Aktivisté nebo udavači?

Všimli jste si, že jsou dva druhy občanských aktivustů? Jednak jsou ti, co chtějí, aby se nám žilo lépe. A pak to jsou tzv. udavači, co by naopak rádi dostávali lidi do problémů. Já bych se chtěl zaměřit na tu druhou skupinu.

Libor Čermák

I když ta hranice je někdy velice tenká. Ovšem ta druhá skupina také vždy existovala a existuje. A každý slušný člověk by se měl snažit, aby do budoucna vymizela. Jak ale na to, aby vymizela? Mám svůj nápad.

Ale nejprve bych se rád zaměřil na něco, co podle mého názoru k takovémuto udavačství vede obdobnou cestou, jako známé evoluční pořekadlo „jiskra, pionýr, svazák, komunista“. A to je žalování dětí ve škole. Například nedávno na toto téma natočily hezké video samy děti, a to v rámci tzv. „Teamu Z“. (viz odkaz). A to doporučiji shlédnout každému. A to hlavně paedagogům. Ještě bude řeč o tom, proč zrovna těm. Žalování je totiž to, když někdo řekne něco na někoho, a to nikoliv proto, že ho to poškozuje, ale protože chce, aby se ten druhý dostal do problémů. I mne, jakožto vedoucímu dětských kroužků, se mi občas stane, že mi nějaké dítě začne takhle na někoho žalovat. Co myslíte, že udělám? Vynádám tomu, na koho mi příjde tato stížnost? Ne. Naopak vynadám tomu žalovníčkovi. A řeknu mu, že žalování vůbec není žádná chvályhodná věc. To proto, že takovéto obdobné aktivity už dostaly v minulosti hodně lidí do problémů. A to včetně vězení nebo dokonce smrti.

Ano, udávání není ve své podstatě nic jiného, než to dětské žalování upgradované na vyšší úroveň. Podívejte se například období 2. světové války. Je známé, že snad v každém městě se vyskytla nějaká taková osoba, která udávala české občany gestapu. Nedávno se dokonce na internetu objevil dopis, kterým jistá Františka Cibulková ze Zlaté Koruny udávala jistou rodinu. Jenže vrchní strážmistr Karel Macek místo, aby udání předal gestapu, tak ho zaslal udané rodině s poznámkou, aby o tom nikomu neříkali a dávali si větší pozor. (viz). To je, ale jen jeden z mnoha případů, jak se paní Cibulková a její manžel chovali ke svým spoluobčanům. Na internetu jsem objevil odkaz s celým příběhem viz.

Není žádným tajemstvím, že mnoho podobných případů se našlo i v době komunistické diktatury a bohužel je nalezneme i teď. Možná vám například něco řekne i termín juvenilní justice. Kdy se v některých zemích odebírají děti ze svých biologických rodin, a to kolikrát za naprosté banality. A pak se přidělí státem schváleným pěstounským rodinám. Například v Norsku ohledně jednání toho jejich slavného Barnevernetu by mohli vyprávět. A kolikrát právě, než si ta jejich sociálka přijede do biologické rodiny pro dítě, mnohdy tam proti rodině zapracuje právě takovýto udavač.

loading...

Jak však takovému nechutnému jednání dospělých předcházet? Domnívám se, že jedna z možných cest je právě působení pedagogů v dětství. Vždy, když nějaké dítě příjde za učitelem, vychovatelem nebo vedoucím kroužků se žalováním na někoho, mělo by mu za to být pořádně vyčiněno. A společně s tím by mu mělo být vysvětleno, že takové chování, jako provádí ono, už v minulosti dostalo mnoho neviných a slušných lidí do problémů. Tady ve školství je potřeba začít a dětské žalování tam tvrdě potírat. Třeba tím předejdeme novým budoucím manželům Cibulkovým a jim podobným, co jen ze závisti nebo z drobného se znelíbení udávali toho, koho se jim zachtělo. Proti takovým to věcem se tedy musí lidi vychovávat už od dětství.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském

Čtěte dále:

loading...

Komentáře:

Vaše osobní údaje budou použity k vyřízení publikování Vašeho komentáře, ke zvýšení spokojenosti po celou dobu procházení tohoto webu,
a k dalším účelům popsaných na stránce ochraně osobních údajů.