezli do zadní části těla“. A pak jsem čekal obvyklou odpověď „Jo, ty vole, přesně!“. Jenže místo toho mu zamrkala prasečí očka a vyhrkl na mě, že „žádnej holocaust nebyl“.

Z rozumného diskutéra a kumpána nad pěnivým mokem se stal antisemita. Pak začal sypat z rukávu antisemitské bláboly, jak kdybychom seděli někde v norimberské pivnici v roce 1937. Prý „vym.danci Židi můžou za všechny války a ty jejich rituály s podřezáváním…“.

A aby toho nebylo málo, tak začal recitovat nějakou protižidovskou odrhovačku. Jak z nějakého špatného filmu…Byl jsem tuze rád, že jsem před sebou měl poslední lok piva a neobjednal si další.

Paradoxní bylo, že tam prováděl po okolí toho Inda, vykládal, že má jednoho černošského kamaráda a působil naprosto normálně. Ale došlo na Židy a úplně se utrhl ze řetězu. Takže to nakonec dopadlo jak ta moje minulá historka z venkovské hospody.

Tehdy se mi zvedal žaludek z přemíry alkoholu, tentokrát zase z toho magora…