Kterak „totalita“ napráskala „hodnotám“

Jsou za námi. Milované, s nadějí a radostí očekávané druhé největší křesťanské svátky – Vánoce. Tradiční měření divácké obliby „totalitních“ a „hodnotových“ televizních a filmových produkcí dopadlo dle očekávání. Jen vítězství „totalitních“ pořadů bylo markantnější. Proč? A proč ty uvozovky?

Svatopluk Otava | foto: archív autora

Slova významná a slova bez významu

Jednoduché otázky, žádné složité odpovědi. Vlídný humor, srozumitelně nastavené parametry dobra a zla, čerpání z klasiky bez módní glajchšaltizace – to jsou průvodní vlastnosti „komunistické“ sváteční kinematografie. Vysmívání se, tupé kopírování současného smyslu pro humor made in Holywood, arogance a nadřazenost, výrazivo kdysi považované za vulgarity – to nám nabízí nynější (prý) české umění.

A uvozovky? Inu, jestliže nám dnešní tvůrci nabízejí pod diktátem konzumu, reklamy a strojově odměřených, dávkovaných porcí uměle tvořeného smíchu momenty, kdy je konečně důvod k zasmání, je to tedy ještě náš smích? Když nás celoročně média vyučují, že černá je vlastně bílá, pravda je lží a láska hlavně prachy, je to hodnota nebo „hodnota“?

A není náhodou pravda, že nekonečné, humoru plné Silvestry a Televarieté dokázaly rozesmát národ bez návodu? A je tedy takové umění totalitní, nebo tento výraz pod dojmem zažitého ztrácí tak jaksi na své razanci?

Pohádka je, když…

Proč člověk ztrácí přehled o tom, že při sledování Hrátek s čertem slzí ještě smíchem či dojetím? Je to kvůli dragounu Josefu Bekovi a jeho napravovacímu receptáři, odvaze čelit zlu, prostému vnímání poctivosti? Nebo kvůli Mistru Mistrů, jenž se spokojil s rolí vyčůraně obmyslného poustevníka, tak předvídavě kalkulujícího s trvale posvěceným nicneděláním na Nebesích? Či je to Vojtův Sarka Farka lupič a mordýř, co nikoho nikdy nezamordoval, ale strachem ze Spravedlnosti se snaží současný život jaksi obejít?

A co ti tehdejší čerti? Dobráčtí mariášníci, lenošivě lelkující ve strašidelném mlýně, ale i kariéristický Vinklářův Petronius, aktivistický, ziskuchtivý. A Belzebub Ladislav Pešek? „Celý Svět chci nacpat do své tlamy!“, dí korporátní vizionář…. Až se člověku tají dech nad nadčasovostí této vyprávěnky.

Pak tu máme pana Wericha s jeho Císařem a Pekařem. Co libozvučné, jinotajné, zdrobnělinkové a výstižné, krásné Češtiny! A dále! Dámy, jako například Terezie Brzková a její „všudezdejší“ babička. Laskavá, nekonečně mateřská, předvídající, jako celé dílo Byl jednou jeden král…

A paní Kurandová a…, a…

Lze snad uvedené srovnávat třeba s „výtvorem“ jako je Žito?

Prý čerpáno historií. No, historií, možná velmi kulhající, jistě však nepřesnou, spíše úmyslně nepřesnou, ale s nikoli podprahovým záměrem, že talentu netřeba, poněvadž aktivisticky pojatému a modernímu pojetí nesmyslnosti, zato však podivnosexuality třeba.

Blázen je totiž funkce

Škoda, že současná „kulturní fronta“ (bohužel je zase třeba těch uvozovek) tíhne k praktikám středověkých šašků a bláznů dle pořekadla: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Vždy tak činili, vypadá to, že to mají jaksi v genech,
Ale – měli tehdy vlastně více svobody. Mohli si slovně kopnout do vládců, kteří je zrovna trpěli pro své vlastní potěšení a vybočení z nudy. Dnes je některých (jako třeba Daniela Kolářová) škoda, poněvadž uměli umění. Jiných (jako Jan Hrušínský) škoda není, poněvadž vždy žili z odkazu profesně silnějších předků, byli vždy protěžováni, vedeni k pocitu výjimečnosti.

A toho pocitu narcistní nadřazenosti se nehodlají a ani vlastně nemohou vzdát. Stali se tedy aktivisty, hýčkanými médii, jimž je jaksi dáno mít pocit celebritárnosti, ba odvahy, až zbožštění. Protože to jsou ty pravé „hodnoty“. Nemusí umět, ale mohou kopat. Do přímo zvolené hlavy státu, která je jednoznačně převyšuje, do „obyčejných“ lidí, z nichž žijí, ale jimiž opovrhují, a to všechno proto, že vědí, že se jim nemůže nic stát. Tož to je dnes ta „odvaha“.

Co zasloužíme? Pár facek nebo dabing?

A na závěr – docela pěkně jsme letos oslavili 100 let od vzniku Československé republiky. U nás, i u bratrů Slováků. Není zde teď místo hodnotit, zda by nám naši předkové pogratulovali nebo nabančili za to, že jsme o společnou republiku rukou společnou a nerozdílnou přišli, zda šlo o administrativní projev nezájmu nebo přímo zbabělosti.

Faktem je, že hned po vzniku Československa oba národy (tehdy jeden) spolu bezproblémově komunikovaly v Češtině i Slovenštině, bylo to jaksi automatické. Jak máme dnes pochopit, že za naše peníze nechá stát i Česká televize dabovat slovenské pohádky do Češtiny? Tak jistě – jde přece i o výdělek „kulturní fronty“, že ano…?