Přístup k některým spisovatelům je barometrem stavu svobody a demokracie ve společnosti

Erich von Däniken a Jaroslav Foglar. Dva spisovatelé, kteří na první pohled spolu nemají téměř nic společného. Ale na ten druhý pohled zjistíme, že toho mají možná společného více, než si myslíme. Ukážu vám to:

Libor Čermák u Pamatníku Vojna | foto: archív autora

Co by asi tak mohli mít společného spisovatelé, z nichž jeden se zaobírá spekulativními hypotézami a druhý chlapeckou literaturou? Docela dost věcí!

Začněme třeba u švýcarského spisovatele a badatele Ericha von Dänikena.

1) K hypotézám, které ve svých knížkách popisuje, dokáže přitáhnout široké masy čtenářů.

2) Jeho knížky hodně oslovily i mne. Nejen dnes. Ale hlavně v době mého dospívání, v 2. půlce 90. let, když jsem se začal šířeji zabývat záhadami.

3) Jeho knížky u nás za socialismu nevycházely. Začaly vycházet až po listopadu 1989.

4) I dnes mají v některých světových končinách zákaz vycházet. Před několika lety sám pan Däniken v rozhovoru pro jednu televizi potvrdil, že se tak děje například v arabských zemích, tj. v islámských. Podle mého názoru to je proto, že na mnohé dávnověké události má diametrálně odlišný pohled než jejich posvátná kniha Korán.

A nyní se podívejme na českého skauta a spisovatele chlapecké literatury Jaroslava Foglara.

1) Ke svým dobrodružným příběhům, které psal i za první i druhé republiky, dokázal přitáhnout široké masy dětí.

2) Jeho knížky hodně oslovily i mne, když v době mé puberty, na začátku 90. let, začaly opět vycházet.

3) Jeho knížky u nás za socialismu nevycházely. Začaly vycházet až po listopadu 1989.

4) Možná se budete divit, možná že ne, ale i dnes jsou foglarovky trnem v oku některým lidem. Jedni z nich jsou například nejrůznější genderoví šílenci, kteří je kritizují proto, že jejich hrdiny jsou většinou kluci. A už jsem se dokonce setkal s názory multikulturalistů, kteří je dokonce kritizují za to, že jsou tam téměř výhradně lidé bílé pleti nebo že se tam nikdo nemodlí směrem k Mekce. A jestlipak víte proč? Protože jsou to příběhy z českého prostředí 20. století. Tak jen doufám, že je někdo nebude chtít předělávat nebo dokonce opět zakazovat.

Jsem přesvědčen, že vy si určitě vzpomenete na další takovéto spisovatele, na nějaké ty své. Takové, které oslovili jak vás, tak širší masy lidí. Za totalitních režimů nesměli vycházet a mnozí lidé s cenzorským patentem na rozum by jim nejraději dělali problémy i dnes. Takže, co z toho vyplývá? Jsou to takoví autoři, kteří by podle přístupu společnosti k nim mohli být barometrem stavu svobody a demokracie. Pokud by jim někdo chtěl dělat problémy, tak to asi nebude moc velký stoupenec demokracie a svobodné tvorby a svobodného myšlení.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském