Levice a pravice filosoficky

O levici a pravici jsme historicky zvyklí přemýšlet hlavně v rozměru ekonomickém, o něco méně pak kulturním. Především ten kulturní rozměr má ale – mám za to – filosofické základy.

Ilustrační snímek

Na začátek bych rád upozornil, že to, co tu budu psát, nemám z nějaké knihy nebo článku, ale spíše ze svého přemýšlení nad tématem literaturou nepodloženého. Což samozřejmě může znamenat i to, že se dost mýlím, ale i proto dnešní text, abych to dal k dispozici veřejnému posouzení. Není to asi nakonec nic extra objevného.

Jak asi leckdo ví, historicky vznikly pojmy pravice a levice podle prostorové pozice, jakou ve francouzském revolučním Legislativním shromáždění v roce 1791 zaujali zastánci aristokracie, církevních zájmů a royalisté (sedli si napravo od řečníka) a jakou zaujali republikáni, sekularisté a pokrokáři (sedli si nalevo od řečníka). A zatímco o ekonomickém rozměru tohoto rozdělení nám toho tento historický fakt mnoho nenapoví, o tom filosofickém už něco málo ano.

Jaké znaky sebou nesou levice a pravice chápané v kulturním smyslu? Jak známo, pravici se přisuzuje etický a společenský konzervatismus, úcta k historii a předkům, větší důraz na tradici a někdy i autoritu, pozitivní vztah ke křesťanství, smysl pro řád. Zatímco levici se přisuzují myšlenky blízké pokroku, individuální i společenské nezávislosti, relativismu, světoobčanství, sekularismu a „etiky sebetvorby“ v jakémsi Sartrovském smyslu. Jaké filosofické podloží by pod tím mohlo stát? Mám za to, že rozdíl je v základní, ontologické koncepci reality. Jako „filosofickou pravici“ bychom tak mohli označit koncept světa, který je ve svých nejhlubčích základech statický – nemění se.

Ve filosofii to má blízko k platónsko-aristotelsko-scholastické koncepci a k pojmům jako substance, esence, (neměnné) principy, ideje, kterým se lze připodobňovat a k nimž se lze přibližovat, ale které jsou objektivní a nemění se. A samozřejmě to sebou nese i ideu alespoň „filosofického“ Boha. Zatímco „filosofická levice“ by byla koncepcí, v níž je svět dynamický a tedy proměnlivý i ve svých nejhlubších základech: nic není trvale stálé a beze změny ani v nich – jak svět, který je poznávaný, tak člověk, který jej poznává. A protože je svět – a člověk také – tvárný a přístupný proměně i ve svých nejhlubších základech, může se obojí stát předmětem cílené a plánované proměny a tvarování. V dějinách filosofie by filosofická levice našla své „učebnicové“ reprezentanty ve starořeckých sofistech a v moderní filosofii v Hegelovi a jeho dialektice, která (verbálně) likviduje i princip sporu. A odsud už je cestou přes Nietzscheho k ateistickému existencialismu a později postmodernismu nedaleko.

Napadl mne ale ještě jeden rozdíl na filosofické rovině, který mi přijde nosný, a ten spočívá v chápání pojmu spravedlnost. Je zajímavé, že za celou dobu svých intenzivních soukromých filosofických studií jsem nenarazil na dle mne lepší definici spravedlnosti než tu, kterou nám někdy v letech 1996-1997 ve třetím či čtvrtém ročníku střední průmyslové školy (!!!) v předmětu Filosofie sdělil tehdejší učitel Jaromír Chvostek (dnes tuším kronikář Staré vsi nad Ondřejnicí): spravedlnost má dva definiční rozměry – každému totéž a každému jeho. V takové definici – byť pro někoho možná příliš obecné – je zahrnut jak rozměr respektu k individuální a druhové identitě (každému JEHO), tak rozměr stejnosti a odsud rovnosti (každému TOTÉŽ). A co s tím má společného pravice a levice? Právě to, na který z těchto rozměrů klade důraz a jak velký. Z takového hlediska by „extrémní pravice“ silně zdůraznila rozměr každému JEHO až k popření rozměru TOTÉŽ, zatímco extrémní levice by až popřela rozměr JEHO a zdůrazňovala pouze ono TOTÉŽ. Příklad: nedávno jsem četl v jednom pojednání o ideologii gender, že dle genderových ideologů platí, že co není stejné, není rovné a co není rovné, je nespravedlivé. Asi tedy nemusím říkat, jestli je genderismus pravicový či levicový a jak moc. A ještě příklad z druhé strany: ultrakonzervativec Michal Semín na některé své přednášce definoval spravedlnost výrokem „každému, co jeho jest“, čili rozměr oné stejnosti resp. rovnosti vůbec neuvedl. A kam Semína řadit na rozmezí levice-pravice (v kulturním smyslu) asi rovněž nemusím zmiňovat.

Asi není třeba text více protahovat. Jakékoliv námitky či připomínky k předneseným myšlenkám si rád přečtu ve vašich komentářích.