Kdybych byl u moci, co bych zavedl?

Každý, kdo se nějak zajímá o politiku, má určitě alespoň pár představ o tom, jaké zákony by u nás měly být zavedeny a co a jak by mělo fungovat. To je samozřejmě i můj případ a tak bych zde něco z toho rád stručně představil.

Jakub Moravčík

Nicméně představím pouze těch svých pár nápadů či představ, které považuju – byť třeba mylně – za nějakým způsobem originální a o kterých jsem jinde moc neslyšel nebo nečetl, byť to jistě neznamená, že s nimi už někdo někdy nepřišel. A jestli přišel, tak si je aspoň připomeneme.

Pokud si o nich náhodou přečte člen některé z rozumnějších politických stran, třeba mu mohou být inspirací pro zařazení do programu jeho strany. Musely by se samozřejmě podrobněji rozpracovat do konkrétních návrhů zákonů. Pojďme tedy k jednotlivým bodům, budou čtyři – resp. pět, ale ten poslední není úplně z mé hlavy.

Volební právo pro občany, kteří si jej váží

Pravděpodobně bych si ihned poslechl, že jenom naznačení nějakého sebemenšího omezení volebního práva by znamenalo předvolební sebevraždu politického subjektu, který by s něčím takovým přišel. Nicméně – čtěte prosím dál. Můj návrh týkající se volebního práva je postaven na principu „volič o své volební právo dbá sám“. Jak to myslím?

Ještě než to vysvětlím, je nutno dopředu říci, že následující návrh se opírá o dva předpoklady. Tím prvním je zavedení elektronických voleb. Dříve jsem byl proti nim, ale dnes už to vidím jinak. Elektronické volby samozřejmě vyžadují precizně naprogramovanou a hlavně zabezpečenou elektronickou volební aplikaci. K jejímu vytvoření bych nyní řekl jen to, že její code review (kdo je programátor, ví o co jde) by nezávisle provádělo více subjektů jak ze státního, tak soukromého, případně i neziskového sektoru. Review by zajistil mj. to, že do aplikace nebyla „zákulisně“ zanesena žádná štěnice, která by někam posílala data z databáze nebo by ukládala více údajů, než je nutné, Druhým předpokladem, který možná bude malinko nepopulární, ale podle mne určitě snesitelný, by bylo zavedení evidence toho, že ten a ten občan byl toho a toho roku u těch a těch voleb. Či naopak, že u nich tehdy a tehdy nebyl. Nic víc by se neevidovalo – jen to, že u nich byl. Že by se databáze s těmito údaji nesměla dávat nikomu a ničemu k dispozici, je samozřejmé, stejně jako nutnost jejího maximálního zabezpečení.

A nyní již k tomu hlavnímu. Princip by byl postaven takto: volič, který se dvakrát za sebou dobrovolně (tedy kromě případů nemoci či jiné objektivní neschopnosti, zabraňující vykonání volebního práva, kterou by ale musel zpětně doložit) nezúčastní stejného typu voleb, přijde o volební právo na příští dvě konání tohoto typu voleb. A pokud by po uplynutí tohoto dočasného pozastavení volebního práva toto opět nevyužil, bylo by mu pozastaveno znovu na ještě delší dobu. Protože takový volič ukazuje, že si svého volebního práva v podstatě neváží. Ihned se zřejmě ozve námitka ve stylu, že když není koho volit a když nechci volit menší zlo, proč mám kvůli tomu na čas přijít o své volební právo. Jenže toto by bylo krásně ošetřené tím, že ve volebním elektronickém systému by volič mohl zaškrtnout volbu „neplatný hlas“. Tak by prokázal, že u voleb byl, a dal by najevo, že koho volit nemá, ale že si volebního práva váží. Pokud ovšem někdo jednou za 4 roky není ochoten ani k tomu, aby strávil pár minut v teple domova u počítače s internetem a z domova elektronicky vhodil do urny neplatný hlas, tak pak se na mne nezlobte – takový člověk si neváží svého volebního práva a měl by za to nést důsledky, jejichž pocítění by jej mělo vést k tomu, aby si jej vážit začal. Samozřejmost volebního práva, podmíněného pouze tím, že jsem dosáhl osmnácti let a mám občanský průkaz, považuji za škodlivou. Kdo neví nic o tom, jak to fungovalo s občanstvím, volebním právem a demokracií v její kolébce – ve starém Řecku – tomu by se nad tím nejspíš protočily panenky. A mnou navrhované „opatření“ by voliče nejen nestálo žádnou námahu, ale hlavně by jej naučilo, že volební právo není samozřejmost a že je pro jeho vlastnictví třeba udělat alespoň – nikterak namáhavé a časově nezatěžující – minimum: jeho využívání.

Povinná výuka filosofie od osmého ročníku základní školy

Kdo čte mé blogy a trochu zná mé názory, tomu se možná při přečtení tohoto subnadpisu možná klesla brada. Vždyť filosofie resp filosofové se přece, alespoň dle většiny té části elektorátu, do níž jsem pravděpodobně také řazen, za posledních několik let těžce zdiskreditovali – vymývají svým studentům mozky, dělají z nich povýšené nemakačenka, co by ale chtěly rozhodovat o fungování společnosti, a které nenávidí Zemana a volí Piráty nebo TOP09! Proto je třeba hned ze začátku věc ujasnit.

Filosofie má za úkol mimo jiné naučit člověka myslet samostatně, logicky a tak, aby sebou nenechal manipulovat – měla by jej naučit rozpoznávat různé argumentační klamy. Dále, filosofie se zabývá nejzásadnějšími životními otázkami – o původu světa a člověka, otázce „co je člověk“, smyslu života, příčinách, vztahu jednoty a mnohosti atp. A proto je velmi důležité, aby o těchto věcech něco malinko věděli už žáci na základních školách – ano, i pro případ, že by základní škola byla tou poslední, kterou by prošli. Proto by měli mít samostatný, alespoň půlroční předmět Filosofie již osmáci či deváťáci. Ti by se však jistě neměli učit např. o postmodernismu nebo kritické teorii, nýbrž by se měli seznámit se základními logickými principy s důrazem na aristotelovskou logiku, základy argumentace a rozeznáním argumentačních klamů (včetně Ad Hitlerum), a se základními otázkami, které filosofie řeší a důvody proč je řeší. Na středních školách by výuka pokračovala (jestli ve všech ročnících a v jaké intenzitě je jistě otázkou k řešení), ale opět v tom duchu, aby se student především naučil rozumět problémům a sám se k nim stavět, a nikoliv, aby do něj učitel hustil svá vlastní ideologická přesvědčení. A zmíněný postmodernismus, kritická teorie nebo i Nietzscheho filosofie by se na středních školách rovněž neučily, snad kromě informace o tom, že něco takového existuje a o co se jedná a to až v posledním ročníku. Na vysokých školách, na kterých nemá nikdo povinnost studovat, by se o něm šlo jistě dovědět více.

Filosofie jistě potřebuje rehabilitovat, alespoň v naší zemi. Ale nakolik je její pověst díky jejím současným protagonistům špatná, natolik nesmíme nechat naše lidi okrást o to dobré, co v dějinách jistě přinesla, a čím je může do života pozitivně vybavit.

Zákaz morálku podkopávajících reklam v médiích a veřejném prostoru. A máme tu zákaz, milí liberálové. Nebojte, z návrhů bude jediný, i když je mi jasné, že i to bude pro vás nepřijatelné. Podívejme se na následující vyfocenou reklamu:

Reklamní slogan „Leniví? No a co?“

Má jít o reklamu firmy Zalando na dopravu zboží zdarma. Jenže takovou fakticky dvojsmyslnou zprávou je k veřejnosti vysílán jakýsi „morální mem“, který lidem de facto sděluje, že být lenivý je v pořádku a že do jeho lenosti nemá lenochovi kdo co kecat. (1) Podobné memy do společnosti vysílají reklamy či slogany, jako kdysi na obálce jednoho z časopisů typu Elle či Esquire nápis „Buďte sobecká!“ nebo billboard ostravského obchodního centra Karolina s ženou s umanutým výrazem ve tváří a nápisem „Myslím na sebe!“ (pod nímž bylo malým písmem doplněno něco ve stylu „Hlavně na svoje kabelky“). Ať se na mne nikdo nezlobí, ale byla snad naše civilizace a její výdobytky vybudována na kladném hodnocení lenosti, sobectví a dalších neřestí, které jsou jakožto neřesti hodnoceny stále drtivě většinovou částí společnosti? V této věci bych opravdu nebyl liberálem ani trochu a klidně bych ustanovil jakousi marketingovou a PR etickou komisi, jejímž posouzením by musela každá podobná reklama nejprve projít, než by byla vypuštěna před oči obyvatel. A pokud už teď někdo prská, jaký jsem totalitní fašista, pak kontruji takto: čím je společnost morálně zdravější, tím méně problémů a situací se musí ošetřovat zákonem a stávat se předmětem politického či státního řešení, tzn. i dalších zákazů. Jeden známý mi vyprávěl o svém životě v Irsku před x lety, kde pracoval jako řidič. Neznali tam nic jako písemné pracovní smlouvy, protože tam platilo slovo chlapa. A když pak po návratu do ČR potřeboval před nástupem do nového zaměstnání písemné potvrzení o svém zaměstnání v Irsku, musel svému bývalému zaměstnavateli složitě vysvětlovat, co a proč to po něm vlastně chce a dostal to jen napsané ručně tužkou na kus papíru. Nevím, jak to vypadá v Irsku dnes, ale hovoří to samo za sebe. Žádnou firmu přece nezabije, když se ve svých reklamách podobným sloganům vyhne, zvlášť v době, kdy je ve sféře businessu stále více zdůrazňovaná (alespoň verbálně) společenská zodpovědnost.
A všimněte si, že další zákazy nenavrhuji, i když kandidátů na ně by se našlo vícero.

Povinně-dobrovolná část daní

V dalším nápadu nenarážím na anarchokapitalistické zdobrovolnění či zrušení daní jako takových, ale na něco jiného. A sice na princip, kdy by se vyčlenily určité oblasti „obsluhované státem“, do kterých by občan nepřispíval daněmi povinně, nýbrž z nichž by si vybral, které chce ze svých daní přispět (popř. i kolik procent) a které ne. Šlo by jistě o oblasti, které nejsou nijak zásadně důležité pro „základní provoz společnosti“, typicky kultura, sport, regionální rozvoj atp. Pokud by např. občan usoudil, že česká filmová produkce nestojí za nic, nebo že herci svými názory a aktivismem společnosti jen škodí, měl by možnost to ovlivnit tím, že z jeho kapsy nepůjde na ministerstvo kultury ani koruna. A část, kterou by upřel ministerstvu kultury, by věnoval třeba ministerstvu pro místní rozvoj či jinam. Všimněte si, že tato myšlenka stále počítá s existenci ministerstev, které bych osobně asi nejraději úplně zrušil, ale protože jejich zrušení není nijak nová myšlenka a protože se někomu může zdát příliš radikální a neprosaditelná, tak by takové zdobrovolnění části občanem placených daní mohlo silně ovlivnit fungování těchto ministerstev a jimi spravovaných oblastí. Ve výsledku – třeba právě až k jejich postupnému zrušení.

Dobrovolnictví jako cesta k daňovým odpočtům

U daní ještě chvíli zůstanu v nápadu, který sice není můj (četl jsem ho jednou v diskuzi pod nějakým článkem, snad na Outsidermedia), ale který se mi hodně líbil a neměl by zapadnout. Čas od času čteme o myšlence, že lidé, kteří zůstanou dobrovolně bezdětní, by měli platit vyšší daně, což má určitou logiku. Ale ať už by to tak fungovalo či ne, někdo přednesl pěkný nápad: dobrovolnická činnost by mohla být důvodem pro určitý daňový odpočet. Zde již dodám já: muselo by jít o takovou dobrovolnickou činnost, která by byla vykonávána na území ČR a jejímž předmětem by bylo zvýšení kvality lidských životů či jiný prospěch občanům naší země. Takže např. dobrovolnická práce u starých nebo postižených lidí, v nemocnicích, dětských domovech, nebo i v měřitelných ekologických (nikoliv ekoteroristických) činnostech jako např. uklízení lesa, ošetřování a výsadba stromů apod. Nikoliv dobrovolnická práce u LGBT a genderových organizací či politických nebo multikulturních neziskovek, které v lepším případě žádnou pozitivní činnost nevyvíjejí, v horším společnosti jen škodí.
Myslím, že taková věc by mohla vést k oboustranné spokojenosti a benefitu – jak státu a společnosti, tak dotyčného dobrovolníka.

Poznámky

1. U toho se mi vybavuje – byť mnou nepřečtená – kniha Marxova Zetě Paula Lafragueho „Právo na lenost“, v níž je práce jako taková hodnocena jako věc otroků. Měl ji snad vydat po té, co v Německu uspěla katolická strana Centrum (volili ji katolíci i protestanti) se svým sociálním programem a značně tak ohrozila marxistickou ideologii. Tyto informace čerpám z videopřednášek polského intelektuála Krzysztofa Karonia (kdo chce, najde si jej na youTube, ať nejsem zase nesmyslně obviňován, že přímým linkem na youTube Karoniowi dělám skrytou reklamu).