Maršál Koněv a Mariánský sloup – dvě strany téže mince

A také boj, nikoli jen symbolický. O budoucnost země, o revizi výkladu její historie, o podmanění národa novodobým poddanstvím. Ta mince má jméno Historie. Na jedné straně je symbol Osvobození, na druhé znak Poroby.

Svatopluk Otava

„Já jsem Zákon“, tvrdí starosta Kolář

Zatímco ve věci pokusů o vztyčování Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí magistrát Hlavního města Prahy dosud odolává a drží se zákona, ve věci pomníku maršálu Koněvovi v pražské Bubenči zcela selhává. Političtí pornografové z Úřadu městské části Prahy 6 pod vedením rusofoba Koláře ml. zcela bez zábran porušují zákon a na své schůzi ve čtvrtek „odsouhlasili“ odstranění Koněvova památníku z Náměstí Interbrigády.

Banda pohůnků sloužících místnímu gauleiterovi, jak situaci v Praze 6 výstižně popsal ruský ministr kultury Vladimir Medinskij. Ovšem i fašističtí gauleteři si raději napřed vytvořili vlastní legislativu s vlastními zákony, aby nebyli nuceni porušovat ty jiné. Tak se konečně přeživší špičky německých nacistických elit bránily i před mezinárodním soudním tribunálem. Jen plnili rozkazy, drželi se zákona.

V tomto směru je starosta Šestky už předehnal. Přestože Náměstí Interbrigády, kde se socha-památník Koněva nachází, je v majetku Hlavního města Prahy a magistrátu Místní části Prahy 6 je pouze svěřena do péče, aktivističtí „zastupitelé“ hodlají památník odšibovat na jakési „důstojné“ místo. Copak je to za konšely, kteří nejen že neznají zákony, ale stavějí se hluší i k jasným projevům občanů, kteří se je na protestních shromážděních snaží od přepisování dějin a nezákonných kroků odradit?

O to přesně šlo i na čtvrtečních shromážděních přímo před magistrátem. Kde se zabarikádovaný starosta Kolář a spol. chráněni policejním kordonem „usnášeli“ hluší a slepí o nesmyslném postupu.

Vladimíra Vítová a Jana Volfová před nacistickou radnicí na Praze 6 | foto: autor

Na kritiku svolavatelů Jany Volfové či Jiřího Černohorského a hlasy občanů nebylo dbámo. Přestože například PhDr. Vladimíra Vítová z hnutí Aliance národních sil vystoupila s jasnými důkazy o porušování Zákona č.20 o státní památkové péči, který nařizuje přesný postup při zasahování v památkových zónách, pozemcích v památkových zónách, v památkově chráněných územích. Což jsou přesné kategorie, které Náměstí Interbrigády i se sochou-památníkem splňují. Dejvický „gauleiter“ tedy aktivně vyzývá k porušování zákona, vlastník majetku – Hl.avní město Praha – mlčí.

Činy vojáka jsou tyto:

A ještě si dvě strany stejné mince porovnejme, aby bylo jasno. Svobodu Praze a Československé republice přinesli na svých bodácích hlavně vojáci Sovětské armády, jednomu z jejich frontů maršál Koněv velel. Argumentace odpůrců památníku o poválečné činnosti maršála po válce těžko obstojí. Byl voják a plnil rozkazy.

Můžeme různými úhly nahlížet na intervenci v Maďarsku, ale poněvadž Maďarsko žádnou demokratickou historií neprošlo, střetly se tam síly příznivců režimu iredentistů a admirála Horthyho (spojenců hitlerovského Německa) na jedné straně a komunistů na straně druhé. SSSR zasáhl ve prospěch strany komunistů. Západní „demokracie“ se takto za své ideové souputníky vojensky nepostavily. (Naštěstí.)

Při stavbě Berlínské zdi (1961) maršál Koněv velel zde dislokovaným silám Varšavské smlouvy (SSSR). Dlužno dodat, že Studená válka byla v plném proudu a byly to západní demkracie, kdo první založil vojenskou alianci NATO už v roce 1949, na což východní země reagovaly obdobně až o šest let později, v roce 1955 ustanovením Varšavské smlouvy. A Koněv byl pořád voják, sloužící a plnící rozkazy jako voják. A historie dokladuje, že byl dobrým vojákem, jenž možná i zabránil další válce.

Ivanu Srěpanoviči Koněvovi Kolářovic „vykladači“ zazlívají i tzv. zpravodajskou přípravu invaze vojsk VS do Československa v roce 1968. Nu, tou dobou byl už slavný generalissimus dávno v penzi a Československo rád navštěvoval i proto, že se svým přítelem a prezidentem Ludvíkem Svobodou pracovali na společné knize. Hanebného vpádu Sovětů, Němců, Poláků, Bulharů a Maďarů trpce želel, jak dokládají i slova (nejen) jeho dcery Natalije Koněvové.

Činy císaře zase tyto…

A Mariánský sloup? Nebyl nikdy žádným dílem, kterým „vděční“ Pražané oslavovali záchranu města před Švédy. Možná vděční pražští Němci a katolíci rozjíždějící krvavou rekatolizaci Českého národa, poněmčování, loupeže majetků, které se nestydí dnes soudně vymáhat zpět.
„Noblesní“ Schwarzenbergové, Liechtesteinové, Walderodové a další, co jich narůstá jako hub po dešti.

„Panně, Rodičce bez poskvrny počavší za obhájení a osvobození města staví zbožný a spravedlivý císař.“ Tak zní přesný překlad nápisu na patě zbořeného symbolu poddanství.. Žádní „vděční“ Pražané, žádný „lid“. „Zbožný“ císař, který krvavě potlačil české jinověrce, „spravedlivý“ císař, jenž svým věrným Němcům rozdal to, co Čechům ukradl. Císař Ferdinand III., co se byl i se svým synem osbbně pokochat ponížením Českého království 13. čevence 1652, když kardinál z Harrachu světil památník.

Proto byl také Mariánský slop chápán jako znak poroby Českého národa nejen Františkem Palackým či Tomášem Garigue Masarykem, ale třeba i francouzským historikem Ernestem Denisem.

I dnes jde o bytí či nebytí národa, jehož jméno už není uváděno ani v Ústavě ČR. Političtí kolaboranti z řad lidovců i jejich dnešních klonů TOP-09 (jen si připomeňme, že „otec zakladatel“ tohto protinárodního spolku nebyl jen Karel Schwarzenberg, ale i lidovec Miroslav Kalousek) tvrdě tlačí na odnárodňování České země i obrazoborectvím, bořením památek, vtyčováním symbolů poroby. Jen dnes už nejde o Östereichische-Ungarn kaiserliche und königliche, nýbrž o Frankogermania Reich Europe-Union.

A zakladatelé Československa, bojovníci za svobodu národů z obou světových válek se musejí v hrobě otáčet, jak prosudeťáčtí poseroutkové na magistrátech veřejně plivou do tváře hrdinů, jako byl i maršál Koněv. Nedovolujme jim to!