Muž a žena – mlčení a mluvení. Existuje řešení?

V sérii postřehů o mužích a ženách po včerejším úvodu dnes pokračujeme. Když je nejhůř, muž mluví. Když je nejhůř, žena mlčí. A když žena mluví, tak má tři pilířová témata hovoru. Viz dále na úžasném příkladu Jiřiny Bohdalové.
Ta pilířová témata jsou: Lidé, vztahy, pocity.

David Gruber | foto: wikipedia.org

Krásně to ztvárnila Jiřina Bohdalová v úvodu manželské scénky s Vladimírem Menšíkem. Scénka se jmenuje Tonda má ženskou.

Manželka Jiřina Bohdalová se omlouvá, že přišla domů později. Cituji: „…já jsem byla u Jiřiny (lidé). Představ si, Tonda má nějakou ženskou (vztahy). No ta je z toho celá pryč (pocity)…“

Ale manžela Vladimíra Menšíka zajímají jiné věci. Ten jen stručně nakvašeně ucedí: „…Takže Tonda má ženskou, a my kvůli tomu nebudeme večeřet?“

Manžel má jiný zájem – mlčet a dlabat večeři. Pro tu část mladé generace, která je už hodně načichlá genderismem, podotýkám, že v oněch dobách výraz „budeme večeřet“ byl ekvivalentní výrazu „žena uvaří, nachystá, donese na stůl – a po jídle umyje, utře a sklidí nádobí“. Všechno sama – bylo nepředstavitelné, že by se do toho zapojoval muž, pokud není jen pouhých pár týdnů po svatbě.

Podívejte se sami na video:

Odůvodnění tohoto psychického rozdílu asi znáte – pochází ze statisícileté dělby práce muže-lovce a ženy-strážkyně ohně. Co se zažírá do lidské psychiky sto tisíc let vývoje druhu homo sapiens, to se těžce láme přes koleno i v dnešní moderní době. Je zaplaťbůh rovnoprávnost, nicméně určité tendence tvrdošíjně zůstávají.

A tak se i dnes typicky stává, že muž přijde z práce – a milující ženuška mu doma v obýváku chce poskytnout to příjemné, co činí ženský svět (a podle ženy celý svět) krásným: Dárek společného popovídání si. Nikoliv o řešení kvadratických rovnic, nikoliv o krouticím momentu jejich auta, ale o tom, co den dal, hlavně ohledně lidí, vztahů a pocitů z toho všeho.

Ovšem i muž svou ženušku miluje – a chce jí toho podvečera poskytnout to, co činí mužský svět (a podle muže celý svět) krásným: Dárek společného mlčení, uvedeného jen minimem slov.

„Tak co bylo v práci, povídej,“ táže se natěšeně a zvědavě žena.

„Ale jo, dobrý.“ Muž má svou ženu rád, a proto svou odpověď z veliké lásky minimalizuje. Jeho nejmilejší bytost si přece nezaslouží ještě doma otevírat pracovní záležitosti, kolegy a pocity z nich.

„No tak, co bylo?“ znepokojuje se ona, proč se s ní ten její nebaví.

„Ale dyť říkám, zvládám to, dobrý.“ Teď už se trochu znepokojuje i muž s myšlenkou, co to zase začíná za výslech.

Bývá to někdy u vás doma podobně?

Mám pro vás stručné výstižné řešení. Řešení, které vezme do ruky žena. Už proto, že je to řešení ve slovní rovině – a slova se derou na jazyk pouze ženě.

„Odpočiň si, miláčku, jsi jistě unaven. (Žena může být unavena stejně nebo i více, ale to svět nikdy nezajímalo.) Lehni si, zdřímni si, podám ti mobil a přečteš si své oblíbené e-noviny. A za hodinku bych si ráda s tebou trochu popovídala.“

„Co budeme řešit?“ ptá se muž.

„Nic – jen tak si popovídáme,“ usměje se žena.

„Od kolika do kolika?“

„Od osmnácti třiceti do osmnácti padesáti,“ přemůže se žena a zabrousí do říše matematicky přesných čísel.

A právě ta matematika, právě tento číselný detail rozhoduje o zdaru či nezdaru ženské taktiky. Muž má čísla rád a bere těch dvacet minut jako bojový úkol.

Muž zlézá v mrazu a vichru nejvyšší horské velikány, muž podstupuje nebezpečí v příšerných tlacích sestupem na dna oceánů. Dvacet minut hovořit „o ničem“ je pro něj sice těžší než ty velehory a oceány, ale vydrží to. Přece svou ženu miluje, že jo?


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském