Trocha historie po Polsku

Celkem nedávno se na českém webu objevila zpráva, že Český „Nepřítel číslo 1“ Radovan Krejčíř usiluje o to aby se dostal z Afrického vězení, do vězení Českého. Veřejnost se asi bude ptát, k čemu je dobré, aby stát platil uvěznění masového vraha a to u vražd, které měl spáchat jinde.

Ryszard Mazurek

Otázkou která by měla být promyšlena, zůstává ale něco zcela jiného. Spáchal Radek Krejčíř vůbec tyhle záležitosti? A staly se tak, jak jsme se to dozvěděli v médiích? A kolik lidí by bylo raději, kdyby Krejčíř zůstal v J.A.R.

Docela nedávno jsem znovu viděl několik let starý Český film režiséra Jana Pachla který byl natočen na námět knihy Jaroslava Kmenty. Sám pan Kmenta by dnes jistě svoji knihu nenapsal stejně. Radovan Krejčíř je zde vylíčen jako v konečném důsledku brutální zločinec bez slitování. Ale bylo to opravdu tak?

Třeba trocha faktů osvětlí skutečnosti které se před léty odehrály. Možná pak zjistíme, že velmi významnou roli v přeměně Radka Krejčíře ve veřejného nepřítele, hrál tehdy vlivný, Stanislav Gross. Politik, za nějž se posléze ČSSD mnohokrát omlouvala, ale především, dlouho styděla.

Radovan Krejčíř začínal jako malý podnikatel. Dá se i uvěřit povídkám, že pašoval pomocí najatých lidí čistý líh přes most z Polského, do Českého Těšína. Inu nakonec, to tehdy dělal každý, jenom někdo to dělal častěji. Někdo ve velkém. Když někdo přejde poměrně krátký Těšínský most stokrát denně x 4 litry čistého lihu.

Krát deset spolupracovníků… I takhle se v devadesátých letech začínalo. Že byl Krejčíř u každé privatizované fabriky na Těšínsku a Ostravsku, i to bylo samozřejmostí. Tu je za pořebí připomenout jednu veselou maličkost. Jaroslav Kmenta vymyslel ve své knize přezdívku „Káčko“. Ta skutečná, byla „Krejza“. Radek Krejčíř byl opravdu snílek a blázen, který dokázal spoustu ze svých snů realizovat. Že v tom s ním spolupracovali mnozí pozdější politici a to i ti nejvýše postavení, není třeba hovořit. Bylo by dnes zajímavé vědět, kolik z nich se kdy povozilo v onom drahém Porsche, které si od Krejčíře tak rádi půjčovali.

Mnozí dnes tvrdí, že když Krejčíř přesídlil do Prahy, bylo to proto, že mu byla na Moravě půda už horká. Realita je ale jiná. Na Těšínsku a Ostravsku už nebylo kam růst a Praha byl jasnou volbou. Zároveň jde také ale o časy, kdy byly poprvé o bezúhonnosti tohoto podnikatele vzneseny pochybnosti. I když dnes je jasné, že nešlo o to proč, ale kým. Je dobré popřemýšlet o tom. Krejčíř tehdy po svém příchodu do Prahy začal prostřednictvím rukou Stanislava Grosse sponzorovat ČSSD. Stanislav Gross nedostal desítky milionů pro nic zanic. Přislíbil Krejčířovi akvizice při privatizaci několika klíčových Českých chemických podniků. Problém byl v tom, že je neslíbil pouze Krejčířovi. Když následné volby dopadly dobře a Gross měl plnit sliby, ukázalo se, že je plnit nemůže. A tak vůči Krejčířovi využil nejdřív pomluvy, později Policii. Až teprve v těch časech byla pověst Radovana Krejčíře v sázce. Pozdější snahy kompromitovat Krejčíře v zahraničí už vycházely snadno. Každý, kdo byl u Krejčíře zaměstnán a přiletěl na návštěvu do vlasti, byl zatčen a kriminalizován, každý, kdo byl s Krejčířem ve spojení, byl v podezření. Je jedno z čeho. Ono když se chce, něco se vždycky najde.

Legrační také je, že ta obvinění, která vedla k jeho tuzemskému odsouzení, byla povětšinou založena na svědcích o jejichž důvěryhodnosti začínají být poslední dobou pochyby.

Dnes existuje spousta lidí, kteří si Krejčířův návrat do ČR nepřejí. Vzhledem k tomu, že spousta těch, kteří před léty mydlili Krejčířovi schody, je dodnes ve funkcích a často vysokých, přichází na řadu velmi palčivá otázka dnešních dní. Kolik lidí padne, až se Krejčíř vrátí zpět do Česka a začne mluvit? A on se vrátí.