Jako vítr mezi stromy…

Věnováno Tomášovi… Opět se ztrácím v myšlenkách a myslím na lidi, které mám rád. V pátek mi umřel přítel, který pro mne znamenal opravdu mnoho. Možná že jste ho znali, jmenoval se Tomáš Haas a byl to opravdu velký člověk…

Reprofoto: Youtube.com (Tomáš Měšťan)

Po dobu co jsem ho znal, mě naplňoval přesvědčením a nadějí, že svět je ještě v pořádku, že dva plus dva jsou čtyři a že zítra bude možná ten den, kdy si řeknu “má snaha je dokonána”. Opět jsou tady lidé, kteří stojí za hodnotami jako je rodina, láska, čest, vlast… Myslím na to, že manželka Tomáše to bude mít těžké, evidentně jej milovala a obdivovala do posledního okamžiku. Chtěl bych, aby i mně takto někdo po tolika letech miloval, abych toho byl schopen i já, abych z tohoto světa neodcházel tvrdý jako kámen, ale milující jako Tomáš…Chtěl bych celé rodině popřát upřímnou soustrast a vyjádřit, že Tomáš byl pro mne a mnoho dalších vzorem, že zůstane v našich srdcích navždy.

Myslím na své přátelé, málo se vidíme. Vlastně od té doby, co se masivně rozšířily mobilní telefony, jsme nějak ztratili kontakt. S někým se domluvíte a na poslední chvíli Vám přijde omluvná SMS. Nebo jedete okolo nějakého domu, kde bydlí Váš známý a víte, že se první máte s ním domluvit, že to tak má rád. Málokdo si dnes uvědomuje, jak krásně bylo bez mobilního telefonu. S někým jste se domluvili a on musel přijít, protože pokud by nepřišel, tak by to jen těžce vysvětloval. Dnes můžete použít fráze “však se ještě domluvíme” což jinými slovy na mě působí “možná se někdy domluvíme…“. Když jste jeli okolo domu známých, zazvonili jste na něj a nemuseli se cítit provinile, přinejhorším nebyl doma, nebo Vám řekl, že zrovna odchází a tak jste část cesty šli třeba spolu. Taktéž jsme absolutně ztratili soukromí. Kdo z Vás ví, že konkrétní SIM u všech MT lze sledovat na přesnost několika metrů? Dobrovolně jsme se vzdali soukromí a poskytli svou dostupnost kdekoli a kdykoli. Mnoho lidí s mobilním telefonem spí a používá jej jako budík. V tuto chvíli mě napadá, že jsme ztratili soukromí zcela absolutně. Nejen, že díky nositelné elektronice se ví, kam a kdy chodíme, či jezdíme, ale díky dalšímu skvělému vynálezu bezkontaktního placení se již i ví co nakupujeme… Nechme těchto úvah, svět je i tak dost složitý a vraťme se k přátelům, rodině…

Myslím na maminku, myslím na to, že když se dívám do zrcadla, vidím, jak se mi objevují šedé vlasy a jak mé dříve husté vlasy pomalu řídnou. To jsou chvíle, kdy mě nebolí to, že se mění moje vizáž, ale že zákonitě jednou přijdu o Ty, kteří jsou mi nejbližší. Jen ta představa je pro mě zdrcující. Rodiče jsou Ti, kteří za Tebou stojí v každé těžké životní situaci. Taky jsem rodič… Rodič to má opravdu těžké, vypiplává svoje dítě, které by se mu jednou logicky mělo odvděčit. Nedávno se mi stalo, že jsem po práci vyzvedával dceru u rodičů a byl jsem unaven, odbyl jsem rodiče a dceru si převzal, možná jsem dokonce působil podrážděně. Večer mi volala maminka jestli se na ní nezlobím, ubezpečil jsem jí, že v žádném případě ne, že jsem byl unavený a chtěl jsem si lehnout. Uvědomil jsem si, jak moc mi záleží na tom, aby si rodiče nemuseli pokládat takové otázky. Chci, aby věděli, že udělali vše co mohli a že já je z celého srdce miluji.

Vzpomínám si na krátkou část mého života, kdy jsem byl na civilní službě v domově důchodců. Je to už dávno, ale víte co mě nejvíce šokovalo? Že tam téměř vždy děti s vnoučaty chodí až po té, co jejich rodiče dostanou důchody. Rodiče jsou šťastní, každému z nich něco dají a jim samotným nezbude již téměř nic. Dokonce jsem slyšel takové odůvodnění jednoho z dětí – stejně všechno dostanou, tak na co by měli mít peníze. Je smutné, že děti myslí na sebe a ne na své rodiče. Já chci, aby moji rodiče se měli dobře a mohli si dovolit vše co chtějí. Závěrem bych chtěl říct, myslete méně na sebe a více na svou rodinu, své přátele.

Sbohem Tomáši, budeš nám všem chybět…


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském