Pár poznámek k rozhovoru s Jiřím Suchým (s aktuálním přesahem)

Už týden se na nás valí rozhovory, vzpomínky, sociologické výzkumy a analýzy ke 30. výročí VLKR jako ta kaše z pohádkového hrnečku. Mnohé ohýbají pravdu jako dřevo na houpací křesla Thonet, ale najdou se i výjimky.

Jaroslav Čejka | foto: archív autora

Dnešní rozhovor s Jiřím Suchým na Novinkách.cz k nim patří. Je to pěkný rozhovor a hezky se čte. Ale že by byl dnešní konsumismus o tolik lepší než tehdejší pseudokomunismus, jak z něj vyplývá, se mi nezdá. Nedostatek zboží vystřídal jeho přebytek, takže nám ho musí dnes a denně ze všech koutů vnucovat reklama (často hloupá a otravná), nedostatek svobody projevu vystřídala svoboda téměř bez hranic, která vedla ke každodenní sprostotě a kapitalismu volné loupeže, předběžnou cenzuru první republiky a poúnorového dvacetiletí vystřídala tzv. následná cenzura normalizačního období a tu zase ta dnešní, neviditelná, ale o to zákeřnější cenzura mlčením či varováním a na internetu někdy rovnou i mazáním. Atd., atp.

Pravda, každý žijeme svůj vlastní život a naše zkušenosti jsou tím pádem rozdílné. Chápu, že Jiří Suchý, kterého jsem vždycky obdivoval a stále přiměřeně obdivuji, se dnes cítí mnohem lépe, než třeba na jaře roku 1989, kdy jsme spolu seděli v Klášterní vinárně na Národní třídě (už neexistuje, je tam místo ní předražená restaurace pro movité zahraniční turisty) a já mu nabízel, že ho navrhnu na udělení titulu zasloužilý umělec, což odmítl. Ale já se paradoxně cítil nejlépe v v prvních osmi měsících roku 1968 a pak v následujících dvou letech, kdy jsem utekl z Hydroprojektu, kde jsem první dva roky po promoci pracoval, před hrozícími postihy do tehdejšího Tylova divadla a dělal tam obyčejného kulisáka, abych se tak vyhnul prověrkám z počátku 70. let. Prověrkám, které tehdy připravily o práci či kariéru více než 300 000 lidí.

V roce 1989 jsem už takový nos neměl a čistkám, jež sametově rozpoutalo Občanské fórum a při kterých přišlo o svou práci a možnost kariérního či odborného růstu opět více než 300 000 lidí, jsem neunikl, takže jsem byl dva roky bez práce a bez podpory v nezaměstnanosti, protože mi bylo trapné jít o ni žebrat na pracák.

Rozdíl byl vlastně jen v tom, že lidé politicky a existenčně zlikvidovaní na počátku normalizace, museli pracovat, jinak by byli stíhání pro tzv. příživnictví, takže většinou se uchytili v dělnických profesích, zatímco po Velké listopadové kapitalistické revoluci měli ti politicky a profesně zlikvidovaní občané možnost začít podnikat. Mnozí ji s úspěchem využili, což je dnes trnem v oku mnohým, kteří se dnes sejdou na Letné na mejdanu pořádaném „chvilkovými milionáři“.

Do jisté míry právem, protože všechny ty malé i velké privatizace, včetně nechvalné známé kupónovky, výprodeje národního majetku a tunelování státních podniků stály na počátku onoho marasmu, kterým se brodíme dodnes. Jenže jim nedochází, že dávat v demokratické společnosti politikům zvoleným ve svobodných volbách ultimáta zavání bolševismem úplně stejně jako nacismem.

Z Mikiho Mináře by měl radost Hitler stejně jako Stalin, Gottwald, Mussolini, Franco, Pol Pot nebo Pinochet.

Už chybí jen heslo: „Diktátoři všech zemí spojte se!“


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském