Totalita a socialismus se k nám vracejí ze Západu

Totalita a socialismus se k nám vracejí ze Západu, ke kterému jsem před třiceti lety vzhlíželi. Milion chvilek volá po demokracii, kterou ale potírá, po nezávislé justici, o které ale chce rozhodovat. Pro jistotu, aby nezapadl, zde zveřejňuji můj rozhovor pro P.L. ze 17.11.2019 – Pokud „chvilkaři“ chtějí s davem docílit toto, nemám co slavit! Ostrá slova exposlance za OF a ODS.

Pražská havloidní lůza s vymytými mozky a vylízanými lebkami | repro: hovnomet ČT

„Dnes se řeší údajná spolupráce premiéra s StB, mimo jiné proto, že předchozí vládní strany odstřihl od penězovodů. Svazky StB byly likvidovány od léta 1989 a za J. Rumla a R. Sachera byla likvidace dokončena v roce 1990. Po 6 týdnech působení Jana Rumla ve funkci náměstka FMV se ztratilo přes 15 tisíc osobních svazků. Otázkou tedy zůstává, kolik estébáků bylo v polistopadových vládách dodnes,“ říká bývalý poslanec Federálního shromáždění (1990-92) Michal Malý. „Pokud ‚chvilkaři‘ chtějí davem z ulice zvrátit výsledek svobodných voleb, studenti vysoké školy zdevastují její prostory ‚okupační stávkou‘ za klima, a z balkónu univerzitní budovy vyvěšují transparenty, že milují islám, nemám bohužel 17. listopadu co slavit,“ dodává.

Proč se před třiceti lety zhroutil minulý režim a vlastně i celý východní blok? A kdo se o to zasloužil?

Minulý režim se fakticky zhroutil sám, nešlo o vítězství nad ním. Zastavil se a „zlidšťováním“ socialismu začal ustupovat, a tak projevovat svoji slabost. Spolu s Rumunskem jsme byli posledními zeměmi, ve kterých totalitní režim padl, všude kolem se to již zhroutilo, a tak u nás neměl ÚV socialismus jak udržet. Čekalo se jen na záminku. V žádném případě nechci jakkoli snižovat význam aktivit studentů v listopadu 89, ale oni nebyli příčinou pádu režimu, ale jeho nástrojem. To, k čemu došlo 17. listopadu, se podle mě plánovalo zhruba od roku 1986, od roku 1988 aktivněji. Charta 77 byla prolezlá StB, která o její činnosti měla perfektní přehled a prakticky ji řídila. Stejně tak měla přehled o hnutí studentů, díky svým agentům, StB i na vysokých školách mezi učiteli a studenty. Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1.1.1977 bylo 156 bývalých komunistů. Mnoho z nich bylo vyloučeno účelově tak, aby získali důvěru a následně Chartu ovládali podle instrukcí.

Čekalo se jen na záminku a té bylo třeba trochu pomoci. Studenti byli plánovaně „dovedeni“ na Národní třídu a tam zbiti. Je to zřejmé i z předchozího vývoje a je zřejmé, že o tom, co se 17. listopadu stane, někteří chartisté věděli předem. V odpoledních hodinách 17.11.1989 opustilo Prahu celé vedení Charty 77 i s rodinami. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová, všichni se vrátili již v sobotu v poledne zpět do Prahy. To, že Národní třída byla pečlivě připravována, je zřejmé z toho, co se dělo předtím, ale i po 17. listopadu. Dvě hodiny před „náhodným“ příchodem průvodu studentů na Národní třídu, byl zastaven provoz tramvají v obou směrech a Národní třída byla prakticky vyklizena, liduprázdná. Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulandské ulici a v Konviktské ulici už tři hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.

Zhruba 1 hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře všech domů od Perštýna až k Národnímu divadlu. Zásahová jednotka URNA dostala v 10.30 hod. telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru. Vše podle předem připraveného plánu, a podle něj byl realizován i vývoj po listopadu 1989. Koncepce OF byla schválena půl roku před převratem Hegenbartem na ÚV KSČ. Pak na vyhlášení OF Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci StB svými soukromými vozy většinu hlavních představitelů Charty 77. Uvolnění divadel prostřednictvím protestních stávek organizovala StB díky svým agentům mezi herci a ZO KSČ v divadlech.

Dnes se řeší údajná spolupráce premiéra s StB, mimo jiné proto, že předchozí vládní strany odstřihl od penězovodů. Svazky StB byly likvidovány od léta 1989 a za J. Rumla a R. Sachera byla likvidace dokončena v roce 1990. Po 6 týdnech působení Jana Rumla ve funkci náměstka FMV se ztratilo přes 15 tisíc osobních svazků. Následně ministr vnitra Richard Sacher ve Sněmovně veřejně prohlásil, že část z nich je zamčena v jeho trezoru a plénu ukázal klíče. Slyšel jsem to na vlastní uši a viděl na vlastní oči. Otázkou tedy zůstává, kolik estébáků bylo v polistopadových vládách dodnes. Ostatně, nevěřím tomu, že svazky byly zlikvidovány, když bylo výhodnější je použít pro vydírání.

K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně, v průběhu 7 měsíců. Je prakticky vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným a většinově loajálním obyvatelstvem, proti téměř absolutní moci komunistických vlád. Disidentská hnutí ve všech státech, ve kterých padl režim, byla většinou založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran. Ti byli pak, mnohdy formálně, pronásledováni či vězněni, což bylo třeba pro získání jejich věrohodnosti a popularity před veřejností, prostřednictvím západního rozhlasu a tisku. Z následného vývoje v Evropě až po dnešek mám pocit, že cílem těchto převratů byla realizace nového uspořádání mocenských poměrů v Evropě, které začalo sjednocením Německa a vytvořením jeho vůdčího postavení v Evropě.

Byla chyba, že po roce 1989 nebyla zakázána komunistická strana?

Ano, chyba to byla, jak z morálního, tak z právního hlediska. Komunismus má na světě na svém kontě desítky milionů mrtvých, mučených, perzekvovaných. Popravy, politické vraždy, koncentrační tábory, omezování osobní svobody, bránění ve vzdělání. Po listopadu 1989 učinilo Federální shromáždění absurdní krok. Přijalo zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.), ale nepostavilo komunismus mimo zákon jako zločinecké hnutí. Parlament deklarativně prohlásil komunismus jako protiprávní, ale nepostavil jej mimo zákon, takže jej vlastně legalizoval. Byl to alibismus. Velkou „zásluhu“ na tom má Václav Havel. Jako poslanec FS jsem byl jeden z těch, kteří požadovali zákaz KSČ a postavení komunismu mimo zákon. Václav Havel se tehdy razantně postavil proti s otřepanou frází „nejsme jako oni“. Řekl mi to tehdy do očí.

Stejně tak se postavil k takzvanému lustračnímu zákonu, který výrazně změkčil. Tehdy bohužel Sněmovna poslouchala Havla téměř na slovo, z obavy z reakcí lidí, pro které byl Havel idolem. Zamítavé stanovisko Havla jsem od něj na oba zákony slyšel osobně, když jsem mu jejich návrhy přinesl na Hrad. Stejně zamítavě se postavil i k mému požadavku na zmrazení a konfiskaci majetku tehdejší KSČ a SSM. Naší chybou, tedy chybou poslanců Parlamentu bylo, že jsme se v těchto věcech Havlovi nepostavili, ale ono to na rovinu dost dobře nešlo. Ostatně, Sněmovna byla prolezlá estébáky a chartisty, kteří mu šli na ruku. KSČ měla být tehdy postavena mimo zákon, dnes toto téma již nemá smysl otevírat. Zákaz měl jednoznačně odsoudit předlistopadový režim, a to se bohužel nestalo.

Z propadnutí majetku KSČ a SSM měly být odškodněny oběti totalitního režimu. Zákaz by sice znamenal odsouzení, ale nezabránil by další činnosti totalitářů. Vždyť dnes narůstá nová totalita, evropská, bruselská. Když Richard Sacher zrušil StB, prohlásil jsem tehdy ve Sněmovně, že to neznamená, že StB přestane pracovat. Podívejte se kolem sebe. Kolik estébáků jsme měli v polistopadových vládách? Možná byli v každé, vždyť Lorenc zahájil skartaci svazků v létě 1989 a Sacher ji v roce 1990 dokončil. Dnešní socialisté podporují a organizují novodobé udavačství. De facto tak vznikly virtuální Lidové milice a StB, které mají své agenty. Ti se tím ještě na sociálních sítích chlubí.

Je idea socialismu starého střihu již mrtvá?

Nevím jak idea v myslích některých lidí, co postují na sociálních sítích nesmysly, jak se nám za socialismu údajně žilo lépe. Takže ta idea zřejmě mrtvá není, ale z čeho až mrazí, kolik mladých lidí, kteří totalitu nezažili, dnes volá po návratu socialismu. Socialismus starého střihu je ale již mrtvý, jenže nastupuje nový, propracovanější, rafinovanější, střihnutý novodobou formou fašismu. Můžeme jet, kam chceme, nestojíme fronty na banány nebo toaletní papír. Můžeme si koupit vše co chceme, pokud na to máme, nebo pokud nám na to půjčí. Ústavou zaručená svoboda projevu však je již jen na papíře. Nastoupila cenzura, policie si předvolává k výslechu lidi za jejich názory na sociálních sítích. Jsme monitorováni na každém kroku, aniž bychom to tušili.

Stejně tak je to s domovní svobodou, která je ústavně zaručeným právem, plynoucím z článku 12 Listiny základních práv a svobod. Platí jen na papíře. Dnes k vám domů může beztrestně vstoupit kdejaký úředník, kontrolor od energetiky či odjinud. Stejně je to s nedotknutelností osobního vlastnictví, se svobodou podnikání. Lidé se mají materiálně mnohem lépe, ale omezují se jejich svobody a práva, jsou trestáni za názor, jsou manipulováni mediokracií, která jim včetně veřejnoprávní ČT vymývá mozky. Naše ze zákona apolitické školství masíruje mínění našich dětí, politicky je vychovává, a tak tento systém pěstuje své nové voliče. Dokonce chce začít už v mateřských školkách. Výsledky vidíme již dnes, třeba preferencemi Pirátů. Je to i chyba rodičů, protože rodiče mají vychovávat a škola učit. Mnoho rodičů výchovu nechává na škole, namísto aby se svými dětmi mluvili, koupí jim tablet.

Například Piráty vynesly do Sněmovny zejména prvovoliči, zásadně ovlivnění „výchovou“ ve školách. Stačí se podívat, jak konají, co prosazují a zejména jak. Pokud se podíváme na složení Evropského parlamentu, Evropské komise, či složení vlád většiny členských zemí EU, jde převážně o socialisty a bývalé komunisty. Brusel razí socialistickou politiku, často pod pláštíkem ekologie a pokroku. Prosazují se a dotují alternativní zdroje energie, větrné či solární elektrárny, prosazují se elekroautomobily a biopaliva, přestože je dokázáno, že jejich výroba a provoz zatěžují životní prostředí mnohem více, než je výsledný „ekologický“ efekt. Potlačuje se význam a postavení rodiny, usiluje se o zrušení suverenity národních států. Před více než třiceti lety čelila značná část Evropy hrozbě komunismu – a dnes čelí hrozbě multikulturalismu, genderismu, aktivistického environmentalismu, nahrazujícímu seriózní ekologii, a transnacionalismu, ignorujícímu inkluzi migrantů do většinové společnosti.

Firmy mohou podnikat, ale mnoho z nich je (aby přežily) nuceno podnikat v oborech, které EU podporuje a tedy dotuje, ty ostatní reguluje a zatěžuje daněmi. Všichni mají sice daně stejné, ale ti, co jsou „in“, je dostanou zpět prostřednictvím dotací. To likviduje tržní prostředí a konkurenceschopnost. Brusel chce jednotné symboly, armádu, jednotný sociální systém, jednotné zákony, daně, minimální mzdu, … EU tak funguje na základech internacionálního socialismu, který se den ode dne prohlubuje a zpřísňuje. Tím je potlačováno tržní hospodářství a dochází k plánovanému hospodaření, jako za socialismu toho starého střihu. To vše je ten nový, moderní socialismus. Je možná nebezpečnější než ten starý, protože dosáhne změn a škod ve společnosti, které již bude možno napravit jen obtížně, nebo nepůjdou napravit vůbec. Evropu s jejími historickými hodnotami a tradicemi, Evropu staletí budovanou našimi předky, podle mého již zachránit nelze. Je pozdě.

A co dnešní takzvaní progresivisté, jak ti se vám zamlouvají?

Cesta do pekel bývá často dlážděna dobrými úmysly. O tom, že mají dnešní progresivisté dobré úmysly, však ale vážně pochybuji. Původní myšlence progresivismu, tedy, že pokrok v oblasti vědy, techniky, ekonomický rozvoj a sociální organizace jsou životně důležité pro zlepšení lidských podmínek, by zřejmě těžko někdo oponoval. Ostatně, progresivismus vycházel z hodnot minulosti a vyzdvihoval ekonomický a technologický rozvoj a vědecké znalosti, získané pomocí rozumu proti víře. Nic proti víře, ale ta víra dnešních levicových progresivistů je fanatická a každý fanatismus páchá škody.

Dnešní progresivisty vnímám jako nebezpečí pro celou společnost. Odmítají jiný názor, než je ten jejich, a určují, co je správné, a to i se zpětnou platností. Je to vidět například i u dnešních udavačů na sociálních sítích. Pocítil jsem to sám na sobě. Před pěti lety jsem sdílel článek z médií, který popisoval situaci na sídlišti opakovaně vybydleném a zdevastovaném jeho obyvateli. O problému se psalo napříč médii, nikdo se nad zveřejněním nepohoršoval. Před půl rokem si dal někdo práci, prohledal můj profil a za to, co jsem pouze sdílel na své zdi, jsem byl po pěti letech na měsíc zablokován.

Progresivisté se tváří, že posilují svobodu jednotlivce, ale opak je pravdou, navíc sami mají problém s demokracií. Úzká skupina lidí, která pronikla do těch nejvyšších míst, prosazuje přes tendenční a poplatná média svůj jediný „správný“ názor, protlačuje jej u státní moci a pak represemi, od sociálních sítí a pak i prostřednictvím státní moci, postihuje každý odpor, každý nesouhlasný názor. Nastupuje diktatura extremistické formy řízení společnosti, stejnými kroky a prostředky, jakými kdysi v Evropě nastoupil fašismus. Nastupuje tedy i dnes?

Jak postupně nastolit skrytou a pak otevřenou formu diktatury, věděli velmi dobře již Franco, Mussolini či Hitler. Pomalu, postupně utahovali kohouty, určovali ten správný názor, ovládli média a tím celou společnost. Oponenti byli nekompromisně trestáni. Progresivní totalita se tiše plazí ze Západu nařízeními Evropské unie. Uvědomíte si to, když porovnáte, co jste mohli svobodně říkat a dělat ještě před pár lety, a dnes za to budete minimálně společensky degradováni, nebo právně postihováni.

Dnes se razí, že je snad 78 či kolik pohlaví. Když se na sociální sítí optám, co má tedy těch 76 ostatních mezi stehny, jde o závadný komentář. Pokud o sobě Zdeněk Godla v rozhovoru řekne, že je cikán, okamžitě jej veřejně pokárá Romea. Mrzačí se a předělává se historie, přestože historii změnit nelze. Dělali to za totality komunisté, a děje se to dnes opět. Ač je každému znám průběh II. světové války, poslední dobou tak nějak začíná být více Němců, kteří tehdy prý nebyli nacisté, ale byli hodní, Rusů, co zas až tolik nebyli osvoboditelé a Američanů, co od této války jen a jen osvobozují a maximálně v nejhorším případě humanitárně bombardují a jsou zárukou demokracie. Té jejich.

Ve školách se prosadila inkluze, která, přestože menšinu diskriminuje a většinu brzdí, běží dál, i když nefunguje. Vše, co je mimo oficiálně schválený mainstream, je vytěsňováno mimo veřejný prostor. Nepíše se o hořících kostelích ve Francii, o násilí a obchodu s drogami v Německu a Švédsku. Vše eskalovala migrace. Politici a strany, které nejdou „po proudu“, dostávají od progresivistů v médiích, v politice či kultuře nálepku extremistů či nácků a jsou omezováni v politické soutěži.

Není to absurdní? Je, ale mnohem více je to nebezpečné. Progresivisté ovládli místa, kde se formuje společnost a ze kterých se řídí. Díky institucím, které ovládli, nebo na ně minimálně mají podstatný vliv, mají dostatek prostředků, mají své neziskovky. Menšiny mají stejná práva jako většinová společnost, ale progresivisté práva menšin povyšují nad práva většinové společnosti a postupně likvidují postavení klasické rodiny ve společnosti a její důležitost. Jejich soustavné úsilí je vidět stále – v poslední době je to snaha o změnu koncepce mateřských škol tak, aby „správně“ vychovávaly, či snaha o posílení pravomocí ombudsmana v tom, aby mohl u Ústavního soudu navrhovat rušení zákonů a podávat antidiskriminační žaloby. Aktivitami progresivistů dochází salámovou a tedy nenápadnou metodou k oklešťování svobod, k oklešťování demokracie, práv člověka, k likvidaci klasické rodiny a jejího poslání, dochází k manipulování a ovlivňování myšlení a názorů našich dětí. To vnímám jako krajně nebezpečné.

Určitá část západní společnosti se dnes do značné míry věnuje boji proti klimatické změně a za životní prostředí. Inspirací je jí Greta Thunbergová. Objevují se hlasy, které tvrdí, že socialismus se k nám vrací právě skrze tato ekologická hnutí. Jsou věci jako masivní omezování průmyslu, zdražování masa, zdražování letecké přepravy nebo dotování elektromobilů a obnovitelných zdrojů energie, cestou k nové totalitě, jak tvrdí klimaskeptici?

Myslím, že to netvrdí jen klimaskeptici, ale vidí to většina společnosti. Proti klimatickým změnám dost dobře bojovat nelze, ale usilovat o lepší životní prostředí je nezbytné. Oteplování a ochlazování planety, tedy klimatické změny, naše planeta zažívala dávno před tím, než po jejím povrchu začal chodit člověk. Přímý vliv člověka na klimatické změny je zanedbatelný, což ale neznamená, že by se měl chovat přezíravě k životnímu prostředí. Populisticky a pokrytecky se vymýšlejí „ekologická“ nařízení, která ale v konečném důsledku mají na životní prostředí negativnější dopad, než pokud by k jejich realizaci nedošlo. Biopaliva zatěžují více než ta klasická, výroba větrníků či fotovoltaických elektráren, výroba elektroautomobilů, výroba papírových tašek místo plastových, to vše zatěžuje životní prostředí mnohem více, než kdyby se tyto nesmysly nerealizovaly.

Mezi ekosocialismem, antikapitalismem a anarchií můžeme udělat rovnítko. Část zejména mladých lidí vidí v kapitalismu hlavního viníka klimatických změn, ale přitom nechápou, že klima člověk dost dobře nemá jak zásadněji ovlivnit, a nevidí, že životní prostředí socialismus likvidoval ve srovnání s kapitalismem mnohem více a bezohledněji. Osobně mám pocit, že ta klimahysterie je vyvolávána úmyslně, aby odvrátila pozornost od mnohem závažnějších věcí, ohrožujících lidstvo. Věcí, jakou je třeba řízená migrace do Evropy. Stávkující studenti by se měli spíše v ty pátky učit, aby se zastavila klesající úroveň jejich vědomostí a nemusely se tak rušit maturity z matematiky. Pro životní prostředí by mimochodem udělali mnohem víc, pokud by šli místo stávkování vysazovat stromy či z přírody odstraňovali plasty a další odpad, zakládali meze, mokřady a rybníky, aby se zadrželo vice vody v krajině. Mnozí mladí dnes kapitalismus zaslepeně kritizují, ale vše, co díky kapitalismu mají a používají, jim vyhovuje.

Aktivistka Greta Thunbergová mimo jiné prohlásila: „A pokud řešení v systému nelze najít, možná bychom měli změnit samotný systém… Došly nám omluvy a došel nám čas. Přišli jsme sem, abychom vás informovali, že změna přichází, ať se vám to líbí, nebo ne. Skutečná síla patří lidem.“ … Takže vyhrožování, anarchie? Když se ale těchto mladých aktivistů zeptáte, jak by ten nový systém měl vypadat a fungovat, jak by se měly věci řešit, odpoví, že od toho tu nejsou, to že musí vymyslet jiní, oni jen vědí, že to, co je teď, je špatně. Grety je mi líto, je to nemocná dívka, která zřejmě není schopna rozlišovat, co je reálné a co ne. Ve svém emočním, z mého pohledu až arogantním projevu, obvinila světové lídry: „Svým bezduchým tlacháním jste mi vzali moje sny a dětství.“ Přitom jediný, kdo by té dívce mohl vzít její dětství, jsou její rodiče. Ti, kdo organizují její kampaň a píší její projevy, to ale přepálili. Pokud je veganka a hlásá šetrnost k životnímu prostředí a vyfotí ji ve vlaku, kde má každý kousek jídla zabalen v plastu, pak má upřímnost jejich slov značné trhliny. Stejně tak působí její ekologická cesta do USA na plachetnici, jejíž výroba a doprovodná loď zatížily životní prostředí mnohonásobně více, než pokud by letěla letadlem.

Nemyslím si, že všechna ekologická hnutí k nám vrací socialismus a jsou špatná. Všechna jistě ne. Možná by Greta klimatu a životnímu prostředí mohla opravdu hodně prospět, protože je idolem spousty mladých lidí, kteří po jejím vzoru stávkují a protestují. Pokud by Greta, místo stávek a výhrůžných projevů, začala sázet stromy, a její mladí fandové by si z toho vzali příklad, životnímu prostředí by to pomohlo. Osobně vnímám mezi seriózními ekology a klimaalarmisty propastný rozdíl. Pro příklad: ekologové se snaží realizovat opatření, která by zadržela vodu v krajině, klimaalarmisté mají tendence zakázat bazény. Rozhodně nevnímám paušálně ekology jako propagátory či strůjce novodobého socialismu. To, že se k nám socialismus a totalita vrací prostřednictvím klimaalarmistů, je zřejmé.

Na počátku socialistické obrody je vždy nespokojenost se současným stavem. Novodobí socialisté označují současný stav společnosti jako tragédii epických rozměrů: vzrůstající nerovnost mezi lidmi, obtížný start mladých do života, koncentrace moci v rukou nadnárodní oligarchie, blízkost globální ekologické katastrofy. Kapitalismus podle nich selhal. Jejich řešením je razantní posílení vůdčí role státu a tedy daně, přerozdělování, regulace, dotace, státem řízené infrastrukturní projekty. Tím pádem omezení osobní svobody a posílení závislosti na státu. V tom, kde na vše vzít peníze mají jasno – přerozdělením příjmů a již existujícího majetku a jeho opětovné zdanění. Není podle nich nutné, aby stát usiloval o vyrovnané rozpočty. Jedinou hranicí půjčování a tištění „zdrojů“ je podle nich inflace, ke které prý nedojde, pokud po „jejich opatřeních“ ekonomika dosáhne svého plného výkonu. Nechápou, že to, co prosazují, by vyvolalo ekonomický kolaps. Řešením jsou podle nich daně namířené proti bohatým, nejen daně z příjmů, ale i z již nabytého majetku.

Na závěr připomenu výhrůžná slova Grety: „Došly nám omluvy a došel nám čas. Přišli jsme sem, abychom vás informovali, že změna přichází, ať se vám to líbí, nebo ne. Skutečná síla patří lidem.“ … To už tady ale bylo – a jak to dopadlo, víme.

Oproti době před třiceti lety máme určitě více svobody. Ale máme ji více než před dvaceti lety? A kdo ji dnes ohrožuje?

Rozhodně máme mnohem více svobody než před třiceti lety, ale mnohem méně než před dvaceti pěti lety, a den ze dne té svobody ubývá. Přibývá povinností, nařízení, zákazů, což logicky omezuje svobodu. Je omezována svoboda slova, podnikání, nedotknutelnost osobního vlastnictví a vlastního obydlí. Práva menšin jsou upřednostňována před právy většinové společnosti, práva cizinců jsou upřednostňována před právy těch, co zde žijí po generace. Omezují se naše zvyky, tradice, utlumuje se naše víra a náboženství ve prospěch těch, kdo přicházejí. Dobrovolně se v jejich prospěch vzdáváme toho, co vybudovali za staletí naši předkové. Větší vliv a větší pozornost v médiích než zkušený politik, za kterým stojí práce a celoživotní zkušenosti, má pornoherec, ze kterého se přes noc stal odborník na Evropské hodnoty.

Množí se počet úředníků a pracovníků, kteří mohou vstoupit do vašeho obydlí bez soudního příkazu i bez asistence policie. Zaměstnavatel má strach odmítnout zaměstnance a majitel zájemce o pronájem jeho nemovitosti, pokud jsou jiné národnosti či rasy, z obavy z případného postihu pro údajný rasismus. Hoteliér může beztrestně odmítnout ubytovat Rusy, protože má prý právo takto projevit svůj politický názor. Restauratér, který chce, aby se jeho hosté mohli v klidu najíst a relaxovat, nepustí do restaurace vřískající děcka, a je pokutován. Nejsme si v žádném případě rovni ani před zákonem. Oběti exekučních mafiánských skupin nemají prakticky žádnou šanci na obranu, prostřednictvím státu jsou likvidovány celé společnosti.

Naprosto stejný případ, kdy opilý řidič způsobí nehodu, zraněným neposkytne pomoc a z místa nehody ujede: Lobbista Janoušek za toto a za zranění ženy dostal trest 4,5 roku. Cizinka za to samé, kdy ale navíc jednu ženu zabila a druhou těžce zranila, dostala trest také 4,5 roku. Připočetl snad soud panu Janouškovi do trestu, že je lobbista? Lobbista Dalík dostal trest 5 let za podvod údajně spáchaný požadavkem úplatku, jehož výši prý napsal v restauraci na papírový ubrousek, i když daná restaurace používá jen lněné, a politik, který převzal milionový úplatek, dostal podmínku a peněžitý trest. ČSSD s dluhy přes miliardu ignoruje pravomocný rozsudek, exekutor nekoná a její další věřitelé včetně banky netrvají na zaplacení dluhu. Nakonec soud zcela absurdně po deseti letech požaduje od pozůstalých, aby prokázali, jak konal zesnulý právník, přestože věc byla již jednou pravomocně skončena. Na druhou stranu dlužník, jehož několikatisícový dluh naroste s úroky a poplatky exekutora na stotisícový dluh, přijde nekompromisně o svoji nemovitost v hodnotě milionů.

Ano, máme nesrovnatelně více svobody a práv než před listopadem 1989, ale podstatně méně, než jsme měli po něm. Ti, co bojují – včetně více než stovky neziskovek – proti domnělé diskriminaci a za práva jedné menšiny, by spíše měli usilovat o to, aby se příslušníci té menšiny konečně naučili také plnit své povinnosti stejně, jako většinová společnost. Tím nechci nijak paušalizovat či házet všechny do jednoho pytle. Jen si myslím, že ti, kteří pro tuto společnost celoživotně pracují, mají v případě potřeby mnohem větší právo na pomocnou ruku než ti, kteří celý život na práci nesáhli a jen na společnosti parazitují. Kolik svobody, materiální podpory a zastání oproti nim dnes mají důchodci, kteří se ocitli na pokraji bídy?

Tu svobodu dnes mimo jiné ohrožují akce, které pořádá Milion chvilek za asistence některých herců. Odmítají výsledky svobodných a demokratických voleb a chtějí je změnit davem, nastolují diktát ulice. Milion chvilek a spol. „pošpinili“ Letnou, Václavské náměstí i výročí 17. listopadu. I kvůli nim toto výročí nijak slavit nebudu. Vzpomenu Jana Opletala a Václava Sedláčka, zastřelené nacisty a studenty, následně popravené. Vzpomenu studenty z Národní třídy a ze škol v listopadu 1989. Slavit ale nebudu, dost dobře díky následnému vývoji a „zneuctění“ tohoto dne chvilkaři, není co slavit.

O devadesátých letech se kromě velké svobody však mluví i v jiných souvislostech. Někdo dokonce o zločinech privatizace, či o korupci. Když k tomu přidáme fakt, že platy českých zaměstnanců jsou oproti německým zhruba třetinové, je i toto důvod, proč část společnosti je z polistopadového vývoje zklamaná? 38 procent Čechů starších 40 let dle průzkumu tvrdí, že za socialismu bylo lépe. Čím to je?

Valnou část privatizačních zločinů umožňovala jak nedokonalost privatizace, tak nedokonalost tehdejších zákonů, viz například kauza LTO, a nejen ta. Ano, privatizace, zejména ta velká, šla jak po ekonomické, tak zejména po legislativní stránce určitě připravit lépe, ale to se soudí s odstupem času velmi snadno. Tehdy chyběly zkušenosti a zejména čas. To, že u mnohých případů bylo využito a zneužito mezer v zákonech, je zřejmé, ale podle tehdejší legislativy to nebylo trestné. Něco jiného byly případy, kdy privatizace proběhla v rozporu se zákonem, došlo k trestné činnosti, k tunelování, k rozkrádání, ke korupci. To ale již autoři privatizace neměli jak ovlivnit, byly to věci, které byly v kompetenci policie, prokuratury a soudů. Proč tehdy v některých případech spravedlnost nekonala, je druhá věc.

Je otázkou, zda a pokud ano, nakolik byla spravedlnost s politikou provázána. Faktem je, že z obrovitého finančního objemu privatizačních a korupčních kauz bylo obviněno neúměrně málo osob a jen zlomek z nich byl odsouzen. Odnesly to jen malé ryby, jako David Rath, Ivo Svoboda a pár dalších. Za miliony, za miliardy zůstaly bez trestu. Tehdy docházelo k rozkrádání bývalého socialistického majetku, který byl státu, tedy všech. Organizace, které se dlouhodobě zabývají sledováním korupce u nás tvrdí, že se ročně rozkrade kolem sto miliard korun z rozpočtu. Tedy z našich daní. To považuji za mnohem horší a alarmující.

Ona živelná doba tehdejší privatizace je dávno za námi, zdokonalila a zpřísnila se legislativa, zdokonalila se práce policie, její vybavení, zvětšily se její možnosti. BIS ve své výroční zprávě prý před časem konstatovala, že korupce pronikla do nejvyšších pater politiky a státní správy. Mám tomu rozumět tak, že i do nejvyšších pater orgánů činných v trestním řízení? A co se stalo pak? Byl zatčen nějaký vysoký politik či miliardář? Nikoli, nastalo ticho, stíhány jsou jen malé ryby a malí podnikatelé. Před časem jsem viděl rozhovor s bývalým důstojníkem policie. Vysvětloval, že vědí o trestné činnosti různých mafií, že je monitorují, ale pokud by zasáhli, pak tu strukturu rozbijí a do nové by obtížně pronikali roky. Sice chápu, ale znamená to, že se sleduje, jak se roky státní rozpočet rozkrádá, ale nezasahuje se, aby se ta struktura nerozbila, protože do nové by se těžko pronikalo?

Pokud opravdu 38 % národa tvrdí, že jim bylo za socialismu lépe, pak srovnávají nesrovnatelné. Chybí jim snad základní vědomosti z matematiky a neumí počítat? Tehdy se ve většině odvětví pracovalo s velmi nízkou produktivitou. Kradl skoro každý, kdo si mohl odnést ze zaměstnání něco domů. Dnes se musí, zejména v soukromém sektoru, pracovat s mnohem vyšší produktivitou, což se prostě některým nelíbí. Stačí si spočítat, jak dlouho se pracovalo na pořízení auta, televize či čehokoli jiného tehdy, a jak dlouho nyní. Oni argumentují tím, že tenkrát stálo v restauraci knedlo-vepřo-zelo 9,60 Kč a točená Plzeň 2,50 Kč. Dnes si dám ve srovnatelné restauraci vepřovou za 100 Kč a k ní Plzeň za 36 Kč. Tehdy jsem měl ve své funkci čistého cca 1.800 Kč, pokud bych ji vykonával dnes, tak by čistý plat byl kolem 50.000 Kč. Nemluvě o šířce a kvalitě sortimentu, svobodě pohybu, možnostech vzdělání.

A proč tomu tak je, že někteří říkají, že bylo líp? Nezanedbatelná část našeho národa byla vždy, za jakékoli situace, nespokojená a závistivá a podléhala jednoduché propagandě. Ti, co tvrdí, že za komunistů bylo líp a dnes je hůř, nemají soudnost. Co politické procesy a popravy, uran, vyhazování ze zaměstnání pro názor, věznění, nemožnost cestování, cenzura a další? Tohle by chtěli zpátky?

Výraznou postavou Listopadu 1989 byl Václav Havel. Je o něm s odstupem času referováno spravedlivě a objektivně? A nesou ti, kteří se k němu dnes hlásí, jeho odkaz důstojně?

Václav Havel byl na své následné prezidentství plánován a připravován delší dobu před listopadem 1989. Byl prostě vybrán, aby plnil svůj úkol. Před listopadem 1989 o něm věděl málokdo, a pak ho po týdenní medializaci v listopadu 1989 začal národ milovat a vzhlížet k němu. Měl jsem v letech 1990-2 možnost poznat ho osobně, mnohokrát se s ním setkat a z relativní blízkosti jej sledovat. Ze začátku jsem k němu měl stejně pozitivní pohled, jako většina společnosti. Ten pohled se ale začal velmi rychle měnit v silné rozčarování. Jako každý člověk byl člověkem chybujícím. Jeho rodinný život či neřesti jsem nikdy neřešil, chyby bych mu odpustil, to ostatní ale ne. Zejména věci vědomé, které byly přes čáru. Byly to nejen restituce ušité jemu a knížeti na míru, které znamenaly podle mého faktické prolomení Benešových dekretů, tolerance ke komunistům, spolupráce se starými strukturami… Těch zásadních chyb až nepravostí bylo mnohem více. Havel zcela nepřípustně zasahoval do činnosti Parlamentu, který mu, z obav před reakcí veřejnosti, mnohdy ustupoval.

Václav Havel si kdysi přisvojil heslo „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“. Nejenže to není pravda, ale paradoxně ti, kdo dnes hlásají „havlismus“ a Havlem operují, tu lež a nenávist šíří nejvíce. Přes veškeré výhrady, které jsem k Václavu Havlovi měl a které od jeho smrti v mé mysli pomalu ustupují do ztracena, musím konstatovat, že ti, kteří se dnes Havlem a jeho odkazem ohánějí, mu nesahají ani po kotníky a dělají Havlovi doslova medvědí službu. Zcela neadekvátní až frenetické budování kultu osobnosti Václava Havla, přejmenování letiště, „jeho“ lavičky, náměstí, ulice a uličky či školy, mají opačný efekt. Vyvolávají kritiku, odpor, který se přelévá v kritiku osoby Václava Havla. Myslím si, že náš národ si svých skutečných osobností dokáže vážit možná více bez nepřiměřeného připomínání, glorifikace či přejmenovávání čehokoli. Nemyslím si, že jméno Tomáše Garrigua Masaryka nese tolik míst jako jméno Havla a nejsem si jist, pokud to porovnám, zda to odpovídá jejich zásluhám o naši zemi. Budování kultu Václava Havla má zcela opačný výsledek, než by si jeho aktéři přáli, a přispívá k rostoucí kritice Václava Havla jako člověka i jako prezidenta.

O Václavu Havlovi není s odstupem času v žádném případě referováno objektivně. Bezesporu měl ve své době obrovský vliv na popularizaci naší země ve světě. To mu nelze v žádném případě upřít. Jeho zásluhy o listopad a polistopadový vývoj jsou ale velmi silně nadhodnoceny, jeho chyby a přešlapy jsou přehlíženy. Své by o Havlovi mohli říci jeho předlistopadoví přátelé, které postupně zavrhl i pro kritiku z jejich strany. Já jsem své k Václavu Havlovi napsal již dříve a opakovat to nebudu. Není mezi námi a nemůže se bránit.

Další výraznou postavou polistopadového vývoje byl Václav Klaus. Ten dostal nyní od prezidenta Zemana (který do této kategorie asi také patří) vysoké státní vyznamenání. Zaslouží si ho?

Je čistě na prezidentovi, komu se rozhodne udělit vyznamenání a komu ne, je na něm, koho pozve na recepci a koho ne. Nikdo mu do toho nemá co mluvit, každý může navrhnout vyznamenání konkrétní osoby. Vyznamenání pana prezidenta Václava Klause podle mého názoru plně odpovídá jeho třicetileté práci pro tuto zemi od listopadu 1989. Byl a zůstal podle mého nejvýraznějším euroskeptickým konzervativním politikem, který dlouhodobě hájí národní zájmy republiky. S odstupem času je kritizován za privatizaci, ale v době její realizace nebylo příliš času, chyběly ekonomické zkušenosti i legislativa. Házet nedokonalost privatizace na Klause proto považuji za nepřiměřené, navíc se zapomíná, že celou privatizaci schválilo Federální shromáždění. Demokracie byla v tehdy plenkách, všichni jsme se učili za pochodu a dělali tak logicky i nemálo chyb.

Osobně si Václava Klause velmi vážím i pro jeho zásadní podíl na poklidném rozdělení federace a na tom, že vyjednal pro Českou republiku velmi přijatelné podmínky tohoto rozdělení. Václav Klaus se nikdy nebál vyjadřovat názory, které nebyly v souladu s většinovým proudem. Byl vždy schopen svá názory a postoje obhájit. Byl lídr, dokázal jasně formulovat myšlenky, oslovit značné množství lidí, měl a má nepřehlédnutelné charisma. Poznal jsem jej osobně jako vysoce pracovitého a dovolím si tvrdit i skromného člověka. Měl pochopitelně jako každý z nás své chyby, ale kdo je nemá? Potřebujeme politiky jako je Václav Klaus, občas i kontroverzní, kteří se třeba občas budou i mýlit, ale budou protiváhou proti tomu „jedinému správnému“ názoru. Václav Klaus starší vykonal pro tuto zemi mnoho pozitivního a z mého pohledu si státní vyznamenání plně zaslouží.

Ještě na závěr poprosím o vaši osobní vzpomínku na dění před třiceti lety. Vzhledem k tomu, že jste byl už od roku 1990 poslanec, patrně jste byl hned od začátku velmi aktivní….

Ano, byl jsem hodně aktivní, jako většina z nás v té době. Říkali jsme si „teď, anebo nikdy“… V listopadu 1989 jsem žil v Kadani, na severu Čech. Po událostech na Národní třídě byl mimo Prahu klid, lidé čekali, jak to dopadne, ředitelé podniků dávali nezakrytě najevo, jak s každým, kdo by se chtěl angažovat, zatočí a zlehčovali demonstrace a stávky v Praze. Proto jsem jel 21. listopadu 1989 do Prahy, abych se přesvědčil, jak se věci mají, i když je západní rozhlasové stanice vysílané pro Československo popisovaly dosti podrobně. Když jsem potom stál v tom dvousettisícovém davu na Václavském náměstí, bylo mi jasné, že tohle již nemůže nikdo zastavit.

Po návratu jsme svolali s lidmi, kteří se začali scházet na náměstí v Kadani, první setkání v místní soukromé prodejně akvarijních rybek. Bylo hodně chaotické, a tak jsem to setkání díky zkušenosti stavbyvedoucího začal trochu organizovat, usměrňovat a dávat návrhy, co je třeba udělat jako prioritní. Přítomní mě pak asi i díky tomu „zvolili“ předsedou OF. Začal jsem jezdit do Prahy, organizovat akce a setkání. Natočili jsme video dokumentující zdevastovanou krajinu Chomutovska, doplnili k němu komentář, napsali průvodní dopis a pozvání Václava Havla do Kadaně a Severočeského kraje. Nežádali jsme na rozdíl od jiných o pomoc, ale ptali jsme se ho, čím můžeme my pomoci jemu, a odjeli s tím do Prahy.

Tehdy nás na vedení OF doslova vyhodil Petr Pithart, a tak jsme se rozjeli na Hrad. Čekali jsme dvě hodiny na nádvoří a když vyšel z budovy Václav Havel, předali jsme mu kazetu a pozvání. Návštěva Václava Havla v Kadani 12. února 1990 a jeho návštěva Severočeského kraje vzbudila obrovskou mediální pozornost a myslím, že pomohla oběma stranám. Pár dní po této návštěvě a předchozí mojí kooptaci za poslance Federálního shromáždění, mi ředitel podniku, kde jsem pracoval jako stavbyvedoucí a s ředitelem dosti válčil, paradoxně nabídl místo výrobního náměstka. Odmítl jsem. Ostatně, ten ředitel velmi rychle pochopil, jaké možnosti se mu pootevírají, a tak začal s využitím kontaktů i zázemí svého podniku úspěšně podnikat.

V parlamentu jsme byli všichni nadšení, a to nadšení bohužel mnohdy převládlo nad zkušenostmi, zejména zpočátku. Za ty tři roky, co jsem byl poslancem, jsem mnoho volných víkendů neměl, každý z nás jezdil po svém regionu a snažil se pomáhat. Myslím, že za ty tři roky za mnou zůstal kus poctivé práce, podal jsem několik desítek interpelací, které následně přinesly pozitivní změnu. Za svůj největší úspěch považuji to, že jsem při pomlčkové válce navrhl kompromisní název státu, který byl přijatelný pro obě strany – ČSFR, který byl nakonec schválen. Pomohlo to ke zklidnění emocí a k poklidnému rozdělení republiky, protože společný stát byl neudržitelný. Nechtěl jsem mít politiku jako povolání a být na ní závislý, proto jsem dobrovolně skončil s politikou ve stejný den, kdy skončila federace, a zůstal jsem v Praze.

Během těch tří let ve Sněmovně jsem zásadně změnil názor na Václava Havla, bohužel. Občas mi bývá smutno, když se ohlédnu zpět, nejen pro chyby, které se udělaly, ale zejména z toho, když jsem s odstupem času zjišťoval, jak se věci ve skutečnosti měly, jak často jsme byli manipulováni a o čem všem jsme nevěděli. Hodně to bylo i nezkušeností všech, co jsme vylétli do politiky. Nejvíce mě ale mrzí polistopadový vývoj, obrovská míra korupce, tendenční a neobjektivní média včetně veřejnoprávní ČT, ovlivňující veřejné mínění a zamlčující fakta. Soustavné, systematické a v drtivé většině beztrestné rozkrádání tohoto státu. Bezprecedentní diktát Bruselu, řízená migrace do Evropy. Omezování osobních svobod, svobody slova, podnikání. Mrzí mně ta krátká paměť lidí. V listopadu 1989 jsme demonstrovali proti totalitě, za svobodu, demokracii, svobodné volby.

Dnes tu nějaká partička, nevím, kým financovaná, podporovaná médii, organizuje masové demonstrace proti svobodě a demokracii, protože odmítá respektovat výsledek svobodných demokratických voleb. To je anarchie. To, co se v posledních letech v naší zemi, ale i v celé Evropě děje, mi připadá jako nástup nové totality, jako nástup fašismu. Mám vážné obavy z budoucnosti a z toho, že pokud vývoj bude takto pokračovat dál, v Evropě vypukne válka, minimálně občanská. Evropu opět začalo ovládat Německo – a jak to dopadlo minule, víme všichni. V žádném případě nesmíme dopustit, aby byla jakkoli omezena suverenita našeho národního a zatím samostatného státu. O nás musíme rozhodovat my sami, a ne Brusel.

Pokud „chvilkaři“ chtějí davem z ulice zvrátit výsledek svobodných voleb, a tak popírají svobodu a demokracii, pokud ke svým akcím zneužijí výročí vzniku našeho státu či výročí 17. listopadu, pokud studenti vysoké školy zdevastují její prostory „okupační stávkou“ za klima a ještě něco, pokud z balkónu univerzitní budovy vyvěšují transparenty, že milují islám, nemám bohužel 17. listopadu co slavit.