Fake news a dezinformační weby

Kdo je darebák, ten nesnáší svobodu slova, protože se bojí veřejného odhalení svého darebáctví. Když dnes nemůže cenzurovat, tak aspoň označí sobě nepříjemné odhalující informace za fake news.

David Gruber | foto: wikipedia.org

A weby, které se na takovéto odhalování darebáctví specializují, pak darebák označí jako dezinformační weby.

Ne že by neexistovaly skutečně reálně dezinformace a dezinformační weby či celá média. Ale – kde se bere něčí jistota, že mezi ně nepatří právě ty, které na odhalovače pobouřeně volají „vy zveřejňujete fake news, vy šíříte dezinformace“.

Není vyloučeno, že ten, kdo křičí „chyťte zloděje“ není sám zlodějem. Leckdy bývá – přece je o tom léty prověřené lidové pořekadlo.

V poslední době se více než dříve hovoří o tom, že se o rozeznávání fake news neučí děti a mládež na školách. Že prý poznávat kytky ano, ale poznávat lež a fake news ne. To je jen jeden prolink z mnoha možných podobných

loading...

Obojí poznávat je důležité, obojí patří ke všeobecnému vzdělání. Dovoluji si skromně podotknout, že tomu druhému, tedy rozeznávání lží, fake news a dezinformací se učí v našem školství soustavně a systémově už od roku 1983. Ne ovšem v té oficiální soustavě základních, středních a vysokých škol, ale v paralelním školství grubrovském. Převážně sice pro dospělé, ale mládeže pod osmnáct let, ba pod patnáct let, se tohoto vzdělávání za více než třicet pět let zúčastnily také stovky po celé zemi.

Učivo má název „kurz racionálního čtení a dalších technik duševní práce“ a obsahuje celkem 33 psychických zbraní – tedy schopností, dovedností a návyků školeného čtenáře. Rozpoznávání férového a neférového textu, férových a neférových úmyslů se důkladně věnují minimálně čtyři z těchto psychických zbraní.

V prvé řadě jde o tři tzv. „mobilizace předchozích znalostí a souvislostí daného tématu“. První mobilizace je EX ANTE, tj. před četbou, když známe autora, nadpis a kde se text vyskytuje. Chytrý školený čtenář už zde do značné mír tuší a kvalifikovaně odhaduje, která bije.

Druhá mobilizace je IN MEDIAS. Nastává souběžně se čtecím procesem při prvních řádcích a prvních odstavcích čteného textu. První mobilizace je touto druhou mobilizací upřesňována, zužována – tak jako když dobrému detektivovi při ohledávání místa činu a prvních výsleších některé předem uvažované scénáře odpadají. Nicméně s tím, jak třeba všechny scénáře (toho, co tím textem autor chtěl říci) odpadnou a zůstane jeden jediný, sekundárně vyvstává v mysli čtenáře řada dalších podotázek čili detailů a okolností onoho jediného zbylého scénáře.

Třetí myšlenková mobilizace inteligentního školeného čtenáře je EX POST. Čtenář se táže, zda jej oproti jeho předvídání něco během jeho rychlého podvědomého čtení překvapilo. Pokud tomu tak není, dokáže si z onoho „ne-překvapení“ vyvodit nečekaně velké množství faktů. Jde o zbraň „když po četbě nevím, o v textu bylo, tak vlastně vím“. Je to nesmysl jen zdánlivý; všichni, kdo se tuto kapitolku know-how naučí, zjistí, že je to jedna z nejsilnějších pomůcek, jak spřátelit dva nepřátele – rychlost čtení a hloubku pochopení a zapamatování přečteného.

Pak je zde čtvrtá zbraň školeného čtenáře – čtenářské kritické myšlení. Dobrý čtenář je při vnímání textu maximálně koncentrovaný a maximálně myšlenkově aktivní. I ve smyslu kreativním. Zkoumá pod povrchem textu hlubší vrstvy, například vrstvu „co by autor sice rád napsal, ale neučinil tak – a proč“ nebo vrstvu „co by autor rád zamlčel, ale napsal to – a proč“. Komu to slouží, co napsal nebo co zamlčel. Cui bono? Kdo má z toho či onoho v textu prospěch – kšeft, peníze, moc, slávu, pocit zvýšené vlastní důležitosti, pocit uspokojené sadistické agresivity, kompenzaci svého pocitu méněcennosti… Školený čtenář kombinuje, usuzuje, domýšlí – a po své četbě je informován o zákulisí tak dobře, jako kdyby k tomu měl svou soukromou BISku.

loading...

Školený čtenář, můj absolvent – to je Sherlock Holmes textu.

O tom, že rozpoznávání dezinformací a fake news je u mne pedagogicky dávno ošetřeno a praktikováno, vyšlo od začátku 80. let nejméně 80 milionů výtisků časopiseckých článků od různých novinářů a nejméně 200 milionů výtisků článků, kde jsem byl autorem já sám. Ve všech mainstreamových novinách a časopisech.

Kdo papírové noviny nečte a je zvyklý čerpat jen z internetu, ten mohl načerpat obdobné mraky informací i odtud.

Samozřejmě to vše nemohla být žádná reklama – psaní o průkopníkovi, o člověku, který překonal zahraniční špičku, není reklamním sdělením, ale obecnou zajímavostí. Tak jako nebylo reklamním sdělením třeba to, že naši hokejisté v Naganu 1998 překonali zahraniční špičku v ledním hokeji. Aby se o tom veřejnost dozvěděla, na to nemusel trenér Hlinka dávat do novin placenou inzerci, ha!

Jak tyto všechny press releases mohly ty osoby minout? Myslím osoby, které dnes volají po nutnosti učit mládež odolávat fake news, založit k tomu nové spolky, „neziskové“ organizace, hnutí, kampaně, přednášky – pokud možno s nimi samotnými v pozadí a s nimi samotnými inkasujícími peníze daňových poplatníků?

Není třeba – do široce otevřených dveří je zbytečné se pokoušet vlámat.

loading...

O konkrétních textových či mluvených argumentačních klamech někdy příště; snad brzy


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském

Čtěte dále:

loading...