Italské kuriozity na cestě do Řecka

Jak jsme jeli lodí z Itálie na řeckou Lefkádu aneb jak se dělá v Itálii byznys a o vymoženostech, které k nám ze Západu ještě nedorazily. Ne, že by cesta do Řecka skrz Makedonii, Srbsko a Maďarsko nebyla krásná a dobrodružná, ale chtěli jsme zkusit něco jinýho a pohodlnějšího, a tak jsme zvolili trajekt.

Jordanka Jirásková | foto: FB autorky

Pokud si chcete na trajektu opravdu odpočinout a navíc jedete s dětma, je rozhodně lepší zaplatit si kajutu. To je ale nutný udělat alsepoň 3 měsíce předem, protože jsou velmi rychle vyprodané. My jsme to nechali tak trochu na poslední chvíli a trajekt rezervovali až v květnu (tedy jenom dva měsíce před odjezdem), vyplutí z Benátek bylo proto už nereálné, poslední zbylé kajuty byly pouze z Ancony. Čekala nás tedy cesta přes Rakousko,Německo a půlku Itálie.

Jelikož jsme si chtěli cestu užít a tak trochu se nám stýskalo po Itálii, kde jsme pár let nebyli, rozhodli jsme se, že vyjedeme dřív a přespíme, kde nás napadne a když se nám bude někde líbit, tak třeba i v autě.

Nakonec jsme ale vyměkli a hlavně kvůli holkám – Jordance 9let a Rozárce 4roky, přespali pokaždé v hotelu. Ten první jsem vybírala já. Holky byly moc hodný a jelikož vim, že vydržej v klidu i 22 hodim v autě, když se jede z Řecka na jeden zátah, chtěla jsem jim letos poskytnout víc pohodlí. A už po 8 hodinách cesty se jelo do hotelu Monte Bondone v Trentu. Vybrala jsem ho narychlo, vypadal krásně a čiště a byly tam snídaně a hlavně bazén.

Hotel se nacházel na samém vrcholku hor v malé vesničce jménem Vaneze. Na těhle klikatejch cestičkách je vtipný, že jedete třeba 20 kilometrovej úsek 50 minut a po určitý době se začíná chtít zvracet i těm nejotrlejším.

loading...

Hotel jsme nakonec našli a nikdo se nepozvracel. Krásný místo a naprosto bezkonkurenční výhled. Člověk měl pocit, že vidí na celou Itálii. Bleskurychle jsme se ubytovali, převlíkli, všechno vyfotili a utíkali jsme do bazénu, na kterej se nejvíc těšily holky.

A pak to přišlo, údiv, horká sprcha…

Italové opět nezklamali. Před vchodem do bazénu stála pani, která to tam měla evidentně všechno pod palcem a zastavila nás hned u dveří. Tak si v duchu řikám „twl, co to zase bude?! Bačkory? Musíme se vysprchovat? – To je snad jasný. Aha bazén bude placenej, 5 tisíc za jednu noc je asi málo“

Jo prd, seš uplně vedle, holka – ty musíš mít koupací čepici!

Vážení, nedělám si legraci. V tomto hotelu se chodilo do bazénu pouze v koupací čepici, kterou jste si museli za 2,50 Euro zakoupit u té neústupné hlídací dámy.

Takže nevadilo, že se u bazénu producírují lidé oblečení, že se tam nikdo nesprchuje před vstupem do bazénu, ani kouření a klepání popelu z cigaret na zem těsně kolem okraje bazénu. Vadily vlasy! A to i u plešatých lidí.

loading...

Takový ponížení pro mě zkrátka nepřipadalo v úvahu. Zkusila jsem to zahrát na alergii z jejich koupacíh čepic, ať jsou z jakýkohokoliv materiálu – neprošlo to. Koupili jsme tedy čepice pouze dvě, a to dětem, s tím, že my se budem jenom koukat.

Nejde o ty peníze. Jde o tu trapnost. Že jim neni hanba takhle dodatečně a potupně vysávat z hostů hotelu peníze. Proč to prostě nepřičtou k celkové ceně hotelu? Nebo když už, tak proč tedy neni bazén placený. A za další, proč neni nikde v popisu hotelu, že do bazénu je vstup pouze v koupací čepici?

Tyhle italský způsoby nechápu.. Je to krásná země, plná turistů a myslim, že tohle nemaj zapotřebí. Nebyla to ale jedina bizarnost, se kterou jsme se tam setkali.

Druhý den.

Přetrpěli jsme snídaně, kde byla místo šunky jákási narůžovo zbarvená hmota plastové chuti a velmi aktivní číšník, který mi odnesl dva uplně celé čaje s medem, co jsem si z tamnějších snídaňových možností vyrobila pro děti.

K našemu štěstí se navíc ve vesnici zrovna konal cyklistický závod a všude byly cedule, že musíme oblast opustit do 8:45, protože pak bude až do 14 hodin zavřená. Takže opět dobrodrůžo. I když jsem to pořád popoháněla, z hotelu jsme vyjeli 8:30 a měli jsme 15 minut na to, abychom se dostali dolů, kde se cesta rozdvojuje, jinak bysme tam buď zkejsli do odpoledne nebo bysme museli zpátky druhou stranou hory a prodloužit si tak cestu třeba o 200 kilometrů. Všude už byly připravený stanovište, stany s občerstvením a lahvemi s vodou pro závodníky. Ve zkratce. Dojeli jsme dolů, jako poslední. Bylo 8:50 a zavřely se za náma silnice. Pak jsme zjistili, že když už jsme si mysleli, že máme vyhráno, tak jsme se mýlili. Oni totiž cestu zavírali už od dálnice, ale i tam jsme nějakym zázrakem stačili dojet.

loading...

Další den jsem zabodla prst na mapě přímo na městečko Comacchio, které je dalo by se říct takovou obdobou Benátek. Všudé krásné historické stavby, kanály, průplavy,mosty a lodičky. Fakt Minibenátky a naprosté minimum lidí, takže se všechno dalo krásně v klidu projít a všude se podívat.

Úsměv se nám v Comacchiu zkřivil až při výběru restaurace.

Chtěli jsme si tam někde v tý nádheře dát oběd. Vybrali jsme tedy jednu z nejhezčích restaurací – přímo na lodičce. Sedli jsme si ke stolu a čekali asi 10 minut na příchod obsluhy.

Přihrnula se arogantní paní a začla nám tvrdit, že na tento stůl je rezervace, přitom na stole žádná cedulka nebyla a loď/restaurace byla poloprázdná.

Druhý den jsme se po náhodném telefonátu s kamarádem, zkušeným milovníkem Itálie, dozvěděli, že si asi v restauraci mysleli, že jsme Poláci nebo Rumuni, ty oni tam prý nemají rádi a zejména v těch menších městech. Je to možný, každopádně, když jako jediní necháváme spropitné, vždy se číšníkům rozzáří úsměv.

Odpoledne další hotel, přímo na pobřeží,kousek od Rimini a pláže Torre Pedrera, kde jsem byla s rodičema v roce 96 a 98. Tehdy to byla pro mě vrcholná nádhera, i když moře bylo stejně žlutohnědý, jako teď a bydleli jsme v kempu, ve stanu.

loading...

Třetí den jsme vzali děti do zábavního parku, kde jsem byla právě tehdy, jako 11letá a hrozně se mi tam líbilo. Navíc tam nebývá moc lidí, protože všichni jdou radši do masovější a modernější Mirabilandie. A až na útrpné pohledy znuděných zaměstnanců, všechno stejný, jak před 20 lety.

Ale zas jedna kulišárna! Když jsme kupovali ledovou tříšť, paní za pultíkem se na nás s obavama podívala a ukázala speciální kelímek za 2 Euro, ve tvaru žabičky, který si musíme zakoupit, jinak nám tříšť nedají.

Opět nechápu systém. Tak buď to dám rovnou celý za 4 Eura a nebudu se ptát, jestli jo do kelímku nebo ne, když to jinak nejde. Nebo teda udělám možnost, za 2 Eura do obyčejnýho kelímku a za 4 do okrasnýho s protivnou žábou! Vtipný bylo ještě to, že když jste chtěli další tříšť museli jste si koupit další kýč kelímek, nešlo to dát do toho předchozího, čímž se smysl žáby eliminoval na pouhý výcuc peněz.

Večer už jsme se přisunuli blíž k Anconě a přespali v krásným hotelu u pobřeží v městečku Senegalia. Rezidence La Nave – za 90 Euro, nádhernej malej, ale fungl novej byteček. Klíče nám předávala hrozně milá paní, která mi navíc dala hrozně dobrou lahev bílýho italskýho vína, takže téměř ráj. Hned vedle několik super restaurací, navíc s bezlepkovými jídly. Upřímně nechápu, když už se někdo každej rok musí koupat ve žlutým italským moři, proč si nezajede alespoň o těch 100 km níž, kde je míň lidí, stejný pláže, taky milion dětských prolejzaček, ale mnohem čistější a celkově milejší prostředí.

Čtvrtý den. Vyhledání přístavu a nalodění.

Loď měla vyplout v 16:30, ale v přístavu jsme měli být už ve dvě. Vtipný bylo, že jsem si do poslední chvíle myslela, že nám prostě stačej rezervační čísla a pasy, na základě kterých nás vpustí na loď. Jelikož společnost Direct Ferries, přes kterou jsme trajekt objednávali se neobtěžuje dalšími instrukcemi na cestu. Navíc prezentuje na svých stránkách, že je dostupná snad z dvaceti evropských zemí a ke každé z nich hrdě přidává telefonní číslo, na které se ale ani za boha nedovoláte. Kvuli změně registrační značky jsem se o kontaktování společnosti pokoušela 4 dny, zkoušela jsem volat na pobočku do Anglie, Německa, Slovenska a samozřejmě i na tu českou, bez úspěchu.

loading...

Jediný, co se mi povedlo najít, byl název lodní společnosti Superfast, jejichž loď nás měla dopravit do Řecka. V Anconě jsme byli poprvé, ale docela rychle se nám podařilo najít jejich kancelář. Měla jsem strach, že kvůli jiné poznávací značce budem platit poplatek za změnu, který se dle informací z webu Direct Ferries pohyboval až ve výši celkové ceny plavby. Vzala jsem Rózu na ruku, řekla jí, ať se usmívá a do ruky jí vrazila toho nejkrásnějšího plyšáka, kterej se v autě povaloval. Vlezla jsem do kanceláře Superfast.com a nervózně jsem podala paní u pultíku pasy a rezervační číslo. Paní všechno zkontrolovala a pasy mi vrátila, s tím, že máme jet kilometr zpátky do přístavu, na semaforu doprava a pak najít check – in office, kde dostanem palubní lístky. Už jsme odcházeli a pani začla Rozárce mávat, tak mě napadlo, zeptat se ještě na změnu poznávací značky. Pani znovu otevřela rezervaci, bleskově značku přepsala a prej ok a šťastnou cestu. Pak už šlo všechno docela dobře, jenom se čekalo v přístavu 2 a půl hodiny. Čímž se nakonec veškeré pohodlí z cesty vyrovnávalo tomu loňskému 24 hodinovýmu maratonu.

I když možná jsme na to šli blbě. V přístavu čekalo snad 200 aut, s posádkami různých národností. Nejlíp na to šli Francouzi a Němci. Jejích ženy měly hlavy opatřené dlouhými hidžáby proti horku a muži rozkládali ihned po zaparkování na zemi deky a koberečky, na kterých pak celé dvě hodiny vegetili.

Konečně začlo vzrůšo, když se kolona začla rozjíždet do útrob lodi. Parkoviště mělo několik pater. V každém patře byli dva pánové, co dirigovali auta. Všichni uměli základy několika světových jazyků, uměli křičet a přísně gestikulovat. Dle rozkazu jsme se zařadili v prostředním parkovišti za Švédy, co měli taky velký auto. Pak se na nás ale trošku zapomnělo a čekali jsme asi 20 minut na další instrukce.

Když si nás drsnej chlapík zase všimnul, museli jsme se bleskurychle zařadit a zaparkovat, přesně, jak ukázal a okamžitě opustit vozidlo, protože parkujou další. Mával rukama, jakože „honem, honem!“. Takže jsme začli nervózně vyskakovat z auta a přestože jsme se na tuhle chvíli připravovali několik dní, vlastně ty celý dva měsíce, půlku věcí jsme v autě zapomněli a jak děti vylejzaly, tak začly padat z auta, hračky, lahve s pitím, pastelky atd. V tom už se mi začlo dělat opět rudo před očima. A zařvala jsem na drsoně, že si prostě v klidu vezmu věci, že se to teď neposere, když jsme tam mohli stát 20 minut bez hnutí a čekali, až se vyprdelej ostatní.

Samozřejmě takhle zdatná v angličtině nejsem, ale evidentně to stačilo česky.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském

Čtěte dále:

Sexuální harašení v ženském podání je pořádně brut... V poslední době se zvedla vlna článků o harašících mužích. O harašících ženách se píše jen sporadicky, pokud vůbec. Pokusím se to napravit. Mnozí pisa...
Klausovy čisté špinavé peníze… To slovní spojení není zas až tak absurdní jak se může zdát, vždyť známe Little Big Horn, Malého velkého muže a třeba zrovna ty čisté špinavé peníze. ...
To se mi ulevilo, že paní ministryně umí počítat... Ve středu večer jsem slyšela nejlegračnější hlášku posledního týdne, které jsem se vydržela řehnit ještě dalších třicet minut. To když ve zprávách nov...
Nudíte se, co takhle nechat se zabít? Odborně ruko... Pocítil to někdy snad už každý. Když má milovaná prababička před několika týdny v požehnaném věku devadesáti tří let opustila tento svět, vlastně mě t...
Mocenské elity jsou morem svobodné demokracie Co je to vlastně mocenská elita? Jsou to představitelé nové společenské třídy, tzv. politické. Osoby, které se dostaly k moci a zuby, nehty se u ní dr...
Letošní sezona obrazců v obilí začala nečekaně brz... Doslova nadšení mezi cerealogy vyvolaly první čtyři obrazce v řepce, které se zatím během dubna objevily v Anglii. A co víc! Nejsou to jediné letošní ...
Čeho se v té ODS tak bojí? V ODS je spoustu kvalitních lidí. A vedle toho samozřejmě i těch druhých. Jako v každé jiné partaji. A právě ti z té druhé party teď dostali hysterák ...
Zatmění na nebi i na Zemi: Katastrofa může přijít ... Částečné zatmění Slunce nad Evropou je možné dopředu na vteřinu spočítat: Pro pověrčivé je tentokrát „osud“ navíc načasoval na pátek, který lidová pra...
Jsme zloději a lháři, hřímá Bělobrádek Je třeba vyslovit uznání redakci TV Prima za snahu o objektivní zpravodajství a publicistiku v dnešním pokřiveném světě. Za to, že ve svých projektech...
Ctižádost nebo chamtivost? Ctižádost je touha člověka vyniknout v nějaké činnosti, udělat něco nejen pro sebe, ale i pro druhé, a získat si tak uznání, nebo dokonce slávu. Ale c...
loading...