EU – továrna na nacionalisty

Pro všechny, kteří stále ještě tápají, kde že se na světě berou ty úžasné myšlenkové směry, přináším vysvětlení. Vysvětlení nejlépe uvést na příkladu, proto vám předkládám podrobný postup výroby ukázkového nacionalisty.

liberální demokraté jsou euronacisté | reprodukce: duchdoby.cz

Nacionalisté nerostou na stromech, ba naopak. Za jejich vznikem se skrývají léta dřiny lidí, na které bychom neměli zapomínat. Jak tedy takového obyčejného člověka přemodelovat v nacionalistického, až šovinistického cizincobíjce? Začít musíme u takzvaných vlastenců, chcete-li patriotů. Ti vznikají přirozenou cestou. Lidé utváří celky, které si postupně tvoří vlastní kulturu, zvyklosti, historii a jazyk, což je do velké míry slévá v jeden monolit – národ. K těmto celkům získají vztah ne proto, že by byly třeba nějak výjimečně dobré, ale zkrátka proto, že jsou jejich. Rodinu si nevybíráte, ale většinou si k ní utvoříte silné pouto. Pouto k národu není sice tak silné, ale silné je. Člověk, který to tak cítí, je vlastencem, má rád svůj národ, ale ostatními neopovrhuje. Ač má třeba nejraději „svoje lidi“, cítí vazbu i k lidem obecně.

Pospolitost národní je nepopiratelná pravda a základním kamenem pro vznik nacionalismu je tuto pravdu popřít. Lidé tohoto snažení si dali práci s vytvořením stovek hesel jako „všichni lidé jsou si rovni“, „hranice jsou přežitek“, „proletáři všech zemí, spojte se!“ atd. Možná si říkáte, že na to jdu špatně. Že bych měl raději vyvyšovat národ a povzbuzovat nenávist k ostatním národům. Já jsem se ale nespletl a můžete mi věřit, že právě hlásáním internacionalismu dáte vzniknout nacionalismu par excellence. Jakmile utvoříte v lidech pocit, že jim budou národy sebrány, na jejich obranu se postaví i ti, které by to dříve ani nenapadlo.

Nacionalismus slovanských států v habsburské monarchii nebyl dán ničím jiným než právě nadnárodní podstatou císařství a popíráním nároku na sebeurčení národů. Italský fašismus vznikl právě jako protimarxistický myšlenkový směr, který zpochybňoval komunistické teze o bezvýznamnosti národů a vyvyšování role třídní příslušnosti. Ukázkově se situace vyvíjela v Německu za Výmarské republiky, kdy Hitlerův nacionální socialismus, vycházející z italského fašismu a z teorie eugeniky, šel přímo v kontrast se silnou internacionální komunistickou stranou. Lidé, kteří volili NSDAP, možná nebyli původně opravdoví nacionálové, ale měli strach z komunismu, jehož teze se jim zdály ještě méně přijatelné. Kdo by v takové situaci razil rozumnou cestu kompromisu, ten by byl patrně komunisty považován za nacionálně buržoazní živel a nacisty za bolševického agenta. Nutno ovšem poznamenat, že v rovině sociální a ekonomické měli oba směry podobné programy a cílily na dělnictvo. Jen s rozdílem, že komunismus je údajně sociální spravedlnost pro celý svět, zatímco Hitler mluvil o sociální spravedlnosti pro německý národ vyvolených.

Pod bujení nacionalismu dnešní doby by se mohla podepsat kancléřka Merkelová, předseda Juncker, Tusk a další reprezentanti směru „ever closer union“. Tito lidé mají nacionalismus na svědomí. Budováním centrální politické moci v Evropě, jejíž pospolitost není ani zdaleka tak silná jako pospolitost národní, dávají dobrý důvod k obraně národní suverenity jednotlivých států. Když z Bruselu zaznělo, že už nesmíme rozhodovat ani o tom, kdo na naše území vstoupí, některé národy usoudily, že byla překročena únosná mez. Sám se někdy divím, když poslouchám, jak by někdo nechal postřílet uprchlíky. Bohužel musím tyto lidi pochopit, protože extrémní sebevražedná shovívavost některých elit dává vzniknout extrémně agresivní náladě ve společnosti. Obávám se, že nás, co hlásáme rozumný kompromis v podobě národních států navzájem ctících svou svébytnost, bude čím dál tím méně a oba extrémy budou postupně sílit.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském