Recenze knihy: Prolomení hradeb

Ohledně nebezpečí islamizace Evropy se objevilo mnoho knih. Kniha Petra Hampla Prolomení hradeb je jednou z těch zdařilých sociologických úvah snažící se postihnout současné paradigma výměny etnik v Evropě.

Petr Hampl na besedě se čtenáři | foto: Radek Velička (Centrální informační agentura, z. s.)

Kniha je prosta služebnosti některé z vládnoucích ideologií a jejím hlavním posláním je do hloubky postihnout realitu doby. Dovolím si posoudit toto dílo z hlediska věcného obsahu (neposuzuji formu: odbornost, důkazní materiál). Věcné zhodnocení na základě toho, co o současném paradigmatu víme, si myslím, že autor nám zanechal dost originálních myšlenek, které se mohou stát základem dalších úvah. Pokusím se nastínit hlavní myšlenky a připojit k nim svůj názor. Moje připomínky jsou ležatým písmem.

Na začátku knihy se autor zabývá výjimečností evropské civilizace s připomenutím všeho toho, co pro svět udělala. Zdůrazňuje, že svět by bez ní nebyl tímto světem, byl by něčím zcela jiným. Klade si otázku, jak by dnes vypadal svět, kdyby evropská civilizace zanikla. To je velmi důležitá otázka. Evropská civilizace zanechala ve světě takové stopy, že je nelze smazat. Jestli by Evropa zanikla pod příkrovem islámu, jsou jiné civilizace, které už nesou pečeť Evropy: Celá Amerika, Afrika, Dálný východ, který je velmi evropskou civilizací ovlivněn a který by mohl být velmi dobrým pokračovatelem Evropy. Je otázkou, co by se stalo s Ruskem? Také si nemyslím, že Latinská Amerika by musela být špatným pokračovatelem. Proto se domnívám, že svět se už dnes bez Evropy obejde. Dokonce se dá říci, že „mouřenín svoji práci vykonal a může odejít“. To neznamená, že bych si to přál.

Autor velice dobře sociologicky rozebírá vliv ideologií. Jasně říká, že mnozí nositelé ideologií o nich téměř nic nevědí a přizpůsobují si je v praxi svým pragmatickým potřebám. Ideologie jsou krásné, struktury jsou vražedné. Ideologie „zamyká“ jiné myšlení. Víra v ideologii je ovlivněna tím, co potřebuji. V rámci toho popisuje autor konspirační teorie, které vznikají z potřeby zjednodušit vnímání světa do nějakého jednoho bodu a vytvořit jedinou příčinu. Z těchto dvou zdrojů – ideologie a konspirační teorie – vznikají skupiny stejně smýšlejících a věřících, stahující se stéle více do sebe právě tím, že vylučují kritiky ze svých řad a stále více se soustřeďují na „mletí manter“, v jakémsi rituálu. Tito lidé potom nejsou schopni diskutovat s jinými názory a tím vzniká právě onen stav „rozděleného národa“. Jiné názory obvykle nechtějí slyšet, a proto též vyžadují cenzuru a informační prostor, kde by byly jen jejich mantry. Jiné by nejlépe úplně zlikvidovali.

Dále popisuje autor velice dobře současnou realitu: snižující se úroveň vzdělání, klesající porodnost, nízká práceschopnost a morálka práce, zadlužování, pád univerzit do závislosti na penězích a ideologiích, deep state – vláda byrokratů dané doby, dané ideály, vztah ke skutečným vládcům.

Degradace demokracie je autorem v hrubých rysech zhodnocena, ale myslím, že by to vyžadovalo možná celou podobnou knihu na řádné vysvětlení. Je pravda, že je to způsobeno zánikem nezávislé střední třídy, která tvořila most mezi aristokracií a lidem. Autor z degradace demokracie viní novou aristokracii a státní byrokracii. Autor sice dobře popisuje obě tyto třídy a jejich vliv na dekonstrukci demokracie a nastolení vlády diktátu a chaosu, ale nevysvětluje dosti dobře jejich vzájemný vztah a předpokládá, že obě třídy jsou jaksi v souladu a pracují v jedné roli. Ve skutečnosti má byrokracie, aťsi je jakkoliv špatná, bránit zájmy demokratického státu, zatímco nová aristokracie je internacionální třída boháčů se zájmy se státem mnohdy neslučitelnými. Tento vztah je složitý a vyžadoval by asi opět další knihu.

Dalším tématem je Nová aristokracie. Rostou sociální rozdíly. Přestože úroveň lidu mírně stoupá, narostla velmi bohatá třída světových podnikatelů. Vysvětlení vzniku této třídy zde sice není dostatečné, ale asi je dobře známe z jiných informačních zdrojů. Nová aristokracie žije jiným životem a tím se odlučuje od normálního života. Její hodnocení problémů obyčejných lidí je naprosto zkreslené a nepravdivé. Ideály této vrstvy obvykle nejsou žádné, nebo se opírají o nějakou humanistickou ideologii, obvykle lidských práv a asi k ní pronikl i kulturní marxismus. Spolky, které tvoří, se nejspíše zabývají též ideologickými otázkami, ale velice povrchně, když připočteme neznalost normálního života, nevzdělanost, dostaneme naprosto katastrofické výsledky hodnot ideálů. Však jsou také vidět – všechna ta relativistická lidská práva a teorie „otevřené společnosti“. Je viditelné, že tyto nesmysly nemůže vytvořit člověk pracující, znající normální život, jedině lidé život neznající mohou zamítat tradice a zásluhy a věnovat se jen univerzálnímu člověku jednotlivci, jako jsou oni sami a vytvářet antropologickou rovnost nerovných. Majetková rovnost být ovšem nesmí.

Autor vyslovuje jedinečný názor na vznik ideových teorií a celkové praxe Nové aristokracie. Celé směřování světa řízené Novou aristokracií nelze vysvětlit nějakým morálním úpadkem nebo spikleneckou teorií. Vysvětluje, že to je systémovou záležitostí, zcela praktickým vyústěním rozdílného životního stylu Nové aristokracie a obyčejných lidí. Obě skupiny obyvatel mají zcela rozdílné hodnoty, které umožňují přežití v rozdílných paradigmatech. Nová aristokracie potřebuje k přežití soustavu nemorálností: pokrytectví, zradu, neobjektivitu, pružnost, představivost, vize, virtuální svět atd. Ne nadarmo je ajťák nejbližším spojencem aristokrata. Autor píše: „praxe agenta StB byla nutnou podmínkou v amerických technologických formacích“. Styl života aristokracie vylučuje rodinu a děti. Proto vidíme nepochopení pro nějakou podporu rodin, nějaké uznání katastrofálního stavu porodnosti apod.

Normální lidé touží po bezpečném světě přátelství a klidných vztahů. Jejich život nevyžaduje morálních poklesků. Naopak je nutný svět sounáležitosti a solidarity.

Nová aristokracie potřebuje nesvobodu a omezení svobody slova. Nepodporuje nacionalismus, protože ten podporuje demokracii. Slyšíme tedy o tom, jak byl nacionalismus nebezpečný a přímo neuvěřitelný strach z nějaké sounáležitosti, z nějakého nezávislého sdružování, pokud to není pod kontrolou. Tento popis je vynikající. Jak autor tvrdí, je tento styl přitažlivý a vychovává mladé lidi. Tady bych zdůraznil, že tímto stylem se vytváří i nové hodnoty sloužící Nové aristokracii, jako je internacionalismus a odmítání národní identity. Pochopil jsem, že to není jen cílená ideologie, ale přenášení životního stylu aristokracie k nižším vrstvám, jakýsi soubor hodnost vyšší třídy vnucovaný všemi prostředky nižší třídě, přičemž nepochybně přitažlivý hédonický život aristokracie je nabízenou odměnou.

Dále autor popisuje byrokracii jak soukromých korporací, tak státní. Byrokracie ovládá stát. Potřebuje narůstat, bobtnat. Ochrana menšin a různá ochrana všech možných skupin vyžaduje administrativu. Byrokracie žije svým životem a má své zájmy. Volení zástupci k ní nikdy nemají čas proniknout. Podle autora je byrokracie a aristokracie v jakémsi souladu. Já bych to tak neviděl. Přece jen byrokracie je řízena zastupiteli a musí nějak státu sloužit. Aristokracie ovšem proniká k byrokracii korupcí a službami. Ale ještě více proniká do demokratických stran, platí jim volby, podporuje je. Tyto strany se potom tváří jako neuvěřitelní přátelé lidu, ale potom splácejí dluh svým donátorům tím, že hájí jejich zájmy. Třeba solární tunel, třeba státní zakázky apod. Jestliže je nějaký podnikatel v normální politice, určitě nepatří k oné internacionální aristokracii. Spíše se staví jejím zájmům. Ne všichni podnikatelé totiž musí být součástí internacionální aristokracie.

Prolomení hradeb: Islámu a jeho šíření se autor přednostně věnuje. Každý si přečte rozbor důvodů jeho šíření, který je dobře popsaný včetně historie. Autor popisuje, jak různé skupiny obyvatel kolaborují s islamisty a migranty ve svém zájmu. Vytvoření admixture různých etnik pod ideologií multikulturalismu (mimochodem naprostého nesmyslu) je akce aristokracie, která potřebuje vládnout, vznikne chaos a aristokracie zničí demokratické struktury a nastolí svoji vládu. Taktéž byrokracii se to líbí, protože bude potřebná, bude mít více práce, musí přijmout další lidi atd. Bohatí budou vydělávat na různých službách. Musí se zvýšit rozpočet. Musí se zvýšit daně. Zaplatí to střední třída, která alespoň zchudne a nebude si „vyskakovat“ a chtít spoluvládu.

Dnes lidé tvoří „zbabělou generaci“. Vytěsňují nepříjemné skutečnosti z mysli, třebaže je každodenně vidí (narůstání muslimských kulturních prvků). Vzniká pohodlná iluze nenáboženského světa. Takový svět jednak nemůže být a nikdy ve skutečnosti nebyl. Dokonce se dá říci, že islám není náboženství, ale politická doktrína podobná komunismu. Přesto, že neodpovídá lidským právům, je akceptována jako „náboženství“. Chudina, hlavně příživníci, je spojencem dobyvatelů.

Ideologie sebemrskačství omezuje sebevědomí a vůli se bránit. Nízká porodnost evropského etnika a vysoká etnika muslimského vytváří fenomén „džihádu kolébek“. Islám nikdy neustoupí, co je jednou islámské, navždy zůstane. Ohledně nějakého splynutí ras pod taktovkou evropské civilizace, které známe z Ameriky, neexistuje. Ženy se nesmí provdat za nemuslima. Naopak muslim si může vzít nemuslimku, která ovšem se musí podřídit islámu. To vše je zaručováno násilím. To nikdo nezastaví, protože bude všemi muslimy podporováno. K tomu dodávám, co je velkou výhodou islámu: Jednotná náboženská doktrína, která od abonentů nevyžaduje nějaké velké oběti a která zároveň tvoří sekulární řád a přirozenou sociální doktrínu.

V tomto oddílu trochu pochybuji o vysvětlení, že Nová aristokracie potřebuje muslimy k rozvratu. Připadá mi to prvoplánové. Nová aristokracie potřebuje vydělávat, rozvrat by jí uškodil. Vztah Nové aristokracie a islámu bude jistě složitější.

Je dost nepochopitelné, že právě islám, naprosto myšlenkově odlišný, než jsou hodnoty Nové aristokracie, proto logicky nepřijatelný, je takto adorován. Ale v bezhodnotové skupině lidí to možná nehraje takovou roli, jak se domnívám. V podstatě mi na to zatím nedal nikdo uspokojivou odpověď.

Protiúder: Evropská společenství nedovedou vyprodukovat hnutí schopná se postavit. Nová aristokracie je podporována životní aktivitou islámu. Autor v podstatě protiúder nezná.

Varianty dalšího vývoje: Více zdrojů už nelze z lidu vyždímat, nová aristokracie bude předávat moc islámu. Některá fyzicky vymře, jiná přijme islám. Uvnitř aristokracie vznikne boj o zdroje. Moc bude slábnout, až vznikne „revoluční situace“.

Co dělat? Buď podrobení, nebo akce. Samo se to nevyřeší. Jako za časů selských bouří. Čas pracuje proti nám, ale situace nikoliv.

Závěr:

Jednotlivé připomínky jsem napsal do textu. Většina základních myšlenek autora je originální. Jenom bych ještě poznamenal: Evropská civilizace se nemůže bránit v tom stavu, v jakém je. Může pouze nějak zastavit další pronikání islámu. Musí se především změnit sama. Je to opravdu důležitý námět: nová konzervativní teorie, která sjednotí současné oponenty. Nemůže být jen jeden směr, jak jej třeba vytvořilo Hnutí proti islámu, které bylo čistě ateistické. Taktéž nemůže být vše založeno jen na křesťanství, neboť většina lidí jej již opustila jako víru a těžko můžeme očekávat, že by nastal nějaký hromadný návrat. Tak jako mají muslimové doktrínu, která má základ v náboženství, ale dokážou v rámci toho řešit i problémy běžného života, musíme mít i my něco takto univerzálního. Jediné, co se nabízí, nám blízké a použitelné, je národní sounáležitost, nějaká národní jednota, jak ji kdysi vyslovil Masaryk. Zároveň tato nová idea pro dnešní dobu nemůže být úplně shodná s někdejší.


Literatura

Petr Hampl – Prolomení hradeb – Naštvané matky 2018 Olomouc


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském