Týrání starých lidí: přehlížený, leč důležitý problém dneška

Před několika dny se na věčnost odebrala moje babička. Podlehla zdravotním komplikacím, které byly způsobené psychickým týráním od její dcery. A v naší rodině to bohužel není jediný případ takového týrání, což mě inspirovalo k této úvaze.

Ilustrační snímek

Ač se babička zpočátku moc nesvěřovala, její dcera (sestra mého otce) si na ni dovolovala stále více. V jejím bytě ji okrádala o drobné předměty a následně i o peníze; kromě toho využívala prostředky psychického týrání – urážky, výhružky, křik na svoji matku („Koukej už konečně chcípnout, ty stará svině!“) apod.

Babička se nám nakonec svěřila až tehdy, když ukradená částka vyšplhala do desítek tisíc, k ukradeným předmětům se přidaly i zlaté šperky a týrání přešlo i do fyzické podoby. Můj otec se pak obrátil i na policii, která vše zdokumentovala (včetně modřin po týrání), pročež jsme na babiččinu žádost i na doporučení policie vyměnili zámek, aby k ní dcera neměla přístup.

Zdálo se, že to dopadlo dobře. Nicméně babička se nám svěřila příliš pozdě. Stres, který jí dcera mezitím přichystala, nenápadně vyústil do vzniku žaludečního vředu. Ten poté v srpnu praskl.

Ačkoliv lékaři tehdy vytáhli babičku hrobníkovi z lopaty, náročný pobyt v nemocnici ji oslabil natolik, že se ani po návratu domů nedokázala zmátořit (na náladě jí jistě nepřidalo ani to, když se k ní dcera v nemocnici vetřela a ukradla jí zuby). Ačkoliv jsme se o ní doma starali do poslední chvíle, její tělo už bylo příliš oslabené. Dožila se 82 let.

A teď jiný příběh. Pár let starý, ale vlastně velmi podobný. Tentokrát v rodině z matčiny strany.

Strýc Vladimír (bratr druhé babičky) a teta Aloisie (jeho žena) žili až do vysokého věku na venkově. Navenek prožívali šťastné stáří, ale nikdo netušil, co se děje za zdmi jejich obydlí. Zejména strýc měl ke stáru sklon uzavírat se do sebe a nikdy se nikomu nesvěřoval, co ho trápí.

Až po jeho smrti jsme zjistili, že si psal zápisky. Den co den zevrubně popisoval, co se v jeho okolí děje, a na papír postupně dostával všechny své postřehy, poznatky a volné proudy myšlenek a emocí. Za posledních šest let jeho života se těmito zápisky jako červená nit táhla jediná věc. Věc, po které mi přeběhl mráz po zádech, když jsem se o ní dočetl. Psychické týrání, kterého se dočkal od jedné ze svých dcer.

Strýc v zápiscích barvitě popisoval vše, co se dělo, když za ním jeho dcera přijela. Například to, jak neustále přicházela s nataženou rukou, aby jí dal peníze. Když se jednou rozhodl, že jí už nic nedá a že by také pro změnu mohla jít někam do práce, začalo peklo. Vmetla jemu i své matce, která tehdy byla ještě naživu, že to nejsou její rodiče, že se jich zříká a přeje si, aby oba co nejdříve zemřeli.

Zde přikládám ukázku jeho zápisků, posuďte sami

A tím to neskončilo. Když její matka zemřela (na čemž mělo psychické týrání zjevně také podíl), využila toho a snažila se svému otci opět vlísat do přízně, aby jí platil její výstřelky včetně drog. Dokonce zkusila i citové vydírání – snažila se mu nalhat, že jí zjistili rakovinu a že potřebuje desítky tisíc korun na léčbu, jinak zemře (svého otce tím ale neošálila). Když zjistila, že odtud peníze nekápnou, chovala se k němu přezíravě a bez jakékoliv úcty, psychicky jej deptala a všemožně mu dávala najevo, jak jej nenávidí a jak už se těší, až tu nebude. A soudě podle strýcových zápisků zde došlo i k výhrůžkám, kdy mu dcera naznačila, že se o jeho smrt může „nenápadně postarat“.

Po tom, co se dvakrát stalo v naší rodině, mě napadla důležitá věc. Kolik asi je takových případů, kdy se staří lidé bojí někomu svěřit s týráním – buď se svěří pozdě, nebo dokonce vůbec. Kolikrát se asi tak stane, že starý člověk zemře, vzpomínky na ubližování zemřou s ním a tyrani si vesele pobíhají po svobodě a nezřídka po svých obětech zdědí i tučný majetek.

A zdaleka tu nejde jen o tělesné týrání. To psychické dokáže být ještě zákeřnější. Navíc to tělesné se zjistí snadno, modřin a dalších zranění si okolí zpravidla všimne, zatímco psychické týrání se dokazuje již hůře. Ostatně, strýcova dcera si dávala dobrý pozor, aby se to nikdo nedozvěděl (a když jí její otec zakázal přístup do domu, kde bydlel, dělala ze sebe ubližovanou chudinku a z něj toho špatného), což ani tak těžké nebylo, neboť svého otce dobře znala a dokázala zneužít toho, že se uzavíral do sebe a nechtěl ten spor přenášet do zbytku rodiny. Nebýt zápisků, které po jeho smrti naštěstí nestačila včas zničit, nic z toho bych nezjistil. A jistě je řada případů, které se nepodaří zjistit a potrestat vůbec.

Řešení tohoto problému ovšem nebude snadné. Nestačí jen zpřísnit tresty za týrání starých lidí (i když i tento návrh bych rozhodně podpořil). K tomu, aby podobné případy skončily, je v první řadě potřeba, aby se sami ti, kdo týrání zažijí, nebáli svěřit svému okolí a případně se obrátit i na policii. Stejně tak bychom si my všichni měli více všímat, co se okolo starých lidí v našem okolí děje. Pokud jsou nápadně zamlklí po každé návštěvě některého z jejich potomků, může to naznačovat, že se děje něco nekalého.

To vše, co jsem v naší rodině zažil, mě přivedlo ke klíčové myšlence: Co v lidech opravdu je, poznáte nejlépe z toho, jak se chovají ke svým rodičům ve stáří. Pokud někdo neváhá psychicky deptat ty, kdo se již nemohou bránit a kdo jej přitom v minulosti pracně vychovali, značí to tu nejpodlejší možnou povahu a tu největší míru nenávisti a zloby, jaká vůbec může existovat.

Dobrou zprávou ovšem je, že tito tyrani sami stojí na nejlepší cestě k tomu, aby jednou dopadli jako jejich oběti. Je známo, že děti do svých budoucích vzorců chování vstřebávají návyky, které vidí ve svém okolí. A proto platí jednoduchá poučka: To, jak se chováme k našim rodičům, se nám jednou vrátí, protože podobně se i naše děti budou chovat k nám.