Kádrováci opět v akci

Jsou roky, kdy houby rostou jako vzteklé. A pak také roky, kdy rostou kádrováci. Možná že jim vyhovuje spíš sucho, protože letos se rojí jako všežravé kobylky. Už si podali Karla Sýse, nedávno Jiřího Žáčka a teď zase Karla Gotta.
Ale kde se vlastně berou? Z jakého podhoubí či z jakých bažin se vynořují?

Jaroslav Čejka | foto: archív autora

U literárních kritiků je to více méně jasné. Z někdejších Husákových dětí a pozdějších Havlových pohrobků, které často (i když ne vždy) školil sekerník Milan Jungmann, někdejší knihovník protektorátního ministerstva informací oberkolaboranta Emanuela Moravce a v 50. letech ředitel Národní knihovny i spoluautor zlopověstného Nástinu české literatury, kterým mé generaci vymývali hlavy ve školách, dorostla kádrovácká generace par excellence. Ale u spisovatelů mě to přece jen překvapuje.

Autoři a signatáři odporně kádrováckého protestu proti Gottově vystoupení v Lipsku si česky řečečno nadělali do bot. Jednak se ukázalo, že šli s kanónem ani ne na vrabce, natožpak na slavíka (pořadatelé totiž s Gottem sice jednali, ale nedohodli se), jednak se tím u mnohých čtenářů dost znemožnili. Měli to třeba David Zábranský, Bianca Bellová či Adam Borzić zapotřebí? To spisovatelé jsou. Ale Pavel Mandys žádný spisovatel není, jen kritik a výhybkář českého literárního provozu, a Petra Hůlová, která napsala opravdu dobrou knížku Paměť mojí babičce, těmi dalšími (jako třeba Umělohmotným třípokojem) literárně dost zklamala. A občansky pak selhala na sjezdu Aspiku (jak české smějící se bestie přezdívají Asociaci spisovatelů kvůli konformismu mnohých jejích členů), kde plédovala především za vyšší honoráře. V kapitalismu volné loupeže se přece honoráře odvíjejí od počtu prodaných knih! A jestli i českou literární kritikou protežovaná Petra Hůlová těch knih prodává málo, je na místě otázka, v čem udělali přebarvení soudruzi chybu.

Ostatně, od výše uvedeného „protestu“, ze kterého čouhá jak sláma z bot snaha zviditelnit se na těch správných místech, se distancovala autorka Žítkovských bohyní Kateřina Tučková a kritizovali ho dokonce i v Lidových novinách. Ve stejných Lidových novinách, které jsou součástí koncernu Agrofert a v jejichž příloze Orientace se pro změnu ucházel o pochvalu před nastoupenou jednotkou puncovaných demokratů z řad protofašistické pravice literární kritik Karel Piorecký.

Ten pod titulkem Husákovi zbrojnoši semlel do jednoho nechutného hambáče z mekáče všechno, co vyšťoural v literárním mrazáku, prošlých konzervách a nestráveném obsahu svého žlučovitého žaludku. A tak srovnal do latě nejen skutečné literární normalizátory typu Jana Pilaře či Ivana Skály, neřízené literární střely s rasistickými sklony, jako byl Alexej Pludek, příslušníky generace pětatřicátníků, kteří dojeli především na své přestavbové snahy, ale i autory, kteří s předlistopadovou politikou neměli vůbec nic společného, ale měli to štěstí a současně i smůlu, že na rozdíl od disidentů (většinou také bývalých komunistů) směli v těch nelehkých dobách publikovat.

loading...

Zajímavé je, že bývalí disidenti podobné kádrovácké vášně rozdmychávají jen zcela výjimečně. Po listopadovém převratu pořádali podobné hony na čarodějnice hlavně ti, kteří si s minulým režimem nějak zadali a honem převlékali kabáty, aby se uchytili v nových poměrech. Ale zdá se, že teď je střídají Husákovy děti, tedy příslušníci generace narozené v 80. letech minulého století, kteří normalizační realitu vůbec nepamatují a znají ji jen zprostředkovaně, ale kteří jsou zároveň Havlovými politickými pohrobky.

Korunu tomu všemu pak nasadil můj někdejší oblíbenec a dnes závistivý Nohavicův kritik Jaroslav Hutka svým politicky trapným a řemeslně prachmizerným textem na cizí melodii Miloš a Zubatá.

A to je z mé strany vše. Vlastně ne. Na závěr chci ještě všem podobným neokádrovákům poslat následující veršíky:

Never more!

Karlu Pioreckému, autorovi stati Husákovi zbrojnoši

Piorecký, Piorecký,
v hlavě mají prázdný necky,
na jazyku starý kecky
a zadupat chtějí všecky.

Jedou jako parní píst!
Ale kdyby chtěli číst
a obrátit v knize list,
nemuseli by bejt jist,
že i na ně čeká svist
gilotiny v sekyrárně,
kde teď voni stínaj zdárně.

Jejich zobák taky stárne!
Svý „Never more!“ krákaj marně
v poloprázdný posluchárně.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském

Čtěte dále:

loading...