Tři příběhy o ztracených dětech

Tyto příběhy se odehrály v minulém století, kdy sice ještě nepůsobil norský barnevernet, ale i tehdy se občas ztratily děti.

Ladislav Jílek | foto: FB autora

Prvý příběh je starším čtenářům známý. Manželé se rozvedli. Děti byly svěřeny do péče otci, což by tenkrát velmi řidký případ. Ostatně ani dnes to není časté. Otec s dětmi emigroval do USA a tam po čase zemřel. Děti adoptovala jedna americká rodina. Jejich biologická matka, která zůstala v ČSSR, po čase navázala jiný vztah a měla malé dítě. V této době zatoužila i po dětech z prvního manželství a žádala jejich vydání. Soud v USA rozhodl, že pro děti bude lepší, když zůstanou u rodiny, kterou považují za vlastní.

Ty děti již neznaly česky. Naše noviny měly vydatnou stravu a hodně se o tom psalo, ženy slzely. Po čase naše strrana dala záležitost mezinárodnímu soudu, už nevím, jestli do Haagu nebo jinam, v každém případě to byl v západní Evropě. Matka tam odcestovala s advokátem. Oba využili této cesty a emigrovali. Matka v ČSSR zanechala malé dítě. Tím pro naše tehdejší noviny případ skončil.

Druhý případ začíná na konci 2. Světové války ve Východním Prusku. To je oblast okolo dnešního Kaliningradu, v té době obývaná převážně Němci. Mnozí z nich před příchodem Redé armády prchali do Německa. Na útěk se dala i jedna žena se dvěma malými dětmi a se svojí sestrou, které bylo 15 let. Manžel té ženy padl na ruské frontě. Vlaky tenkrát jezdily velmi špatně a bylo obtížné se do vlaku dostat. Sestry se nakonec rozdělily. Starší si vzala pětiletého chlapce a mladší nechala půlroční holčičku. Ta mladší sestra skončila v jednom městě na severní Moravě. Dítě stále plakalo, nedařilo se jí sehnat pro něho mléko. Ohlásili nálet. Šla s dítětem do krytu a tam se rozhodla: Když nálet skončil, odešla sama mezi prvními a dítě nechala v krytu. Ti, kteří odcházeli z krytu poslední, se divili, že tam zůstalo dítě. Jedna paní si ho vzala.

Sestra ženy, která si vzala nalezené dítě, bydlela nedaleko nás a od ní znám tento příběh. Po válce jí dali na toto dítě papíry a vychovávala ho. Deset let po válce se obrátil Mezinárodní červený kříž na Městský národní výbor v tomto městě, aby pomohl v pátrání po ztraceném dítěti. V žádosti bylo dokonce uvedeno, že zůstalo v krytu. Proč bylo vyhlášeno to pátrání? Ta mladší sestra se v Německu sešla se starší sestrou a řekla jí, že holčička cestou zemřela. Za deset let mladší sestra se stala matkou, měla holčičku a začalo jí hryzat svědomí. Nakonec starší sestře řekla, jak to bylo doopravdy a dokonce si pamatoval jméno města, kde v protileteckém krytu nechala mimino. Z národního výboru odpověděli, že o tomto dítěti vědí.

Biologická matka tedy žádala vydání dítě soudní cestou. Náš soud rozhodl, že pro dítě bude lepší, když zůstane v rodině, ve které již 10 let vyrůstá. Biologická matka si alespoň začala s holčičkou dopisovat a na každé narozeniny a každé vánoce jí poslala dárek. Když holčička dospěla, začala chodit s chlapcem. Po čase mu řekla, že má dvě matky. A to obleční, které považoval za tuzexové, že má přímo z Německa. Netrvalo to dlouho a ten chlapec se zeptal, jestli by se dalo čekat, že by jim ta německá matka pomohla, kdyby za ní přišli s tím, že chtějí žít v Německu. Po čase ji přesvědčil a emigrovali spolu. Biologická matka jim skutečně pomohla najít bydlení a práci.

Třetí případ popsal někdejší papaláš Alojz Lorenc v knize Dešifrovaný svět. (V knize je popsáno mnoho dalších případů.) Za 2. Světové války se jedna holandská Židovka jménem Joana van Haarlem, mladá a hezká, zachránila tak, že se stala milenkou německého důstojníka. Ze vztahu se narodil syn. Konec války ji s dítětem zastihl v Čechách.

Věděla, že rodina ji pro tento vztah odsoudí, proto dítě, které se jmenovalo Erwin, nechala v blízkosti Prahy a sama se vrátila do Holandska. Německý důstojník, otec chlapce, padl na konci války. Dvacet let po válce Joana požádala Mezinárodní červený kříž o pomoc při pátrání po ztraceném synovi. A toho využila naše rozvědka. Poslali do Holandska svého člověka, který se vydával za Erwina van Haarlema. Ten po čase odjel z Holandska do Londýna a tam si zřídil obchod se suvenýry.

Podařilo se mu proniknout do mezinárodních židovských organizací, získal informace o firmách vyrábějících zbraně, setkával se s vysokými úředníky z ministerstva průmyslu a ministerstva obrany. V letech 1985 a 1986 opakovaně navštívil Moskvu a Kyjev a zajímal se o ruské Židy, kteří plánují odchod do Izraele. Navštívil i Prahu. Používal více pasů.

Nakonec byl v roce 1988 odhalen pracovníky britské M15 a zatčen přímo při přijímání depeše z Prahy. Hájil se tím, že je holandským občanem. Udělali zkoušky DNA a dokázali mu, že není synem Joany van Haarlem a že občanství získal podvodem. Dostal 10 let.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském