Po volbách jako po výprasku

Kdyby Václav Havel ještě žil, nejspíš by řekl, že v Česku znovu zavládla blbá nálada. Měl by pravdu, ale nebyla by to pravda celá. Blbá nálada ČR nikdy zcela neopustila. Jen chvílemi ji zatlačuje do pozadí neodůvodněná euforie.

Jaroslav Čejka | foto: archív autora

Ta se dostavuje po volbách jen u sympatizantů vítězných stran či hnutí, které si získaly jejich přízeň svými sliby. V následujícím volebním období je však většinou neplní, takže euforie opadá jak voda po povodni. Někdy pomalu, někdy rychleji. Tentokrát však opadá téměř bleskovou rychlostí. Ale proč vlastně?

Z nejrůznějších důvodů. Do neplaceného členství v zastupitelstvech malých obcí se nikdo nehrne. A do funkcí uvolněných čili placených starostů se dá dostat celkem snadno. Např. dvojí kandidátkou chlapců a děvčat, co spolu mluví a předem se dohodnou, jak si v případě úspěchu rozdělí zajímavé funkce. A proti nim pak už většinou nikdo nemá šanci. Euforii propadají jen sami vítězové a blbé náladě všichni ostatní.

Ve větších městech je to složitější. Tam kandidují nejen lokální hnutí či jejich uskupení, ale i celostátní politické subjekty. Ve štábech vítězů a snad i v domovech jejich příznivců bouchají láhve šampaňského, ale v kuloárech se už pečou koalice, které je vyšachují ze hry. Ti vyšachovaní pak mluví o megapodrazech, ale vůbec jim nevadí, že sami se v jiných městech dopouštějí podrazů úplně stejných. A na radnicích nejednou porcují medvěda lovci, kteří se před volbami zapřísahali, že by si spolu k jednomu stolu v žádné hospodě nesedli.

A volby do senátu? Až na dvě výjimky, kdy vzešli senátoři už z prvního kole, je zvolila pouhá hrstka voličů – nadpoloviční část z těch cca 16,5 % statečných, kteří v sobě sebrali mravní sílu, aby v sobotu ráno vylezli z peřin a šli volit. Koho takoví senátoři reprezentují? Téměř nikoho. Jen sebe, svou stranu a pár přátel.

Politologové situaci analyzují, komentátoři komentují, ale dítě, které by řeklo, že císař jménem „neregulovaná zastupitelská demokracie“ je nejen nahý, ale i nevyléčitelně nemocný, se ještě nenarodilo. Český politický systém je stejně zaneřáděný jako byl politický systém první republiky, jenž političtí představitelé Československa po válce odmítli a který nahradili systémem svobodných voleb pouhých čtyř stran: komunistů, lidovců, národních socialistů a sociálních demokratů.

Jenže pak neustáli brutální Stalinův nátlak, poslušně odmítli Marshallův plán, nedokázali účinně vzdorovat Gottwaldovu tlaku na branku a část ministrů jeho vlády nedomyšleně abdikovala, takže došlo k únorovému převratu a zavedení systému „voleb“ jednotné kandidátky tří stran Národní fronty s ústavně zajištěnou vedoucí rolí KSČ.

Vítězové listopadového převratu, které raději nebudu jmenovat (konec konců jejich jména každý zná) a kteří měli většinou s řízením věcí veřejných minimální zkušenost, na to šli od podlahy. S pomocí svých „prekabátěných“ poradců vylili s vaničkou i dítě a přivedli na svět novorozence naklonovaného z prvoreublikové předlohy. Jen ti sudetští Němci a jejich strana jaksi chyběli. Ale za to se jim omlouváme dodnes, zatímco zásadoví a disciplinovaní Němci to s omluvami, reparacemi nebo nějakou tou hospodářskou pomocí nikdy nepřehnali.

A tak jsme tam, kde jsme. Moc světla a čistého ovczduší tam není.

Inu, blbá nálada!


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském