Pět procent lidí tažných, devadesát pět procent chovných

Takto rozděluje řada zkušených expertů včetně odborníků sociologů obyvatelstvo průměrného státu. A jak to souvisí se čteností a karmami zdejších článků?

David Gruber | foto: wikipedia.org

Čtenost blogu idnes jako celku je vpravdě masová; statistiky by asi museli dodat admini, ale není vyloučeno, že blog idnes je nejčtenějším česky psaným blogem, nejčtenějším blogem v naší zemi. Je tedy třeba počítat s tím, že jej čtou nejen ti tažní, ale z většiny ti chovní.

Ještě vám, milí čtenáři, dlužím přesnější charakteristiku tažných a chovných:

Tažní neboli cíloví lidéneváhají dlouhá léta těžce pracovat, krutě se odříkat, při práci často trpět – ve jménu toho, aby se vypracovali, aby – až budou „za vodou“ – žili život značně komfortní, bohatý, pohodlný, prostě „always sunny in the richman ́s world“, jak zpívá skupina ABBA. Ne všichni se takto týrají mafiánským způsobem, mnozí naopak přísně legálně a naprosto poctivě.

Chovní neboli průběhoví lidémají k vlastní těžké práci a vlastnímu krutému omezování se velmi negativní vztah. „Proč?“ říkají. „Co bude za dvacet let, to mne dnes netíží,“ říkají. Pohoda, klídek – hlavně teď, dneska. Každý den svého života chtějí mít vysoce snesitelný až pohodlný.

loading...

Chovní nejsou a priori nějak absolutně horší než ti tažní. Pnutí mezi oběma skupinami ovšem nastává, když ti tažní po letech desetkrát namáhavější a desetkrát efektivnější práce chtějí také desetinásobně vyšší životní úroveň – a chovní jim to začínají aktivně závidět. Kdyby je ti chovní nechali na pokoji, byl by ve státě smír. Ale když ti chovní začnou volat „všem stejně“, tak tím samozřejmě logicky podněcují nenávist těch tažných – a smír není.

V jiných státech se také závidí, ale závist tam nebývá tak rozšířená, tak mocná a tak akceschopná jako v našem státě, zdecimovaném ve 20. století třemi emigračními vlnami těch tažných.

Příklad – příhoda: V devadesátých letech jsem byl pozván učit expresní němčinu v jedné firmě v Chebu. Po několika lekcích v jejich učebně jsem chtěl s žáky co nejdříve vyjet do Německa, aby tam mohli to naučené pod mým dohledem co nejúčinněji praktikovat. Jeden z mých žáků se tak trochu znal s jedním tamějším Bavorákem z městečka Waldsassen. Zajeli jsme tedy za ním a od nás pozval k sobě do svého domu ve vilové čtvrti na kafe a na popovídání si. A mimo jiné řekl toto: „Můj soused na naší ulici je velmi bohatý. Mnohem bohatší než já. A já jsem proto rád; jsem šťastný, že on je tak bohatý, protože nám nedávno nově krásně vyasfaltovali příjezdovou ulici k našim domům – za sousedova sponzorského přispění.“ Toto se stalo v tehdy skvělém Bavorsku devadesátých let.

Marně jsem si lámal hlavu, kdy jsem u nás v Česku slyšel někoho říkat, že je šťasten proto, že jeho soused je mnohem bohatší než on sám.

A jak to souvisí se čteností a karmami zdejších blogových článků?

Bloger idnesu musí počítat s tím, že jej čtou převážně ti chovní. Co je tedy v blozích nejvíce poptáváno, nejvíce čteno, nejvíce ceněno? No přece texty, které neradí k nějaké námaze, k nějakému studiu, sebezdokonalování – nýbrž texty, které s masovým chovným čtenářem jakoby „spolunadávají“ na nějaký konkrétní průšvih – v politice, ekonomice, dopravě, kultuře, podnikání a leckde jinde. Texty o tom, jak ti konkrétní jiní ostatní, byť ve vysokých funkcích, jsou horší než masový čtenář a jak na ně lze z pohodlí vytopeného domova nebo kanceláře pohodlně nadávat.

loading...

Masový čtenář si chce s autorem blogu notovat v tom nadávání. Kdo nadává, ten je přece (ve svém sebepojetí) nad věcí, ten jakoby dával najevo, že kritizované problematice dobře rozumí, že je chytrý, inteligentní, znalý, že do toho prostě dokonale vidí.

Už v polovině 19. století se nad tímto jevem kriticky pozastavoval významný spisovatel Arthur Schopenhauer (v knize „Die Kunst, Recht zu behalten“, česky Umění dostat za pravdu). „Lidé mnohem raději věří a tvrdí než přemýšlejí,“ hořce si tam posteskl. Lidé jdou podle něj jako ovce za vlkem na porážku. Když se v jejich blízkosti vyskytne někdo chytrý a volá na ně „ovce, stůjte, přemýšlejte, nechoďte tam, bude to vaše záhuba“, tak se od něj odvracejí a jsou k němu hluché. Prostě – nezájem, neotravuj, musely bychom přemýšlet, přemýšlení bolí…

A tak blogy, které umožňují masovému čtenáři spolunadávat, někoho opravovat a poučovat v tom smyslu, že oni masoví čtenáři to vědí lépe, jsou čtené hojně. A blogy, které nabádají, že proti průšvihům se dá to a to konkrétního úspěšně aktivně (a samozřejmě přiměřeně pracně) podniknout… téměř nezájem.

Je to jako by v nějaké divné zemi byli nejoblíbenější ti lékaři, kteří pouze diagnostikují nemoc – a neléčí. Pacient si diagnózu vyslechne, ocení doktora „to jste přesně trefil, pane doktore, to jste přesně popsal moje bolesti a strádání“, ponadává si s doktorem, jak to má blbé – a jde domů. Když za ním doktor vyběhne a volá „počkejte, paciente, ale já mám na tu vaši nemoc pro vás léky!“, tak se setká jen se špatně skrývaným hlubokým nezájmem. Pacient se odvrátí a pokračuje v odcházení – vstříc své záhubě.

Je toto normální?


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském

Čtěte dále:

loading...