Historie zpracování kovů – kde se to naši předci naučili

Máme na mysli naše české předky, kteří do naší země přišli prý v několika proudech koncem 5. stol. n. l., tedy na konci druhého stěhování národů.

Ladislav Jílek | foto: FB autora

Dříve panoval názor, že naši předkové naučili zpracovávat kovy, až když se usadili na zdejším území a že se to naučili od Germánů či Keltů, se kterými se zde setkali a částečně i smíchali. Kočující kmeny přeci nemají vhodné podmínky pro výrobu kovů.

Ruští a ukrajinští archeologové však našli dostatek důkazů, že staří Slované znali výrobu kovů již ve své pravlasti ve stepích dnešního jižního Ruska a Ukrajiny. Zde totiž žili usedlým způsobem života. Na cestu směrem na západ a na jih se zřejmě vydali proto, že se na ně směrem od jihovýchodu tlačily mongolské kmeny, které byly nuceny opustit své domovy kvůli rozšiřujícím se pouštím v Asii. Současně archeologové vyslovili názor, že staří Slované převzali znalost výroby kovů od ugrofinských kmenů, které sídlily severněji, a jejichž technologie zpracování kovů byla na vyšší úrovni než u Slovanů.

Proti tomuto názoru vystoupili mnozí historici a opírali se při tom o jazykový rozbor. Vycházeli ze známé zkušenosti, že když jeden národ přebírá od druhého národa nějaké znalosti či dovednosti, zpravidla s tím přejímá i názvosloví. Uveďme příklady: Když na začátku novověku vypracovali Italové hudební nauku, převzaly ji postupně všechny národy zpravidla i s italským názvoslovím. Od Angličanů jsme přejali fotbal, tenis a další sporty včetně anglické terminologie. Od Japonců jsme převzali judo včetně názvů kimono či tatami a mnoho dalších výrazů. S počítači přišlo názvosloví v americké angličtině. Tak by se dalo pokračovat i v jiných oborech. Etymologie hutnického názvosloví může tedy sloužit jako jeden ze způsobů poznání, jak se naši předkové naučili metalurgickým dovednostem a od koho je získali.

Podívejme se tedy na etymologii hutních názvů.

Pec – Odvozeno od slova péci, které se vyskytuje i v ostatních slovanských jazycích.

Struska – Ve staré češtině troska, odvozeno od třískat. Německy das Schlacke od schlagen, tedy sémanticky stejně jako v češtině, tlouci.

Ruda – Odvozeno ze sumerského urud, což znamenalo kámen. Toto slovo převzala také latina jako rudus či raudus a z ní to převzali Germáni. Německy je to však Erz.

Kladivo – Odvozeno zřejmě od slova klást. Vyskytovalo se i ve staré ruštině. Dnes Rusové používají výraz molot. Ve slovinštině je to kládivo.

Kleště – Odvozeno zřejmě od slova klestit, čili upravovat ořezáváním, osekáváním. Podobná slova jsou i v ostatních slovanských jazycích.

Tavit – Výraz vznikl od slova tát až v 19. století, vyskytuje se jen v češtině a slovenštině. Sloveso tát je příbuzné s německým tauen.

Kovat – Výraz se v mírně pozměněné formě vyskytuje ve všech slovanských jazycích. Jen v češtině však bylo od něho odvozeno slovo kov.

Meč – Všeslovanské slovo odvozené z kavkazských jazyků, kde mača = šavle, nůž. Výraz jinou cestou přešel do románských jazyků jako mačeta, gótsky mêki. Podle některých badatelů může mít původ v keltském mech, což znamená svítit, blýskat se.

Měď – Odvozeno od názvu starověkého státu Médie, který ležel na jih od Kavkazu, v němž se vyráběla měď. Podobně latinské označení cuprum pochází od ostrova Kypru. Problém je v tom, že Médská říše existovala v letech 728 – 550 př. n. l., kdy ještě neexistovaly slovanské jazyky. Zřejmě tento název přecházel prostřednictvím již zaniklých jazyků.

Stříbro – Zní podobně ve všech slovanských jazycích a také v pobaltských, germánských a dalších jazycích. Stříbro je kov, se kterým pro jeho cenu a výtečné technologické i uživatelské vlastnosti pracovaly snad všechny známé civilizace. Proto podobný název najdeme například i v asyrštině, která používala výraz sarrupum či šarpu a staré perštině jako siraplis.

Zlato – Zní podobně ve všech slovanských jazycích. Toto slovo souvisí s přídavným jménem žlutý. Podobně je tomu i v mnohých dalších jazycích, například německy Gold odvozeno od gelb, litevsky želtas, lotšsky zelts

Cín – Je to všeslovanské označení přejaté z germánských jazyků (německy Zinn, angličtina je již teritoriálně vzdálenější – tin).

Železo – Je to všeslovanské označení. Podobný název mají i pobaltské jazyky: litevsky gelsis, lotyšsky dzelzs. Původ slova železo je nejasný. Latinské ferum bylo zřejmě přejato z akadštiny ferzum

Olovo – Je to všeslovanské slovo. V ruštině však se takto označuje cín, maďarsky ólom litevsky álvas, lotyšsky alvs. Etymologický původ je nejasný.

Ocel – Odvozeno ze staré italštiny acia = ostrý. Podobně zní i v některých dalších slovanských jazycích, pokud tyto jazyky nepřevzaly vzor ze západoevropských jazyků (např. rusky stal).

Bronz – Přejato z němčiny die Bronze, která pevzala italské bronzo.

Hamr – Přeneseno z německého der Hammer = původně kladivo, přeneseně buchar.

Buchar – V tomto slově je implicitně obsaženo německé slovo tlouci. Např. der Pochhammer značí tlukací mlat, die Pochmühle nebo das Pochwerk značí stoupu pro úpravu rudy (v češtině jako starý výraz puchárna).

Mnohé výrazy jsou v různých slovanských jazycích podobné, což svědčí o tom, že je Slované používali již před tím, než se rozešli do dnešních sídel. Některé výrazy mají původ na Středním Východě, přičemž jejich cesta do slovanských jazyků byla jiná, než do románských či germánských jazyků. Dnes se tedy považuje za dokázané, že naši předkové si základní znalosti o zpracování kovů přinesli ze své pravlasti.

Práci kováře v období Velkomoravské říše si představujeme tak, že na jaře odešel s pomocníky a možná i s rodinou do kopců, kde bylo dostatek dřeva a kde bylo možné nalézt železnou rudu. (V období Velké Moravy byly osídleny jen nížiny.) Postavil si přístřešek a nakácel stromy. V milíři vyrobili dřevěné uhlí a postavili pec. V ní vyredukovali železo a vykovali z něho tyče. Když měl vyrobeno dostatek tyčí, naložil je na vůz nebo na soumara a šli do sídla, kde tyče dále zpracovával.

Vraťme se ještě ke zkoumání původu výrazů z oblasti zpracování kovů. Ukazují nám, že ve středověku a novovověku jsme technologie přebírali ze západní Evropy, hlavně z Německa. Někdy je vidět, jak znalosti putovaly. Například výraz kalibr má původ v řeckém kalopódion (kalon – dřevo, pous – noha, genitiv zní podós), což bylo označení pro ševcovské kopyto. Toto slovo přešlo do arabštiny ve znění qalib jako označení pro kopyto, kadlub nebo formu. Dále ho přebrala středověká latina a z ní francouzština ve tvaru kalibre. Dále přešlo do němčiny ve znění Kaliber jako označení pro dřevěný váleček, kterým se měřil průměr hlavně. Později se význam rozšířil i na jiné měrky.

Další výrazy jako koks, cowper, ingot… pocházejí z angličtiny. Přinesli je k nám angličtí hutníci. Došlo k tomu takto: V prvé polovině 19. století působil ve Vídni na technice profesor Franz Xaver Riepel, který sledoval, jak v Anglii postupuje průmyslová revoluce a marně přesvědčoval vlivné, aby se i v Rakousku zavedla výroba železa pomocí koksu místo dřevěného uhlí a aby se postavila železnice. Až narazil na olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana, který byl z rodu Habsburků a Vídeň občas navštívil. Riepel věděl, že na Ostravsku, které tehdy spadalo pod olomoucké arcibiskupství, jsou ložiska kmenného uhlí, které by bylo možné využít. Arcibiskup se staral o svěřenou arcidiecézi, pilně vyzitoval farnosti a všiml si, že vesnice na Hané či na Slovácku jsou bohaté, zatím co vesnice na Ostravsku jsou chudobné. Usoudil, že by takto mohl kraji prospět a s Riplem se dohodl. Nechal si od něho nakreslit plány a poslal emisara do Anglie, aby přivedl hutníky, kteří tuto technologii ovládají. A s nimi přišly i ty anglické výrazy. K vybudování hutě si zvolili vesnici Vítkovice u Ostravy a to ze dvou důvodů: Byla v majetku olomouckého arcibiskupství a bylo možné do ní přivést náhon z Ostravice pro pohon vodních kol. U nás se uvádí, že zde byla poprve ve střední Evropě zavedena výroba železa pomocí koksu. Ovšem totéž tvrdíPoláci o huti Batory v Chorzově.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském