Poddanský glejt nebo ústava suverénní země?

Prezident Zeman ji údajně porušoval. Zběhlý kněžík Minář ji dokonce veřejně roztrhal, protestujíc tak prý právě proti onomu fiktivnímu porušování. Mnoho času a místa bylo v letních měsících vyplněno tématem ohledně naší současné Ústavy. Jaký má vlastně Ústava vztah k našemu národu, jak zaručuje naši suverenitu a – máme opravdu, co jsme chtěli?

Svatopluk Otava

Jsme národ nebo jacísi trpění podnájemníci? Předchozí ústavy našeho státu vždy jmenovaly Český a Slovenský národ jako suverény (pány v zemi). Ať už ústava ČSSR nebo ČSFR se zejména v preambulích a základních ustanoveních zmiňovaly o národech, národních záležitostech, národních orgánech.

Současná Ústava ČR nezmiňuje v preambuli, žádné hlavě, žádném bodu Český národ. Vypadá to tak, že dle platné Ústavy vlastně ani národem nejsme. Jsme „občany Čech, Moravy a Slezska“, jak se praví v preambuli základního dokumentu. Lid, nikoli národ. Občané, co jsou si mj. „vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k Lidským právům…, jako součást rodiny evropských a světových demokracií…“

Jeden by rád věřil, že aspoň ona odpovědnost „vůči druhým“ se v Ústavě automaticky myslí jako těm druhým spoluobčanům České republiky. Ale co potom v textu preambule pohledává ona „rodina evropských a světových demokracií“. A je ta rodina harmonicky laděná? Nějaká větší i se strýci a tetami? Jsme tam vnímáni jako dospělí, či děti, za něž se musí rozhodovat? Spratci?

Zdá se, že metaforický záměr se autorům textu (jde-li skutečně o metaforu…?) moc nevydařil. Výkladů se nabízí povícero a záleží vlastně jen na „vykladačích“.

I ta lidská práva v preambuli lze různě nahlížet. Třeba dle Istanbulského protokolu, evropskými nařízeními z Bruselu, podivně „nezávazných“, leč europslanci podepsaných listin o řízené migraci apod. Inu, jsme si přece vědomi své „odpovědnosti vůči druhým“, stojí v Ústavě.

Zvláštní je, že naši bratři Slováci národem zůstali. Ne, že by se vydělovali z jakýchsi ideových rodin, ale jejich preambule Ústavy Slovenskej republiky začíná jasně: „My, národ Slovenský…, vychádzajúc z prirodzeného práva národov na sebaurčenie.“ (Nikoli Lidských práv.) Ani zmínka o jakýchsi nejasných „odpovědnostech vůči druhým“, ale „spoločně s príslušníkmi národnostných menšín a etnických skupín..“ Zde je jasno: Národ je národ, národnostní menšina je národnostní menšina. Krásnou prezidentku všichni Slovákům závidět nemusejí, jasné ústavní přihlášení k vlastnímu národu však ano.

Je naše republika naše? No, a co ta naše státnost, suverenita? Jakpak naši samostatnost chrání Ústava ČR? Tak třeba v článku 1. odst. 2. se píše, že Česká republika dodržuje závazky, vyplývající z mezinárodního práva. Vzhledem k tomu, že se výklad mezinárodního práva obtížně synchronizuje a má spíše symbolicky dokladovat snahu národních států o mírové soužití, je takový závazek Republiky dosti obtížně vykonatelný.

Poměrně složitě se pak například uvádí do souladu s mezinárodním právem mezinárodní vojenský vpád do Iráku či Afghánistánu, či bombardování Jugoslávie, když v prvních dvou případech jde o aktivní účast našich vojáků v konfliktu a v tom posledně jmenovaném již prezidentem olitovaný, ostudný souhlas s přeletem napadajících bombardérů přes území České republiky. Mezinárodní právo? K tomu nás zavazuje Ústava? Opravdu výhra pro nikoli Český národ, ale „občany Čech, Moravy a Slezska“.

A nyní největší ústavní skvost naší suverenity, čl. 10.
„… stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“

Zde je už naprosto jasno. Dostane-li se naše legislativa v kterémkoli ohledu do kolize s nařízeními Evropské komise, direktivou NATO, jiným podpásovým dokumentem vypracovaným dirigenty islámského dobývání Evropy, zbavující Evropu konkurenceschopnosti omotáním do spleti paragrafů se vztahem k enviromentálnímu šílenství, čehokoli s puncem „mezinárodnosti“, máme smůlu a je zkrátka po samostatnosti.

Pak už je prakticky zhola zbytečné znění odst. 1., čl. 10a., jenž uvádí i optimisty ohledně „výkladu“ Ústavy do reality. Zde se konstatuje, že „Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci“. Inu, už se stalo. Máme tedy opravdu to, za co jsme před třiceti lety sametově cinkali klíči?

A opravdu naše politická reprezentace naplňuje Ústavu alespoň dle článku 7, kde se praví, že: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“? V zemi, kde nám nepatří ani spodní voda?

A naplnili naši volení zástupci v posledních 27 letech aspoň preambuli Ústavy, kde se říká, že: „My, občané České republiky…, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství…, přijímáme tuto Ústavu České republiky.“???

Je zdevastovaná zemědělská půda a restituované lesy „střeženým“ přírodním bohatstvím?
Počítá se rozvoj tištěné, hrané, filmové i politické pornografie nebo zbožštění konzumu více do „střeženého“ kulturního nebo duchovního bohatství?

Rozkradení a cílená likvidace průmyslové konkurence či bakalizace bytových fondů je výsledkem „střežení“ hmotného bohatství? Ať si každý čtenář odpoví po svém.

(Kdyby si ovšem klerik a záškolák Minář dal tu práci a nahlédl do vazalských ustanovení Ústavy, snad by ji ani netrhal. Spíše snad povznášel jako ciborium při svých vzletných projevech na germanofilských na dálku hnědokošilatých demonstracích.)