Podle tzv. Istanbulské úmluvy prý o svém pohlaví rozhodne dítě samo. A proto budete povinni je vychovávat bezpohlavně. Hm, zvláštní myšlenka. I když na první pohled zcela směšná. Ukážu vám to na svých vlastních zkušenostech.
Ilustrační snímek: pxhere.com
Umíte si představit, že by vám váš syn řekl: „Maminko, chtěl bych se stát holkou.“ Anebo, že by vám vaše dcera řekla: „Tatínku, chtěla bych se stát klukem.“ Umíte si to představit? Budete se divit, ale já tak trošku ano. Ale asi ne tak, jak si představují zastánci LGBT.
Když jsem byl někdy v předškolním věku (kolem čtyř let), tak mne učarovali pejsci. Možná to bylo Čapkovým Povídáním o pejskovi a kočičce, jehož některé příhody jsem tehdy uměl nazpaměť. Možná také tím, že jsme i tehdy doma psa měli. Ale zkrátka jsem si prý v té době o sobě myslel, že jsem pejsek. Když jsem šel s mamkou na nákup nebo někam jinam, tak jsem prý lidem vykládal: „Já jsem pejsek. A pejsci nezdraví. Pejsci štěkají.“ A tak jsem prý tehdy na lidi štěkal.
Pak najednou přišla jiná etapa. Pejska vystřídal kocour Mikeš. A já jsem si o sobě myslel, že jsem kocour Mikeš a například mladší bráška mi představoval Pašíka. A když se mnou prý tehdy jela mamka do Prahy, musela mi prý dávat do kapsy lísteček, pokud bych se tam náhodou ztratil, že nejsem žádný kocour Mikeš z Hrusic, ale Libor Čermák ze Stránčic.
Jenže jak jsem rostl a jak se blížil můj vstup do základní školy, tyto mé dětinské představy, že jsem pes nebo kočka, se pomalu vytrácely. A stejně to vidím i u těch dětí, které by si podle té přihlouplé Istanbulské úmluvy chtěly samy určovat či dokonce měnit pohlaví. Dokud nedosáhnou dospělosti, určitě by na sebe neměly takovým způsobem sahat. Co když z těch svých představ také časem vyrostou stejně, jako já jsem vyrostl z těch svých předškolních her, že jsem pes nebo kočka?