Výsledky jednání D. J. Trumpa a Kim Čong-una budou nerelevantní pokud je neodsouhlasí Čína a Rusko

Kardinální otázka: Kdo vlastně v lednu odpálil rakety na Havaj a Japonsko? Před jednáním Trump – Kim je mnoho nejasného. Jih a Sever mají vlastní hru. Kdo dotlačil Trumpa k summitu? Rusko a Čína stojí tiše v pozadí.

Kim Čong-un

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se dne 31. května setkal v Pchjongjangu se svým severokorejským protějškem Ri Jong-hoem, stejně jako se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem, jemuž ruský ministr předal pozvání Vladimíra Putina k návštěvě Ruska. Většina aktivit rusko-severokorejských vztahů je spojena s dvěma nadcházejícími událostmi v regionu: summit ŠOS v Čching-tao, který proběhl o tomto víkendu, a nadcházející jednání Kim Čong-una a Donalda Trumpa v Singapuru.

Abychom plně porozuměli významu rusko-severokorejského setkání v Pchjongjangu, je nutné stručně vysvětlit tuto problematiku. Současné pohyby začaly pod vlivem dvou faktorů. Za prvé: ostrá aktivizace syrského konfliktu spojená s přímým zapojením „kolektivního“ Západu, především USA. Zadruhé: existuje spousta otazníků nad „neidentifikovaným“ odpálením raket z vod sousedících s Korejským poloostrovem. Jde o dvě balistické rakety zamířené na Havajské ostrovy a Japonsko (13. ledna).

Po vypuštění těchto raket, které nedosáhly svého cíle, protože byly sestřeleny americkou protiraketovou obranou, bylo jasné, že iniciátoři boje s Donaldem Trumpem z „Deep State“ uvnitř USA se nezastaví před ničím, aby vynesli vnitřní události v Americe na mezinárodní scénu. Klidně zosnují provokaci srovnatelnou s 9/11 a vtáhnou, tak Trumpa a celou zemi do velkého mezinárodního konfliktu.

Další epizoda válečného divadla

Protože jsou události na Blízkém východě a Dálném východě v rámci vojenských operací současné „hybridní války“ úzce propojeny, je zřejmé, že hlavní impuls k rychlému vývoji situace na Korejském poloostrově byl jeho další epizodou. Jelikož vše už bylo dávno a opakovaně ověřeno, je jasné, že napjatá situace „těhotná“ vojenským konfliktem, a tím spíše samotný konflikt, je vždy úrodnou půdou pro činnost tzv. třetí síly, jejíž raketová „demonstrace“ nepřinesla nikomu nic dobrého, a to ani samotným účastníkům americko-korejského jaderného sporu, ani jejich nejbližším sousedům.

Na jedné straně byly současné procesy předem připraveny. Na druhé straně by možná neprobíhaly tak rychle. Ale závěry z raketového útoku udělaly všechny strany téměř okamžitě. Již 9. února Kim Jo-čong, mladší sestra Kim Čong-una, navštívila slavnostní zahájení olympijských her v Pchjongčchangu, předala prezidentovi Jižní Koreje Mun Če-inoviposelství ze severu o připravenosti na dialog, které bylo přijato. Koncem března se rozhýbaly čínsko-severokorejské kontakty, které dřímaly v letargickém spánku od konce roku 2013, kdy se zhroutila kariéra fakticky druhého člověka v hierarchii KLDR Chang Sung Taeka, jenž byl popraven za podíl na přípravě státního převratu.

Návštěva Kim Čong-una v Pekingu, jejímž formálním důvodem bylo poblahopřát Si Ťin-pchingovi k jeho opětovnému zvolení do nejvyšší státní funkce prezidenta ČLR, následovala hned po oznámení Bílého domu 9. března o tom, že se Trump hodlá setkat s Kim Čong-unem osobně. Důvodem pro to byly, podle slov tehdejšího ministra zahraničí Rexe Tillersona, „potenciálně pozitivní náznaky“ přicházející z KLDR.

Dilema procesu mírového urovnání

Bezprostředně po odjezdu Kima z Pekingu informuje Si Ťin-pching Trumpa o „dobrých“ výsledcích setkání a o související možnosti denuklearizace Korejského poloostrova. Výsledky jednání v čínském hlavním městě, které jsou dobře vnímány v Moskvě a v Soulu, jsou však přijaty nejednoznačně ve Washingtonu a zejména v Tokiu. Japonské ministerstvo obrany během jednání svého ministra Itsunori Onoderas ministrem obrany USA Jamesem Mattisem požaduje „tlačit“ na KLDR, dokud se Kim zcela nevzdá své raketové jaderné výzbroje.

Tehdy se utváří hlavní dilema současného mírového procesu: jestliže pro Kima je samotný fakt setkání s Trumpem vítězství, potom pro amerického prezidenta je prohrou jakýkoli jiný výsledek, než okamžité jaderné odzbrojení, k němuž, což je nepochybné, nikdy nedojde. A nikoho nelze vinit: americký prezident sám toto setkání navrhl, a teď neví, jak z toho ven. To je také důvod Trumpových kotrmelců, kdy během jednoho dne v průběhu 24. a 25. května odmítl setkání s Kim Čong-unem, aby je následně potvrdil, a pokračoval v přípravě na ně.

20. dubna proběhlo v Pchjongjangu 3. plenární zasedání ústředního výboru Komunistické strany KLDR, které vydalo rozhodnutí o uzavření jaderného testovacího polygonu, zastavení jaderných testů a zkoušek balistických střel velkého a středního doletu.Termín nebyl zvolen náhodně, ale v předvečer summitu ministrů zahraničních věcí ŠOS v Pekingu, kde měl Sergej Lavrov audienci u  Si Ťin-pchinga a kde také došlo k setkání mezi Kim Čong-unem s Mun Če-inem. Summit vyvrcholil podepsáním Pchanmundžomské deklarace.

Od prvních květnových dnů se však všechno začíná opět zvrtávat. Po druhém setkání s Si Ťin-pchingem v Ta-lienu (8. května) Kim Čong-un poprvé ostře pokáral Trumpa za rétoriku, podle níž KLDR souhlasila s vrcholným setkáním na základě amerického zastrašování. Poté zrušil schůzku s Mun Če-inem, která se uskutečnila až 27. května, čili se zpožděním téměř dvou týdnů. Důvodem bylo americko-korejské cvičení, které Pchjongjang považoval za hrubou provokaci a porušení zásad příměří.

Poté Trump, když si uvědomil, že setkání s Kimem je ohroženo a že nestojí o veřejné ponížení, oznámil zrušení summitu v Singapuru a současně obvinil Peking ze „zhoubného“ vlivu na KLDR. Ale o den později se pod tlakem Soulu k tomuto tématu vrátil a obnovil přípravy na setkání se severokorejským vůdcem. O další den později se uskutečnilo druhé setkání vůdců korejského Severu a Jihu v Pchanmundžomu, na které přiletěl Mun Če-in přímo z Washingtonu.

Proč tato rekapitulace?

Za prvé, aby se ukázalo, jak se geopolitika korejského urovnání postupně rozšiřuje, začíná formátem Sever – Jih, okamžitě zapojuje nejdůležitější zainteresované strany Čínu a USA a díky ministerské schůzce v Pekingu vstupuje na orbit zájmů ŠOS. A není náhodou, že schůzka Vladimíra Putina a Kim Čong-una slíbená během návštěvy Sergeje Lavrova v Pchjongjangu přitahuje minimálně stejnou pozornost, jako setkání Kima s Donaldem Trumpem.A tato pozornost se upíná přibližně ke stejnému bodu: kde a kdy? V nadcházejících dnech se nabízejí nejméně dvě možnosti: na okraj summitu ŠOS v Čching-tao, kde může být severokorejský vůdce v postavení hosta (ŠOS to dělá často), ale také až v září v rámci Východního ekonomického fóra ve Vladivostoku. Patrně – podle výsledků jednání v Singapuru – se zvažují i další možnosti.

Za druhé, je zcela zřejmé, že účast Ruska na problematice Korejského poloostrova se rozvíjí v rámci strategické spolupráce s Pekingem i se Soulem. To je zřejmé ze souhlasu, s nímž se iniciativy KLDR setkávají v těchto hlavních městech navzdory reakcím dvou protilehlých center ve Washingtonu a Tokiu. Účast Moskvy posiluje toto zkoncentrování sil kolem KLDR, což ve skutečnosti omezuje možné americké aliance v tomto regionu pouze na Japonsko. Na druhé straně diplomatické „bariéry“ se ukazují Čína a Rusko, kteréžto země, což je ve skutečnosti nejdůležitější faktor, jednají s tichým souhlasem Jižní Koreje.

Vše, co v posledních týdnech dělá Mun Če-in, ve skutečnosti, a nejen podle slov, maximálně prospívá zájmům Severu a staví před Washington alternativy, které nelze odmítnout.Trumpa, jenž by nejraději ze všeho vycouval, protože si uvědomuje, že Kim se nevzdá jaderných zbraní, že rakety a hlavice zůstanou na svých místech, doslova všemi silami nutí k rozhovorům.To mu mírně řečeno značně zkomplikuje domácí politickou situaci a nepřinese žádný faktický výsledek v zahraniční politice (s výjimkou nominace na Nobelovu cenu za mír).

Za třetí, nesmíme zapomínat, že na summitu ŠOS se přes víkend uskutečnily nejintenzivnější rusko-čínské konzultace, což významně ovlivní osud Trumpova setkání s Kimem v Singapuru. Jinými slovy, pozice vůdce KLDR při jednáních se šéfem Bílého domu bude posílena solidární podporou Moskvy a Pekingu, stejně jako přátelskou neutralitou Soulu. A v tomto smyslu iniciativa v závěrečné fázi příprav na setkání, k němuž byl Trump fakticky donucen, v žádném případě není na americké straně, která, stejně jako Tokio, hledí na celý proces zvenčí a ve skutečnosti se ho neúčastní.

Možná to byl rozhodující faktor při americkém rozhodnutí pokračovat ve vojenských manévrech, které tak rozhněvaly Pchjongjang a způsobily rozčarování celého světového společenství, neboť ve skutečnosti šlo o neskrývaný čin zvyšující napětí ve chvíli, která vyžadovala naopak uklidnění. Působilo to spíše jako nevyprovokovaná sabotáž, jež nevyplývá z logiky probíhajícího procesu!

Se špatnými kartami ve špatné hře

Máme-li srovnat neporazitelné vojensko-politické postavení Spojených států v Jižní Koreji před rokem a nyní, jde o dvě naprosto rozdílné věci. A pokud se bude dění odvíjet popsaným způsobem, znamená to, že USA, které byly nuceny vyjít vstříc korejskému urovnání pod hrozbou vnitřní destabilizace, naletěly na velmi kompetentní a dobře zkoordinovanou protihru, v níž rozhodující roli sehrál prezident Mun Če-in.

Ať už Amerika jako obvykle přecenila svůj status supervelmoci a přitažlivost svého vůdčího postavení vůči vlastním spojencům, nebo prostě jen vyčerpala meze jejich trpělivosti, elitám Jižní Koreje se už podle mnoha příznaků, včetně přehnané popularity Kim Čong-una, zajídá žít na sopce. A KLDR se vyplatilo jít po cestě vytyčené Čínou a Ruskem, protože celá americká strategie založená na konfrontaci a silovém diktátu začala selhávat.

Samozřejmě, jsme teprve na začátku cesty. Ale fakt, že USA začínají čelit problémům na celé čáře globální konfrontace, včetně hloupých evropských loutek, mluví za vše. Stejně jako fakt, že rozhodující vliv na syrský konflikt mají z hlediska dopadu rusko-izraelské a nikoliv rusko-americké dohody. Stává se stále očividnější, že na různých pódiích divadla vojenských operací se ve výsledku skládají takové situace a uspořádání sil, které stále méně vyhovují zájmům Washingtonu.

Bylo by samozřejmě možné to připsat superstrategii a superkoordinaci různých center moci stojících proti Americe, ale nevydávejme přání za skutečnost. Spontánně se takové věci nestávají, zvláště v tak rychlém tempu, srovnatelném v poválečné době pouze se zhroucením sovětského bloku. Jak si ale můžeme vzpomenout, tento kolaps měl také ve svém základu spíše vnitřní nežli vnější příčiny. A kvůli těmto zřejmým paralelám se stále častěji objevuje kardinální otázka, na niž v oficiálním informačním poli neexistuje žádná odpověď, a nikdy existovat nebude:

Kdo vlastně 13. ledna odpálil rakety na Havaj a Japonsko?


Zdroj. – Převzato.

Čtěte dále:

loading...

Komentáře:

Vaše osobní údaje budou použity k vyřízení publikování Vašeho komentáře, ke zvýšení spokojenosti po celou dobu procházení tohoto webu,
a k dalším účelům popsaných na stránce ochraně osobních údajů.