Bílá hora: Dnešní výročí připomíná syndrom rozdvojeného národa

Vystupujeme z tramvaje a šineme si to k místu, které mají děti nafotit. Měly si k vypracování školního projektu vybrat jedno z důležitých míst našich národních dějin. Nakonec nejsou jediné, které si vybraly Bílou horu. Nedávno ji totiž probíraly a psaly o ní krátký test. Takže teď už jen ty fotky, pár opsaných vět z Wikipedie či učebnice a projekt je v kapse

Michal Semín | Foto: Ivana Haslingerová (Fragmenty)

Nesouhlasím. Právě toto místo, opředené tolika spornými výklady, si zaslouží naší pozornosti podstatně víc. A nejen od dětí.

Dějinný spor

Postupnými otázkami se dozvídám, co že se to vlastně o této bitvě, jejích příčinách, okolnostech a důsledcích, ve škole dozvěděly. Prý jsme ztratili samostatnost, vypuklo pronásledování protestantů katolíky a český jazyk téměř vymizel. Zajímavé – liberální škola vykládá listopadový převrat roku 1620 téměř stejně, jako za mně ta socialistická. Což ještě neznamená, že jde o výklad po všech stránkách mylný. Ovšem znáte to – i pravdivý postřeh mate, je-li zasazen do falešného kontextu.

Dětem vysvětluji, jak se může stát, že jednu a tutéž událost vidí různí lidé různě. Jak obtížné je zachovat si rozvážný postoj při jejím hodnocení, zvláště je-li něčím hodnotově či světonázorově zatížena. Spor o Bílou horu je pro takové metodologické školení látka jako hrom.

Lze naříkat nad ztrátou vlády nad vlastní zemí, když české stavy o dva roky dříve předaly žezlo Koruny české do rukou „cizáka“ z Falce? Lze vinit katolíky z rekatolizace českých zemí, když si princip „čí země, toho náboženství“ prosadili protestanti při sjednávání Augsburského míru? Byli katolíci svou náboženskou nesnášenlivostí výjimkou? V řadě zemí, v nichž se vlády ujali protestanti, bylo katolické náboženství zakázáno a jeho propagace byla trestána smrtí. A takové působení kalvínů v našich luzích a hájích také nebylo zrovna mírumilovné, o čemž svědčí nejen mnohé konfesně motivované vraždy, ale i barbarské vyplenění svatovítské katedrály.

Náš drahý jazyk

A náš drahý mateřský jazyk? Neměl to za Habsburků vůbec lehké, o tom žádná. Germanizační útisk však nastal až v době „osvícenských“ panovníků, za vlády Marie Terezie a Josefa II. Která školní učebnice dnes uvádí, že první generací českých vlastenců nebyli Jungmann s německy píšícím Dobrovským, ale katoličtí kněží působící ve městech i na venkově?

Jezuitu Balbína či na Moravě působícího Františka Sušila snad ještě kdekdo zná, ale komu dnes něco řeknou jména jako Gelasius Dobner či Mikuláš Adaukt Voigt, oba členové piaristického řádu, případně pauláni Václav Fortunát Durych s Františkem Faustinem Procházkou? Přitom bez nich by se česká jazyková a duchovní kultura jen stěží udržela při životě. A navíc – v případě vítězství protestanských stavů by tlak k poněmčení českých zemí přišel dříve a byl by mnohem silnější a nelítostnější než pod rakouskou orlicí, neboť luterství prošlapávalo cestu i k němectví. Není nám snad osud Lužických Srbů dostatečným mementem?

Tyto a podobné otázky jsem dětem nekladl proto, že bych chtěl relativizovat to zlé, co rekatolizaci či vládu habsbursko-lotrinského rodu v zemích Koruny české provázelo. Mají-li to být však ony, kdo tuto naši vlast zdědí – a ze srdce jim to přejme – pak jim černobíle pojaté mýtotvorné výklady k uchování české národní identity rozhodně stačit nebudou.

Z měsíčníku MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jehož jedenácté číslo (11/2018) právě dnes přichází do prodeje.

Nemají MY ve Vaší trafice? Doporučujeme výhodné předplatné. Pomůžete tím národní věci.