Kolikrát si ještě o celou hodinu posuneme hodinky?

Dvakrát ročně si posouvat hodinky, to má podle všeho více nevýhod než má sám letní čas výhod. Zejména přechody na letní čas vždy v březnu nese značná část obyvatelstva nelibě. Je zde ale ještě jedna velmi znepokojující okolnost.

David Gruber | foto: wikipedia.org

Ale vezměme to popořádku:

Více než polovina obyvatelstva jsou takzvané „sovy“, tj. lidé, kteří jsou velmi čilí večer, při společenských příležitostech vydrží bez pocitu utrpení aktivně bdít i přes půlnoc… Ale křepce radostně vstávat o půl páté ráno a od šesti naplno pracovat – to jim moc nevoní. A protože takových lidí je většina, tak více stesků je mezi lidmi soukromě i v mediálním prostoru veřejně slyšet právě vždy v březnu, a méně v říjnu, kdy se ty „sovy“ vlastně dočkávají psychické i fyzické úlevy.

Ukazuje se, že energetické úspory, které daly před řadou roků letnímu času vznik, nejsou dnes zase tak ohromující, jak se zprvu myslelo.

Větší, než se myslelo, jsou naopak komplikacetypu:

  • vlaky jedoucí přes zlomový moment kolem druhé (třetí) hodiny ranní musí buď hodinu stát, nebo jedním okamžikem naberou hodinové zpoždění,
  • obdobné zmatky nastanou během té posunovací noci s přílety a odlety letadel; ba zmatky větší, protože letadlo se nemůže ve vzduchu zastavit a hodinu viset na místě, ha,
  • musí se kromě běžných hodin a hodinek předělávat čas na stamilionech počítačů, tabletů, mobilů, anebo vyvíjet software, který to dělá, a zaneřáďovat tímto softwarem vnitřní paměť těchto computerů,
  • každý rodinný dům s naprogramovaným denním režimem vytápění je třeba ručně přeprogramovat, nezapomenout přehodit hodiny i v autě,
  • svět registruje i dvouhodinové skokymezi oblastmi severní a jižní polokoule – například časový posun mezi Prahou a Sydney není najednou osm hodin, ale deset hodin. Protože v jednom z těchto měst se posunuje čas na letní a v téže vteřině ve druhém z těchto měst na zimní – tedy opačnými směry; přičemž interakce mezi i velmi vzdálenými místy světa je dnes milionkrát hustší než dříve,
  • pořád existuje dost lidí, kteří na změnu zapomenou a přijdou tedy v neděli o hodinu jinak na schůzku nebo dojde prostě k jinému nedorozumění z toho, že žijí pár hodin nebo i dnů v jiném čase, než skutečně je.

Na většinu z těchto komplikací kdysi před lety ustanovovatelé letního času nemysleli, nepředvídali je v takové míře, jaká je dnes.

Takže – časové skoky dvakrát každý rok – toto už ne. Na tom se asi většina lidí může shodnout.

Zbývá dořešit: Buď bude všude (například aspoň všude v EU) stále letní čas, nebo všude stále zimní čas, nebo si to každá země (například každá země EU) udělá jinak, po svém.

Tu třetí možnost vidím také jako velmi špatnou a zavrženíhodnou. Někde se totiž ve veřejných výzkumech vyslovují pro stálý zimní čas (například Finsko, Dánsko), někde pro stálý letní čas (Německo, Polsko, Česko), někde chtějí zachovat střídání (například Řecko). Příklady těch států čerpám z hlavního článku MF Dnes 27. října 2018, strany 1 a 3.

No představte si ten zmatek! Někdy mezi dubnem a zářím se stane autonehoda na hranici Německa a Dánska, kdy polovina nabouraného kamionu bude trčet v Německu a polovina v Dánsku. Nepůjde ani určit čas, kdy se taková nehoda stala – protože se stala ve dvou různých časech najednou! A což teprve kdyby pachatel té nehody v jednom z těchto států už byl plnoletý a ve druhém ještě ne (po celý úsek 60 minut kolem půlnoci jeho narozeninového dne osmnáctin se to může stát). Potrestat ho jako dospělého nebo jako mladistvého?

Tak tuhle zmateční různorodost také zkusme vyloučit.

Zbývá k rozhodnutí poslední dilema – stálý letní čas nebo stálý zimní čas.

A už jsem u oné znepokojující okolnostizmíněné zde výše v perexu. Vlády dávají hlasovat. Asi proto, aby vyhověly většinovému lidu, byť by ten většinový lid byl v tomto punktu sebevíce hloupý a nevzdělaný, a mohly se takto udržet co nejdéle u moci, při korytech.

Jak se ale může hlasovat o něčem, co je objektivním fyzikálním zákonem?(Astronomie je součástí fyziky, stejně tak měření času na roky, měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty a vteřiny.)

Jaký je význam slova půlnoc, midnight, Mitternacht? Přece – polovina noci. Stejně tak poledne, midday, Mittag znamená polovinu dne. Tedy dobu, kdy je a) slunce nejníže pod obzorem, b) slunce nejvýše nad obzorem. Půlnoc je od toho půlnocí, že dělí noc, tedy úsek tmy, na poloviny, že před ní je temná právě polovina času a po ní temná také právě polovina. Poledne je obdobně definováno tak, že před ním předchází polovina denního světla a po něm následuje zase polovina.

(Drobné minutové odchylky, způsobené nepravidelností rotace Země a jejího oběhu kolem Slunce zanedbejme.)

Ale proč by to vlezdopr..listické vlády a parlamenty respektovaly, když se dnes až absurdně spoléhá na hlas většiny, i kdyby byl sebevíce mylný?A když se navíc to blbství většiny záměrně prohlubuje, například stále více zdevastovaným školstvím se zločinnou promíjivostí vůči základním chybám žáků! Nebo míšením stávajícího obyvatelstva s cizím obyvatelstvem méně chytrým a méně vzdělaným…

Hlasování, zda stále zimní nebo stále letní čas, mi připadá, jako by vlády daly v širokém repre průzkumu lidi hlasovat, zda

a) 2 + 2 = 4,

b) 2 + 2 = 7,

a když většina respondentů zakroužkuje b), tak bude to b) v matematice nadále zákonem platit? Jen aby vláda a parlament „vyhověly lidu“?

Anebo že by se vypsal široký repre lidový průzkum, že chirurg si má před operací

a) ruce co nejvíce dezinfikovat a natáhnout na ně sterilní rukavice,

b) jen trochu si ruce opláchnout vlažnou vodou bez mýdla,

c) ruce si počurat,

d) ruce si vymáchat v žumpě plné smrdutých hov.n,

a většinový tázaný lid složený ze sebezahleděných nevzdělaných nýmandů chtěl na vztek odborníkům z hygieny machrovat, že tomu rozumí stejně a lépe? A volil by natruc jiné možnosti než a)? Tak se to pak ve všech nemocnicích zavede novým zákonem? Třeba všude varianta d)?

Nemylme se – mnozí lidé jsou i po historicky krátké době existence internetových diskusí tak zpovykaní, že si myslí, že mohou beztrestně kritizovat nebo opravovat toho, komu nesahají odborně či lidsky ani po podrážky bot. Tedy vlastně beztrestně urážet. To je velmi nebezpečná tendence – jsou to takové beztrestné mediální lynčeze strany skupin zakomplexovaných hlupáků. Anonymní internetové diskuse zákonitě probudily v mnoha lidech běsy.

Prostě – dát na většinu laiků a ignorovat menšinu odborníků (a menšina odborníků je někdy velmi malá, v případě průlomových objevů třeba i jeden jediný člověk-objevitel),to má své meze. Meze dané objektivními zákony.

Jenže z politiky se stal tak jednoznačný kšeft, že její protagonisté se pro svůj nemravný zisk dnes leckdy neštítí jít ani proti objektivním fyzikálním zákonům.

Tedy shrnutí – v případě stálého času jedině ten zimní a šmytec. Ať poledne – 12:00 – zůstane polednem a půlnoc – 24:00 – zůstane půlnocí!

Poznámka na závěr:

Nezlomné objektivní vědecké zákonitosti, tentokrát psychologické, platí též v rozvoji osobnosti, například ve studiu cizích jazyků. A zde je to mnohem závažnější než spory o čas.

Většina řadových lidí by nejspíše v anketě hlasovala, že po opadnutí počátečního nadšení při studiu je třeba k úspěšnému dokončení vynakládat pevnou vůli. Jenže toto už od roku 1985 neplatí, je to překonáno psychovzorcem profesionální koncentrace. Ale spoustě rádobylektorů se ten moderní poznatek nehodí do krámu, protože jim kazí jejich přednáškové a knižní kšefty s překonanými poznatky. Takže oblbují lidi stále i dnes nesmysly o pevné vůli coby léku na studijní i jinou prokrastinaci. A snaží se, aby toto zastaralé vědění bylo vzdělávacími autoritami bráno jako správné, jediné, moderní. Úplně stejně jako před čtyřmi stoletími církevní lektoři – tedy faráři, biskupové apod. – hřímali, že Země je placka a kolem ní obíhá Slunce. Většina hloupých chce opět přetlačit menšinu chytrých. A autority hrají té hloupé většině do noty. Většina veřejnosti pak i dnes žije v bludu, ztrácí své velké životní šance a ještě je ochotna jako stádo ovcí v průzkumu uvádět, že to nejde dělat jinak.

A tak lidé z nejširší veřejnosti (jako například u nás brzy po roce 1989 více než milion dospělých pracujících lidí) masově začínali se studiem angličtiny, postupně plíživě u nich nezvratně docházelo k postupnému ochabnutí počátečního nadšení, masově docházelo ke krizím, kdy se jim pokračovat strašlivě nechtělo. A oni masově v ten moment vynakládali pevnou vůli, jak nejlépe a nejvíce uměli (říkali si: „musíš!“). Ovšem masově si tím další studium ještě více zošklivili, masově se jim zároveň nevyhnutelně v mysli rodil gejzír výmluv, že „zítra je taky den“ nebo „napřesrok je taky rok“… a masově svou studijní práci odkládali… až ztroskotali. Masově prokrastinovali, protože si nechali nakukat od nějakých nedouků, že na prokrastinaci platí pevná vůle. A tento tristní stav trvá stále – v jakémkoliv vzdělávání po škole, v zahraničním time managementu, v čemkoliv, kde si člověk dává závazky a předsevzetí.

Objektivně přece platí něco jiného: Co se musí, to se hnusí! Lidi, copak s tímhle nemáte mnohokrát opakovanou osobní zkušenost?

Psychologické vzorce chování nepřelstíš, nepotlačíš, nevygumuješ. Z tehdejších začnuvších studentů angličtiny uspělo jen asi 5% výjimek. Celostátní ztráty jsou miliardové.

Ale hlavně že zájmy vzdělávacích loketníků jsou zachovány, hlavně že jejich nemravné zisky trvají.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském